Film Rašín vyrobila Česká televize ke stému výročí vzniku Československa. Jde o dvoudílný snímek, ohlížející se za jedním z „otců zakladatelů“ republiky. Alois Rašín, od jehož narození v těchto dnech uplyne 151 let, a jeho kolegové z filmu vycházejí jako rozpohybované stránky učebnice dějepisu.
Film Jiřího Svobody (Sametoví vrazi) si z „života a díla“ Aloise Rašína vybírá tu nejdramatičtější a ke stému výročí vyhlášení republiky nejpřiléhavější část: období mezi začátkem první světové války a 28. říjnem 1918. Je to legitimní volba. Proč potom ale Svoboda použil vypravěčský rámec, který veškeré dění uvozuje a zakončuje atentátem, jemuž Rašín v roce 1923 podlehl?
Protože drama! Anarchokomunista Josef Šoupal československého ministra financí zastřelil na protest proti prvorepublikovému kapitalismu, nikoliv snad z nostalgie po Rakousku-Uhersku, jež Rašín pomáhal demontovat. Ale Svobodovi se atentát hodí jako efektní vstup do děje a jako záminka ke školometskému vyjmenovávání Rašínových zásluh hned na úvod děje.
A školometský je Rašín-film důkladně: zabydlují ho postavy, které i nad kulečníkem promlouvají státnicky, jako by rovnou sepisovaly své autobiografie, a do dialogů pracně vecpávají informace, aby se divák neztrácel („já vás znám, vy jste poslanec říšské rady“, „přece mi nebude předseda krajského soudu pomáhat z kabátu“).
Rašín jako oživlá učebnice
Pojmout snímek o Aloisi Rašínovi jako komorní drama, sestávající téměř výhradně z interiérových promluv, je – opět – legitimním autorským rozhodnutím, ale Rašín se ve všech těch cimrách prostě dusí a ze samého omílání svých tezí mu modrá jazyk. I dějepisem nepolíbený divák pochopí, že se prozápadně orientovaný politik Rašín názorově střetává s Karlem Kramářem a jeho snem o všeslovanské říši. Že je mužem pevných zásad a že konspirovat proti císaři pánu je spolehlivá cesta do kriminálu.
Informace se z plátna dostávají skutečně tím nejtopornějším způsobem: děti se u nedělního oběda ptají, co je to mobilizace, Rašín ženě při souloži svěřuje, že na ni přepsal dům i obligace, od pánského sedla se během dvou tří replik přejde k volebnímu právu pro ženy.
Věci nepomáhá ani exaltované herectví Ondřeje Vetchého (Rašín) a Miroslava Donutila (Kramář). Životněji působí představitelky jejich manželek (Zuzana Stivínová a Lenka Vlasáková), těm však scénář předepisuje jen nytí a ustavičné pusinkování s choti.
Názorově neochvějný Rašín
Bez výhrad je snad jen Tomáš Töpfer, který si v roli zlomyslného prokurátora užívá, že nemusí být, na rozdíl od hlavních postav, státotvorný, vznešený a ušlechtilý. I on se však nechá scénářem zatáhnout do školáckých metafor, v nichž vede paralely mezi Rašínovým úsilím a boxem nebo šachy. Všechno snímá televizně plochá, nevzrušivá a bůhvíproč domodra laděná kamera a ilustruje snaživě dramatická hudba, místy nebezpečně kopírující Vangelisovo Dobytí ráje.
Svobodův film nám vtlouká do hlavy, že Rašín byl názorově neochvějný. Nemusel nám ale proto chudáka Aloise ukazovat jako mramorovou bustu. Asi nejblíž se k Rašínovi jako k člověku dostaneme ve chvíli, kdy se politik v kriminále s Kramářem dohaduje, jestli budou mít v cele smrádek, nebo zimu. Nakonec si vyvětrají, ale filmu už to nepomůže.
