V pondělí 20. dubna 1942 bylo v okolí pražského hlavního nádraží mimořádně živo. Na všech příjezdových cestách k němu postávali protektorátní četníci a příslušníci wehrmachtu a SS. Srocení bezpečnostních složek však nebylo náhodné. Téhož dne měl totiž na jednom z vlakových nástupišť převzít zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich od státního prezidenta Emila Háchy lazaretní vlak jako „dar obyvatel protektorátu Čechy a Morava“ Adolfu Hitlerovi, který ten den slavil 53. narozeniny. Na archivním dokumentu z této akce Heydrich střídá ledově přísnou tvář s předstíranou úctou vůči Háchovi. V tuto chvíli netuší, že za šest neděl v nedaleké Libni bude na něho proveden atentát.
Darovaný vlak však nebyl žádnou maličkostí. Celá souprava měřila 412 metrů a skládala se z 28 vagonů. Šlo o nejmodernější typ vozů z roku 1938, které měly železnou konstrukci, a vlak tudíž mohl dosáhnout rychlosti až 80 kilometrů v hodině. Souprava se skládala z 20 vagonů pro pacienty, přičemž v každém voze bylo místo buď pro 10 těžce raněných, nebo pro 18 lehce raněných. Vedle nich byl ve vlaku připojen vůz pro velitele, operační vůz, kuchyňský vůz, vůz pro nářadí, vůz pro zásoby, vůz pro doprovodné mužstvo a výtopní vůz. Celá souprava vážila 545 tun a byla postavena v železniční dílně v pražských Bubnech.
Záměr darovat Hitlerovi vlak slavnostní formou předestřel Hácha na audienci, kterou si u Heydricha na Pražském hradě vyžádal 19. března 1942. Slábnoucí Hácha se Heydricha panicky bál a snažil se kontakt s ním minimalizovat. Když však k setkání mezi oběma muži došlo, snažil se Hácha ještě vyjednat u protektora alespoň nějaké dílčí ústupky. A tak tomu bylo i tentokrát. Kromě informování o záměru darovat Hitlerovi vlak (který už v tu dobu byl prohlédnut berlínským vojenským sanitním inspektorem), se Hácha (podle dochovaných zpráv z jeho pozůstalosti) snažil intervenovat ve prospěch řady uvězněných skupin obyvatel a pokoušel se zmírňovat germanizaci vybraných částí území v protektorátu. Zároveň se postavil na stranu české šlechty, která protestovala proti uvalení nucené správy na jejich panství, a žádal zmírnění záborových podmínek.
Vlak jako výraz protektorátního vazalství
Heydrich za vlak poděkoval a požádal Háchu, aby byl termín předání o několik dní dříve, protože měl být 20. dubna mimo Prahu. Nakonec došlo ke změnám v jeho programu, a tak se předání uskutečnilo v původně plánovaný termín. Nechyběly na něm ani špičky okupační moci jako státní tajemník Karl Hermann Frank či zmocněnec wehrmachtu u říšského protektora, generálmajor Rudolf Toussaint, stejně jako čelní představitelé protektorátu, jako předseda vlády Jaroslav Krejčí, ministr vnitra Richard Bienert a pochopitelně ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec.
Darovaný vlak byl zařazen do evidence německé branné moci pod označením Lazarettzug 751. Podle pozdějších záznamů byl prioritně používán k péči o vojáky s lehčím zraněním.
Dobová protektorátní propaganda vydávala darování vlaku jako jeden z příkladů věrnosti obyvatel protektorátu Hitlerovi a Říši. V poválečné interpretaci to bylo naopak vydáváno za projev hluboké poníženosti a vazalství, stejně skoro jako takřka každý čin Emila Háchy. Teprve od 90. let začalo docházet ke kritickému přístupu interpretace dějin a začalo se na dobové kroky státního prezidenta pohlížet jinou optikou, k čemuž například pomohly nové a dosud neprobádané archivní dokumenty.
Zatímco Emil Hácha zemřel krátce po skončení 2. světové války 27. června 1945 ve vězeňské nemocnici na Pankráci, druhý hlavní účastník předávání lazaretního vlaku – Reinhard Heydrich – zemřel zanedlouho po této události. Ve středu 27. května 1942 na něj byl proveden atentát, jehož následkům tento zločinec nazývaný „plavovlasá bestie“ nebo „kat českého národa“ 4. června 1942 časně ráno podlehl.
