Aristokratického, tedy urozeného nebo ušlechtilého na komedii Poslední aristokratka není nic. Adaptace bestsellerů Evžena Bočka v režii Jiřího Vejdělka ukazuje Čechy jako líné, neschopné, opilé, vychytralé nebo naopak beznadějně naivní jedince, kteří dříve nebo později pochopí, že nejlíp je doma v kuchyni u koblih a ořechovice.
Frank mezi postavami filmu patří k těm naivním. Narodil se sice už v New Yorku, ale hrdě se hlásí ke svým šlechtickým středoevropským kořenům, a když někdy v 90. letech získá zpátky rodové sídlo Kostka, sbalí rodinu a vyrazí z USA do Čech. Afektovaná manželka Vivien ani prostinká dcera Marie z plánu radost nemají a nadšení přejde i Franka, když zjistí, že zámeček je z velké části v dezolátním stavu. Jakž takž v chodu ho provozují líný kastelán, neschopný údržbář a popíjející hospodyně, jenže pouze v duchu cimrmanovské parafráze: mají se starat o zámek, ale chodí jim tam lidi.
Humor Poslední aristokratky, která se prezentuje jako komedie, se opírá o typologii zmíněných postav a o opakované vtipy. Ale když vtip nezabere napoprvé, pátá repetice na tom nic nespraví. Už úvodní humor s přepravou popela předků v plechovkách od oříšků je vydojen na několikrát, aniž by filmu cokoliv přinesl. Křišťálový lustr se průběžně „komicky“ hrozí utrhnout, takže časem nejspíš spadne. Na zámku je porcelánový servis a záchod s nacistickými insigniemi, což je zřejmě škoda nepřipomínat každou chvíli.
Typologie postav je podobně primitivní: hospodyně zkrátka všude popochází v zástěře a s rendlíkem v ruce, kastelán sabotuje návštěvnost, Vivien je fiflena. Kontrast amerického prostředí s českým a zasazení do 90. let navenek slibuje nosné motivy, ale výsledek připomíná buranské porevoluční komedie o „divokém“ kapitalismu jako Nebát se a nakrást nebo Ještě větší blbec, než jsme doufali. Zpovykaná Američanka Vivien má vzbuzovat salvy smíchu tím, že husu s knedlíky a se zelím jí jako hamburger nebo že škvarky označuje za český popcorn. Postavy jako vychytralý právník nebo slabomyslní návštěvníci s fotoaparáty připomínají karikatury z „devadesátkových“ filmů až bolestně.
Karikaturami jsou tu všechny postavy, což mrzí dvojnásob, protože je ztvárňuje špičkové obsazení: Hynek Čermák, Tatiana Dyková, Táňa Pauhofová, Martin Pechlát, Eliška Balzerová a další jsou však ve Vejdělkově režii odsouzeni jen k diblíkování, házení významných pohledů a troušení upachtěných „hlášek“.
K čemu pak je půvabná kamera Vladimíra Smutného, která těží ze zámeckých interiérů a dovede učinit snesitelnou i tak kýčovitou scénu, jako je romantická projížďka na bělouších zasněženou krajinou? K čemu se Martin Kurel, kterému je snímek věnován, pachtil s promyšlenou scénografií? Řemeslně filmu nelze nic vytknout, všechna (stavovská) čest. Ale právě všemu stavovskému se Poslední aristokratka vysmívá: urozeným osobám se tu říká „šlechtický vyžírkové“, návštěvníci, kteří by se o české historii chtěli něco dozvědět, jsou pohrdlivě přezdíváni „mufloni“, veselí vyvolávají zmínky o tom, že Kostku dobyl každý, kdo šel okolo. Poslední aristokratka je lidovou zábavou z podzámčí, která radí – o nic se nesnažit, o nic se nestarat a hlavně nic nebudovat, stačí počkat, co zbyde po panstvu, které je přece stejně všem pro smích.
