Letošní druhý ročník festivalu Serial Killer představil mimo jiné pozoruhodný pilotní díl úspěšného finského webového seriálu Bathroom Stories, Příběhy z koupelny. Ukazuje, jak pestrá a odvážná je současná skandinávská televizní tvorba, kam až se dokáže pustit a jakým novým tématům se nebojí dát prostor. Unikátní příběh o dvou kamarádkách zkoumá, jaké to je být osmnáctiletou holkou teď a tady. Kaya Pakaslahti (29), finsko-švédská scenáristka a režisérka, svůj projekt, který vznikl jako absolventská práce na univerzitě Arcada, v Brně představila Reflexu.
Jak vás projekt napadl?
Napadl mě v roce 2016, kdy se Skandinávií zrovna přelévala další vlna feminismu a lidé na sociálních sítích hodně diskutovali o tématech, o kterých jsem nikdy před tím veřejně neslyšela. Tak mě napadlo tyhle dvě věci propojit: koupelnu a diskusní fóra, kde se lidé baví o tom, o čem se třeba před pár lety bavili jen v soukromí. Čili: témata jsem našla poletovat online a zavřela je do jedné malé místnosti. Na začátku jsem si udělala jen takový seznam, co všechno vtipného se může stát na záchodě a v koupelně, nebo v obojím najednou. Do toho jsem četla feministické autory a snažila se obojí propojit humorem. Bez humoru by to lidi asi nedali.
Co tahle „nová vlna“ feminismu, jak jí říkáte, přesně řeší?
Před deseti lety, když mi bylo osmnáct, se tahle nová vlna feminismu objevila. Tehdy se začalo říkat, že jestli se nám něco nelíbí, budeme to muset přetavit do slov, projevit se veřejně. Hnutí nového feminismu mi dodalo sílu, že to možná můžeme dotáhnout dál než naše matky. A když mi bylo 26, řekla jsem si, že taky musím něco konkrétního udělat pro holky mladší, než jsem já, pro ty osmnáctileté. Naše matky už totiž mohly pracovat a dělit se v péči o děti s muži. To jsou ty základní věci, které by už měly být dneska samozřejmostí. Ale nová vlna feminismu se zabývá spíš strukturou moci: pořád ještě žijeme ve světě řízeném muži, jen se o tom nemluví dostatečně přesvědčivě a jasně.
Nejsou ale feministické teorie trochu nudné?
Mně připadaly sexy. Navíc musíte ony feministické střípky přetvořit do příběhů, říct si „chci to ukázat, ne někoho poučovat“, jenom to tak nenápadně naznačit. Feminismus rozhodně není to, co můj seriál drží pohromadě; drží jej emoce a pocity postav. A hlavně konflikty. Když jsme to točili, říkali jsme si: komu se to nelíbí, ať jde do prdele. Vždyť ty holky prostě jen mluví o tom, o čem se normálně veřejně nemluví, ale v soukromí ano. Když jsem to psala, bavilo mě testovat hranice, kam až můžu jít. Chtěla jsem napsat seriál o holkách a pro holky, a že to udělalo radost i někomu jinému je super.
Ale popořadě, my jsme váš seriál neviděli: jsou dvě kamarádky, ani jedna neví, co se sebou, ani jedna se nedostane na vysokou, oběma je osmnáct let, loseři v privilegovaném západním světě. Jak to s nimi dopadne?
Ta s nadváhou má jednoho kluka, ale nakonec spolu nezůstanou. Jejím hlavním motivem nejsou vztahy, ale pozitivita směrem k vlastnímu tělu; pomaluje se zajímavě barvami a dá svůj příběh na Instagram, kde získá tisíce likeů. Tudíž se jí ten Instagram stane obsesí. Je to celý její život, neustále sleduje, kolik má followerů, až nakonec dostane nabídku od firmy na šminky, že když se bude malovat jejími produkty, budou jí za to platit. Díky této komerční nabídce se probere a svůj instagramový účet vymaže, protože má pocit, že se její rebelie stala mainstreamem. Chce žít v realitě, tady a teď. Ženy s nadváhou bývají ve filmech vždycky spíš hodné kamarádky hlavních hrdinek – jsem ráda, že jsem to změnila.
Co ta krásná?
Ta hledá potvrzení svojí hodnoty u druhých lidí, ale má zase strach z toho, že není zajímavá duševně, že nemá dostatečnou cenu jako člověk. Pak se poprvé v životě zamiluje, jenže do ženy. To je myslím nový narativ, který se v televizních seriálech často neobjevuje. Nejdůležitějším motivem seriálu nicméně pro mě je střelená a unikátní síla ženského přátelství. Mám sama kamarádku, kterou znám odmalinka a připadá mi zajímavé psát o vztahu dvou lidí, kteří se tak dobře znají a mohou si v těžkých životních chvílích pomáhat, ale někdy i snižovat sebevědomí. Nejlepší kamarádka pro vás může být v určitém věku nejdůležitější člověk na světě. Důležitější než partner.
Váš webový seriál už koupily dvě veřejnoprávní televize, norská a dánská. Jak se Bathroom Stories líbí divákům?
Zajímavé je, že hodně zajímá i muže. Osobně mi pak hodně píšou holky mého věku. V našem největším helsinském deníku vyšla obsáhlá kritika, a pod její online verzí na internetu bylo pár fakt hnusných věcí. Někdo tam psal: „Co je tohle za hrůzu? Tak tohle se točí za naše daně?“ Tak tomu jsem se smála. Jinak kritiky jsou dobré a seriál se hodně líbí ženám mezi čtyřicítkou a padesátkou. Ale i starším. Znamená to asi, že naše matky a babičky o všech těchhle věcech možná přemýšleli, ale neměli šanci o nich svobodně a otevřeně mluvit. A tak si začínám myslet, že jsem to napsala pro ně. Nějakou cestu totiž začaly a je teď na nás, abychom ji dokončily.
Dřív tu taky nebyly moderní technologie, natočit seriál je teď mnohem rychlejší a jednodušší. I když je i tak fascinující, že jste k natočení seriálu dostali příležitost. Jak se vůbec natáčí v koupelně?
Do rozhovoru vstupuje Marika Hill, kameramanka: Fyzický prostor byl velká výzva. Natočit 18 dílů na pár čtverečních metrech bylo náročné ve smyslu hledání nových, zajímavých záběrů a úhlů pohledu. Řešili jsme ale i jinou věc: jak natočit scény, které mají sexuální obsah, aby nevypadaly příliš otevřeně. Pak by to celé ztratilo smysl. Ty holky tam přitom dělají leccos, je tam i masturbace, rozumějte už z principu toho prostředí tam je hodně nahoty. Mít seriál o dvou ženách ve vodě a nemít tam sexuální podtext: to bylo hodně těžký. Ale jeden fanoušek tuhle napsal na web — a na to jsem byla pyšná — že to je skvělý způsob, jak vtipně ukazovat ženy a nedělat z nich přitom sexuální objekty.
