Režisér Rhys Ernst, jinak producent slavného amerického seriálu Transparent, se do Prahy vrátil po třech letech na mezinárodní filmový queer festival Mezipatra; a vzápětí taky na Mezipatrech vyhrál hlavní Cenu za nejlepší hraný film. Jeho celovečerní debut Adam je o sedmnáctiletém klukovi, který přijede na prázdniny do New Yorku a doufá, že si tam najde holku. Zamiluje se hned, ale ocitne se taky v prostředí tamních queer barů a happeningů. Z celé situace je trochu překvapený…
Vaše debutová romantická komedie se mi líbí: je to takový ten klasický film o dospívání, jen kulisy jsou jiné, než bývá zvykem…
Máte pravdu, Adam má univerzální příběh, jemuž rozumí každý. Koneckonců verze s popletenou identitou hlavních postav známe už od Williama Shakespeara, i když v Adamovi má celá zápletka hodně moderní háv. Jsem ale hrozně rád, že to funguje i pro diváky, kteří o světě transsexuálů vůbec nic nevědí a ani je nezajímá.
Často ve vašem filmu nevím, kdo ti mladí lidé v té partě jsou — kluci, holky, nebo co vlastně. Nijak zvlášť to ale nevadí.
Adam je normální kluk, ale ocitne se mezi kamarády, kteří jsou jiní — a on se na ně může buď vykašlat, nebo se jim snažit porozumět. Kvůli své první lásce taky dost lže, ale i to se dá v jeho věku pochopit. A ještě je tam postava Adamova nejlepšího kamaráda, klasického kluka z vesnice, jenž přijede do New Yorku na návštěvu a celkem pochopitelně se ptá: „Co to je za svět, tohleto?“ Trochu se vytahuje, trochu svoji mužnost přehrává, ale zdá se mi zábavné a optimistické, že se i on do party nakonec zapojí. Chtěl jsem hlavně, aby ten film byl vtipný.
Což se podařilo.
Myslím, že naše příběhy jsou důležité pro všechny, protože mluví o svobodě. I normální muži přece překonávají restrikce, které na ně klade společnost: třeba že nikdy nesmějí brečet a tak dále. Je fajn si to uvědomit a je fajn se o tom bavit.
Váš film je moc hezky natočen. Kdo ze světových režisérů vás ovlivnil?
Hodně mě inspirují hlavně fotografové, zajímá mě William Eggleston, Stephen Shore, padesátky a šedesátky 20. století, styl Americana, americká krajina. Mám taky rád karikatury, grafické příběhy a komiksy. Líbí se mi Adrian Tomine, jeden z nejslavnějších autorů grafických románů moderní doby — udělal sérii příběhů Optic Nerve, již můžete najít i na webu. Mám rád Manhattan Woodyho Allena a další Allenovy rané filmy, moc se mi líbí maďarský režisér Béla Tarr. Pocházím z nezávislého uměleckého prostředí, vyrostl jsem na uměleckých filmech. Adam ale není experimentální film, je to mainstream.
Na známém seriálu Transparent jste jako producent pracoval od jeho počátku v roce 2014, čtyři sezóny jste byl součástí nejužšího týmu. Jak k tomu došlo?
V roce 2012 jsem natočil krátký film, který se hrál mimo jiné na festivalu nezávislých filmů v Sundance. Jmenoval se The Thing a byla v něm jedna vedlejší transgender postava, ani o ni v tom příběhu moc nešlo. Tam jsem se taky potkal s autorkou konceptu k seriálu Transparent Jill Solowayovou, s níž jsme se tam velmi nezávazně a velmi neúnavně bavili o tom, jak vyprávět jiné příběhy a jak je vyprávět jinak. Když pak dostala nápad na tenhle seriál, nabídla mi spolupráci hned od pilotního dílu. Nepsal jsem scénáře, ale všechny je poznámkoval, byl neustále na placu, pracoval jsem se všemi režiséry, hlídal seriálové linky, taky jsem se snažil najmout hodně různorodé lidi, často transgender, za kameru. Ale vůbec jsme netušili, že to bude mít takový úspěch.
Seriál Transparent získal několik desítek televizních cen Emmy. Je hodně inkluzívní, zve ke sledování stejně jako Adam. To mají oba vaše projekty společné.
Jsem hlavně rád, že se mi ve filmu podařilo neponižovat žádnou postavu. Ani Adama, ani nikoho jiného. Byl to najednou on, obyčejný bílý kluk, jenž se musí přizpůsobit pro něj netradičnímu okolí, jako by žil v cizí zemi. Taky udělá spoustu chyb, je přistižen při lži, což je ale taky věc, se kterou se můžou lidi všeho věku i pohlaví velice snadno ztotožňovat.
Kolem Adama, jenž měl světovou premiéru na letošním festivalu v Sundance, se ale ve Spojených státech strhla obrovská kontroverze. Lidé na sociálních sítích prý dokonce vybízeli, aby na váš snímek schválně nikdo nechodil. Prý jste komunitu sexuálních menšin spíš zneužil, než abyste jí pomohl…
Bohužel žijeme v roce 2019, kdy se kolem nás na internetu objevuje spousta nesmyslů; prostředí on-line je nesmírně toxické. Mně jako režisérovi nezbývalo než opakovat, aby kritici dali tomu filmu šanci a šli se na něj podívat. Ty on-line ataky mě poškodily, bylo to depresívní, dva měsíce nonstop mě lidi napadali, ale už je to za mnou. Uvidíme, jak se to projeví na návštěvnosti.
Váš film se už promítal v Hongkongu, Oslu, Mexiku, Brazílii, hlavně na festivalech; do distribucí půjde až příští rok…
Tuhle ke mně přišli dva starší manželé, milí sedmdesátníci, a nadšeně mi vyprávěli, jak moc je to oslovilo a jak se jim to líbilo. Děkovali mi, že se toho díky mému filmu hodně dozvěděli a naučili o světě. Tak jsem měl velkou radost. Musím říct, že mi naopak někdy vadí radikální levice, jež hned kritizuje, když někdo nezná do detailu všechny možné genderové varianty, které svět v tuhle chvíli nabízí. Současné mediální prostředí je zbytečně toxické a nepříjemné na obou stranách, na té konzervativní i na té levicové. A o tom je ten film, jenž je vlastně trochu satira, ale trochu taky romantická komedie. Říká: Haló, máme tady velký stůl, klidně si všichni sedněte, budete moc vítáni a zažijete s námi spoustu legrace i překvapení.
