Balaton, známý také v české podobě Blatenské jezero, má mnoho našich lidí zafixován jako místo, kde trávili příjemnou letní dovolenou. Ale patrně málokdo si vybaví, že před 75 lety se u „maďarského moře“ odehrály urputné a velmi důležité boje.
Po neúspěších na frontách německé velení přikládalo obzvláštní význam udržení Maďarska a Rakouska. Již 23. ledna 1945 upozorňoval říšský kancléř Adolf Hitler na poradě v hlavním stanu, že bez nafty z maďarských a vídeňských zdrojů, představujících čtyři pětiny naftové produkce třetí říše, nebude Německo moci pokračovat ve válce. Heinz Guderian psal ve svých Vzpomínkách generála, vydaných i v češtině: „Nyní, když byly zničeny naše závody na výrobu pohonných hmot a mazadel, má velení k dispozici jen naftová naleziště v Zistersdorfu (Rakousko) a v prostoru Blatenského jezera (Maďarsko). Tato situace poněkud vysvětluje, proč se Hitler rozhodl přesunout hlavní síly, které se podařilo stáhnout ze západní fronty, do Maďarska, aby udržel poslední naftové oblasti a maďarské rafinérie, které jsou oboje stejně důležité a nezbytné pro zásobování tankových vojsk a letectva naftovými výrobky.“
Smělé cíle
K provedení protiútoku v Maďarsku se německému velení podařilo, a to dva měsíce před bezpodmínečnou kapitulací třetí říše, vytvořit silné uskupení. Na úseku Gánt–Balaton, kde hodlalo zasadit hlavní úder, soustředilo převážné síly armádní skupiny „Balck“ (VIII. armádní sbor maďarské 3. armády a německou 6. armádu) a 6. tankovou armádu SS, jež se předtím zúčastnila bitvy v Ardenách. Na severozápadním břehu jezera se bránily jednotky maďarského II. armádního sboru, mezi Balatonem a Drávou operovala německá 2. tanková armáda a na pravém břehu Drávy se k útoku chystala armáda „E“.
V obrněncích měli převahu Němci
Nepřítel vyčlenil proti 3. ukrajinskému frontu maršála Fjodora Ivanoviče Tolbuchina podle pátého svazku Dějin Velké vlastenecké války značné síly: 31 divizí včetně 11 tankových, pět bojových skupin, motorizovanou brigádu a čtyři brigády samohybných děl, celkem 431 000 vojáků, 5630 děl a minometů, 877 tanků a samohybných děl a 850 letounů. Na začátku německého operace, zvané „Jarní probuzení“ (Frühlingserwachen), v noci na 6. března 1945, měl podle téhož zdroje 3. ukrajinský front pět vševojskových armád (37 sovětských střeleckých a vzdušných výsadkových, používaných ovšem jen jako střelecké, a šest pěších divizí bulharské 1. armády generálporučíka Vladimira Stojčeva), 17. leteckou armádu, dva tankové sbory a po jednom mechanizovaném a jezdeckém sboru, úhrnem 407 000 vojáků (podle statistické studie Rusko a SSSR ve válkách XX. století, vydané v Moskvě roku 2001, 465 000, tedy více, než kolik čítalo německo-maďarské uskupení), 6890 děl a minometů, 407 tanků a samohybných děl a 965 letounů. Síly na obou stranách byly tedy zhruba vyrovnané, ale Němci a Maďaři dosáhli bezmála dvojnásobné převahy v tancích a samohybných dělech.
Nesnadné podmínky pro obranu
Vojska 3. ukrajinského frontu sice pod palbou nepřátelského dělostřelectva a letectva v krátké době vybudovala tři pásma obrany a bulharská dvě, na nejohroženějších úsecích tři, ale operační poloha fronty na předmostí západně od Dunaje nevyhovovala. Rovina, jež se zde rozprostírala, byla jako stvořená pro operace velkých tankových svazků, na něž Němci sázeli. Je také třeba uvážit, že 6. tanková armáda SS měla bohaté bojové zkušenosti a vynikající tanky Panther, Tiger a Königstiger. Předmostí mělo velmi malou hloubku, v týlu Rudé armády se nacházela mohutná vodní překážka, Velencké jezero rozdělovalo předmostí na dvě části, přičemž mezi jezerem a Dunajem byl jen úzký průchod. Také střelivo se z levého břehu řeky dařilo přesunovat jen obtížně, jelikož nepřátelské letectvo bořilo přepravy, a navíc se na Dunaji dávaly do pohybu ledy komplikující práci převozních prámů. S velkými obtížemi se při materiálně technickém zabezpečení potýkala rovněž bulharská 1. armáda.
Morálka upadla
Ve dnech 10. až 13. března se rozhořely těžké boje. Jižně od Velenckého jezera operovalo na 500 nepřátelských tanků a samohybných děl. Na tomto úseku sice Němci museli boje zastavit, avšak na západ od Sárvizského průplavu přeskupili své síly a útočili ve směru na Simontornyu. Jihozápadně od Siófoku dokonce vytvořili předmostí jižně od průplavu Sió.
Čtrnáctého března vrhlo německé velení do boje svou poslední zálohu – 6. tankovou divizi –, ale 27. armáda generálplukovníka S. G. Trofimenka odolala. Morálka německých divizí po citelných ztrátách u Balatonu začala prudce upadat. Četné svazky, včetně elitních divizí SS, poznaly, že další útok k ničemu nepovede, a 15. března večer odmítly jít na zteč. Generálplukovník Guderian to ve svém výše citovaném díle komentoval následovně: „Všechny vyhlídky na velký úspěch byly ty tam. Zmizel i až dosud vysoký bojový elán divizí SS. Pod ochranou houževnatě bojujících tankistů a proti rozkazu ustupovaly celé svazky. Na tyto divize již nebylo spolehnutí.“
Generál pěchoty Kurt von Tippelskirch ve svých Dějinách druhé světové války napsal: „V tom okamžiku se sběhly události, které zapůsobily na Hitlera jako blesk. Jednotky divizí SS bojující na tomto úseku, včetně oddílů Hitlerovy tělesné stráže (1. tanková divize SS „Leibstandarte SS Adolf Hitler“ – LSSAH; pozn. J. Š.), na něž spoléhal jako na kamennou zeď, nevydržely: jejich síla i víra byly vyčerpány. V bezmocném vzteku dal Hitler rozkaz, aby bylo vojákům těchto oddílů strženo rukávové označení s jeho jménem.“ Rozkaz musel provést říšský vedoucí SS Heinrich Himmler, odpovídající za jejich kázeň. Jak se při tom asi cítil velitel 6. tankové armády SS-Obergruppenführer Josef („Sepp“) Dietrich, jeden z pouhých 27 nositelů zlatých dubových ratolestí s meči a brilianty k Rytířskému kříži Železného kříže, zatímco Himmler vůbec žádné vojenské vyznamenání neměl, není těžké si domyslet.
Je na čase bilancovat
Podle sovětských odhadů ztratili Němci během operace „Jarní probuzení“ (se započtením jejich ztrát za únor) 45 000 vojáků, asi 500 tanků a samohybných děl, 300 děl a minometů, skoro 500 obrněných transportérů a 250 letadel. Podle oficiálních údajů ministerstva obrany Ruské federace, obsažených ve výše citované příručce Rusko a SSSR ve válkách XX. století, přišel 3. ukrajinský front v balatonské samostatné frontové obranné operaci od 6. do 15. března 1945 o 32 899 osob, z nichž 8492 připadlo na trvalé (mrtví, nezvěstní a zajatí) a 24 407 na zdravotnické (ranění, nemocní, omrzlí, popálení a postižení kontuzí) ztráty. To činilo v průměru 3290 vojáků denně. K tomu je třeba připočítat 152 tanků a samohybných děl.
Boris Vadimovič Sokolov, nemilosrdný kritik sovětského způsobu válčení, pokládá ve své knize Rudá armáda proti zbraním SS, vydané v Moskvě roku 2009, tato čísla za podhodnocená. Odhaduje sovětské ztráty ve druhé balatonské bitvě na 56 600 osob, z toho trvalé na 23 700 (19 300 mrtvých a 4400 zajatých), bulharské 1. armády na 2150 padlých a nezvěstných a asi 9000 raněných (bulharský plukovník Ivan Kirčev uvádí ve své knize Vlastenecká válka 2000 padlých a 6000 raněných) a jugoslávské 3. armády generála Kosty Nađe, kryjící 3. ukrajinský front z jihu, na 1100 padlých a 4500 raněných, celkem tudíž 73 400 osob, z toho 27 000 nenávratně, což představovalo poměr 1,6:1 ve prospěch německo-maďarských vojsk, a uvážíme-li poměr trvalých ztrát, dokonce 2,4:1. To jsou však jenom hrubé odhady.
Odražení nepřátelského protiútoku u Balatonu se stalo poslední velkou obrannou operací Rudé armády za Velké vlastenecké války. Bývalý náčelník štábu armády „E“ Erich Schmidt-Richberg hodnotil ve své knize Závěrečná bitva na Balkáně zhroucení německého protiútoku výstižně: „Byl to... poslední zoufalý pokus zachránit německý jihovýchod. Kdyby byl býval útok alespoň zčásti úspěšný, mohlo po něm následovat dočasné uvolnění i v Jugoslávii.“
