Japonsko v roce 1931 provedlo úspěšnou invazi do čínského Mandžuska. Odtud následně jejich armáda prováděla výboje do zbytku země. Postupně obsadila Peking, Šanghaj a další důležitá území. Mandžusko přesto zůstalo centrem japonských operací během celé 2. světové války. Důvod byl prostý. Okupanti totiž proměnili severovýchod Číny na jednu velkou opiovou plantáž. A drogy byly středobodem celé jejich vojenské strategie.
Udržet si nadvládu nad cizím územím je vždy složité. Ať už kvůli možnému odboji, otevřenému povstání či z důvodu vysokých nákladů. Japonci si toho byli velmi dobře vědomi a rozhodli se všechny problémy vyřešit pomocí opia. Mozkem celé operace byl japonský generál Kenji Dohaira. To on rozhodl o tom, že Japonsko bude dotovat malé čínské zemědělce, pokud budou pěstovat opium. A položil tak základy, na nichž vystavěl obří drogové impérium.
Dohaira brzy po invazi zahájil velkou reklamní kampaň, která se aktivně snažila o rozšíření závislosti na drogách mezi širokou veřejností. Doprovodil ji speciální verzí luxusních cigaret Golden Bat. Ty byly obohaceny o opium a rozdávány zadarmo mezi nic netušící civilisty. Zaměstnance v továrnách pak platili v „červených pilulkách“, které byly jen hezky zabaleným čistým heroinem. Čínská populace se rychle stala závislou populací, a tedy i velmi poslušnou populací. Nikdo totiž nechtěl riskovat, že by přišel o další dávku.
Klíčové osoby drogového obchodu byly dosazeny do japonské vlády a tím zmizely i poslední morální zábrany. Dohaira dostal zcela volnou ruku. V roce 1937 se v oblasti Mandžuska vyprodukovalo 1400 tun opia. Celosvětová poptávka lékařského odvětví přitom byla jen 250 tun. V témže roce vyráběly japonské laboratoře 90 % všech opiátů na světě. Obrovské zisky z drogového byznysu se v jednu chvíli vyrovnaly celému rozpočtu tehdejší Číny. Japonsko tak díky nim mohlo financovat další vojenské operace v Pacifiku. Tam, kde bylo úspěšné, drogový model často opakovalo.
Všudypřítomné drogy ale představovaly problém i pro japonské vojáky. Velitelé sice v pamfletech psali, že závislost na narkotikách je jen pro podřadné rasy, ale realita byla jiná. Mnoho Japonců bralo heroin i morfin navzdory tvrdým trestům, jež za to hrozily. Závislý byl i strůjce celého obchodu s drogami – generál Kenji Dohaira. Armáda nakonec musela vyčlenit celé nemocnice, které se zabývaly jen závislostmi vojáků na drogách.
Nicméně i kdyby závislost na drogách byla jen pro „podřadné rasy“, Japonci mířili k porážce. Po kapitulaci ustanovili Spojenci Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ, před nímž stanul také generál Dohaira. Za válečné zločiny byl odsouzen k smrti a v roce 1948 pověšen. Navzdory vyšetřování ale dodnes nevíme skutečný rozsah japonských zločinů. Není známo, kolik opia Japonci prodali. Není známo, kolik Číňanů zotročili v závislosti a kolik jich následně zemřelo. Stejně tak nevíme, kolik peněz z obchodu s drogami zúročila válečná mašinerie. Otázek je bohužel dodnes více než odpovědí.
