Pod vládou Otomanů Káhira dlouhodobě vzkvétala. Od káhirské citadely se rozšířila na jih i západ. Na počátku 19. století šlo dokonce o druhé největší město impéria. Po Konstantinopoli samozřejmě. Navzdory tomu ale měla Káhira, když do ní vstoupil v roce 1798 Napoleon, pouze 300 tisíc obyvatel. Tedy jen asi 40 % oproti polovině 14. století, vrcholu nadvlády Mameluků.
Okupace nakonec trvala jen krátce. V roce 1801 se Francouzi (v dobré tradici) vzdávají kontingentu britských a otomanských sil. Po následném odchodu Britů propukla občanská válka. Z té nakonec vyšel vítězně muž albánského původu Muhammad Alí Paša. Vládl až do roku 1848 a po provedení mnoha sociálních i ekonomických reforem si vysloužil přízvisko zakladatele moderního Egypta.
Potomci zakladatele dynastie Muhammada Alího pokračují v nastoleném směru. Jeho vnuk Ismaíl Paša, vládnoucí mezi lety 1863 a 1879, se pak zasadil o zásadní změnu vzhledu Káhiry. Inspiraci pro proměnu hlavního města hledal zejména v Paříži. Vznikly tak široké bulváry, i když ne v tak velkém počtu, jak bylo plánováno. Otevřena byla ministerstva, divadlo i opera.
Obří dluhy, které za sebou Ismaíl zanechal, nicméně vedly k dalšímu převratu ve státních poměrech. V roce 1882, tedy jen několik let Ismaílově smrti, zemi opět obsadili Britové. Centrum města se rychle přesunuje do nové části, kterou nechal předchozí panovník vybudovat. Odvrací se tak od islámské tradice. A to navzdory tomu, že Evropané tvoří jen asi pět procent tehdejší populace.
Právě v druhé polovině 19. století, v období plném změn, můžeme egyptské město navštívit my. Prostřednictvím fotografií, které naleznete v naší galerii, si můžete vychutnat atmosféru tehdejšího města a spatřit Káhiru, která dnes už neexistuje:
