Jak se cítí černá mezi žlutými a proč jsou banánové děti pro českou společnost tak důležité | Reflex.cz
nahoru

Jak se cítí černá mezi žlutými a proč jsou banánové děti pro českou společnost tak důležité

Clara Zangová31. října 2019 • 15:20
Vietnamci generace Z, to už nejsou ti Vietnamci z večerky na rohu, kteří moc neumějí česky...
Vietnamci generace Z, to už nejsou ti Vietnamci z večerky na rohu, kteří moc neumějí česky...
• foto: 
Profimedia

Tři moji kamarádi byli v létě v Indii. Nám, kteří jsme se zmohli maximálně na nějaký ten eurovíkend, pak s údivem v očích vyprávěli o tom, jak po tři týdny byli jediní bílí široko daleko a jak si Indové zvědavě prohlíželi blond hřívy dvou českých slečen. Mezi námi, Indové jsou taky bílí. Je to rasa europoidní, ať se nám to líbí nebo ne. Vy všichni, kteří jste také zaplatili hříšný peníz za to, abyste se na pár dnů stali „jediným bílým široko daleko“, chtěla bych vám říct, že já tohle mám zadarmo. Celý život jsem jediná černá široko daleko, a když je tomu jinak, znervózním. Stejně jako Tonya Graves, kterou tak rozhodila má přítomnost na jejím koncertě, že mi koupila panáka. Zatímco vy se bojíte ohrožení své stádnosti, já se bojím ohrožení své výjimečnosti.

Nejde tedy o to, jestli je člověk jediný bílý mezi černými nebo jediný černý mezi pruhovanými. Jde o to, na co je člověk zvyklý. Když jsem byla v pařížském metru a od jisté stanice byli ve vagonu všichni černí, cítila jsem se blbě. Stejně blbě jako vy, ale já si to na rozdíl od vás mohu dovolit přiznat. Protože mně v krvi kolují bavlnové plantáže, otroctví a utrpení. Mohla jsem si pomyslet: Jsou černí! Zabijí mě nebo alespoň okradou. Musí mít stejně temné úmysly jako obličeje. Můžu si to dovolit, protože politická (nebo jaká to vlastně?) korektnost mě chrání.

Že zvyk je v tomto ohledu nejvýznamnější faktor, vysvětluji proto, abych ilustrovala, v jak nekomfortní zóně jsem se ocitla na Banana Festu, festivalu zaměřeném na prolínání české a vietnamské kultury. Banana Fest se jmenuje podle takzvaných banánových dětí – zvenku žlutých a uvnitř bílých. Být menšinou, která nikoho nezajímá, jsem zvyklá. Ale být menšinou, která nikoho nezajímá, protože se všichni přišli podívat na jinou menšinu, to je pro mě situace naprosto neznámá.

Banana fest pro generaci Z

V podvečerním Kampusu Hybernská se to pod barevnými lampiony (spíš z IKEA než z Vietnamu) hemží lidmi. Půlka z nich jsou Vietnamci a půlka jejich čeští kamarádi nebo partneři. Černá jsem tady jen já, jako pěst na oko. Ale skoro všichni jsme tady zástupci generace Z. Generace, pro kterou nejsou Vietnamci přistěhovalci z večerky, kteří neumí Česky. Pro generaci narozenou po roce 1995 jsou to spolužáci ze střední, kteří uměli matiku, nesměli chodit domů pozdě, nesměli u nikoho přespávat a hlavně – chodit s Čechem. No a teď studují Vietnamskou školu ekonomickou (VŠE) a budou manažery hrozně cool vietnamského bistra, které dělá fusion kuchyni.

Lidi tady na sebe křičí divným česko-vietnamským slangem. Ale víc českým než vietnamským. A jako na každé akci to vypadá, že se lidi přišli hlavně najíst, protože u stánků s festivalovou přirážkou je tak desetinásobek lidí než těch, kteří jsou na autorském čtení Duong Nguyen Jiráskové. Já však mířím právě tam, to je ten správný ostrůvek politické nekorektnosti. Duong sama sebe nazývá žluťáskem a svou dceru polomáčenkou. Seznamuje nás s tím, že první generace Vietnamců v Česku (to jsou ti, u kterých se dají ve tři ráno koupit cigára) o nás říkají, že jsme líní jako prasata, blbí jako psi a navíc že správné vietnamské dívky by neměly být jako Češky – „roztahovačky“. Na gymplu jsem pochopila, že mě se tato nelichotivá přirovnání ke psu, praseti nebo nedej bože Češce netýkají. Rodiče mé vietnamské kamarádky mě měli rádi jen proto, že mě za Češku nepovažovali. Je to jen kamufláž, jsem přezrálý banán (zvenku hnědý, uvnitř stejně bílý jako vy).

V místnosti, která je pravděpodobně dětským koutkem a je to dost příhodné, protože je tam tak tucet „polomáčených“ dětí, kterým jejich vietnamské matky kontrolují plíny, nám Duong představuje svou knihu Banánové dítě. Dost nekorektně v ní popisuje úskalí dvojí identity. Prý v ní nešetří Čechy ani Vietnamce, ale hlavně sebe samu. „My si můžeme dovolit být politicky nekorektní, protože máme v rodině Čechy, Francouze, Cikány nebo teda Romy, už ani nevím, co je dobře. V rodině nám chybí už jen černoch (hlásím se dobrovolně),“ tvrdí drobná excentrická žena. Vida, filozofii máme stejnou. Tu skvělou průpovídku o Vietnamské škole ekonomické (VŠE) mám navíc od ní, není to můj vlastní vtip. Nic přiléhavějšího jsem dlouho nezaslechla.

Z anonymního prodavače se stává konkrétní člověk

A když jsem zmínila ty polomáčené děti, Duong tvrdí, že většinou funguje jen vztah mezi ženou Vietnamkou a mužem Čechem. V opačném případě česká žena přijímá roli nikoliv snachy, ale vyloženě dcery, která musí své „matce“ pomáhat a například o svátcích vyvářet hory jídla. „Emancipovaná česká žena to nezvládne,“ míní Duong s tím, že Vietnamci si pak často dovezou ženu přímo z Vietnamu. Vietnamští rodiče se navíc prý bojí, že jimi bude český partner jejich ratolesti opovrhovat tak, jak jsou zvyklí z večerky. V práci to vydrží, kšeft je kšeft, ale proč v rodině?

Banana Fest není nejoslnivější festival sezony – v zásadě se na něj jdou Češi najíst a Vietnamci se potkat. Ale dává přičichnout k zajímavému fenoménu banánových dětí. A hlavně dává najevo, že to nejsou cizí paraziti, ale již neodmyslitelná a přirozená součást naší kotliny. Banánové děti jsou spojkou mezi etnickým Čechem a „jeho“ Vietnamcem z ulice, u kterého se kupují cigára. „Banáni“ nám vysvětlují mentalitu a kulturu jejich rodičů, a z anonymního prodavače se tak stává konkrétní lidská bytost. A sami v sobě zase nesou nějaký specifický mix hodnot, predispozic, idejí, jaký vzniká ze střetu dvou kultur.

To bychom měli. A kdy bude festival pro černé?





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější