nahoru

Teror na vlastní kůži: Film Utøya, 22. července napínavě vypráví o Breivikově útoku na dětský tábor

Jakub Smutný20. července 2018 • 10:20
1080p720p360p
Trailer k filmu Utøya, 22. července
• video: 
Film Europe

Přesně před sedmi lety zavraždil pravicový extremista Anders Breivik na norském ostrově Utøya na sedm desítek mladých lidí, kteří se účastnili letního tábora tamní sociálně-demokratické strany. Shodou okolností letos filmoví fanoušci uvidí hned dva filmy zpracovávající tuto tragickou událost. Na Norway Paula Greengrasse si ještě nějaký čas počkáme, aktuálně ale vstupuje do kin snímek Utøya, 22. července norského režiséra Erika Poppeho. A vyplatí se na něj zajít.

V prvé řadě je nutné upozornit, že film vypráví o Breivikově útoku a obětech, nikoli o Breivikovi. Samotného teroristu Poppe z příběhu vlastně zcela vynechal. Nezabývá se blíž jeho motivací, nepokouší se odhalit původ jeho narušení. Nevěnuje pozornost ani přípravě útoku, ani tomu, co se dělo po něm. Jediné, co tvůrce zajímá, je průběh tragédie z pohledu zúčastněných dětí. Breivika tak divák na plátně zahlédne maximálně na pár sekund – jeho řádění ale slyší a vidí jeho následky, což bohatě stačí.

Z deníčku baťůžkáře: Utøya je zatím vrcholem festivalu, nehodnotitelným bizárem Mandy s…

Jako hlavní hrdinka funguje fiktivní mladá dívka Kaja. Filmaři sice adaptovali skutečné události, na úrovni jednotlivých charakterů ale vcelku rozumně užili autorskou licenci. Kamera se od Kaji ani na chvilku nehne, devadesát minut divák stráví v její blízkosti. Devízou a zároveň limitem snímku přitom je, že jej celý (kromě pár dokumentaristických výjevů na počátku) natočili na jeden záběr. Anebo to tak alespoň vypadá – na více místech stopáže jsou totiž patrné okamžiky, v nichž se může ukrývat nenápadný střih.

Zvolená forma sama o sobě ale již dnes není tak originální, jak se leckomu může zdát. V posledních letech totiž podobně stylizovaných filmů přibývá. Platí přitom, že okamžitá působivost provedení klesá přímo úměrně s tím, kolik takových filmů už člověk viděl. Vzpomenout lze alespoň na Ruskou archu Alexandra Sokurova, Victorii Sebastiana Schippera nebo na český příspěvek do skupiny takto stylizovaných filmů – Hany Michala Samira.

Natočte tu hrůzu, prosila matka obětí z Utoyi. Stalo se. Norové zfilmovali řádění…

Inovativnost provedení je tedy sporná, jeho funkčnost ale nikoli. Kamera vlastně supluje divákovy oči, výsledný filmový tvar působí, jako kdybychom byli na ostrově spolu s postavami. Úprk před vraždícím šílencem si tak prožijete takříkajíc na vlastní kůži, a to včetně drtivého finále.

S absencí střihu a zabíráním událostí v reálném čase se pak ale pojí jeden menší zádrhel vyplývající z toho, že film vlastně nemá děj v pravém slova smyslu. Postavy utíkají, schovávají se, čas od času je některá z nich zastřelena. A to je vše. Aby byl film divácky snesitelný, museli scenáristé vytvořit jakési menší podzápletky, aby si měli hrdinové při všem tom pobíhání a ukrývání se v houští o čem povídat. Málokdo by byl asi ochoten sledovat, jak se skupinka teenagerů třicet minut mlčky skrývá za stromem. Asi tak to tehdy reálně mohlo probíhat. V této své misi ale uspěli jen tak napůl.

Terry Gilliam: Mrtvý už jsem byl a dostal za to 2 krabice vína. Znovu zažít to ale nechci!

Hnacím motorem toho, co by se dalo nazvat „dějem“, je tak snaha Kaji najít svou sestru, kterou v úvodních minutách snímku ztratila z dohledu. Kvůli tomu se vrací na místa, z nichž ostatní vyděšeně prchli, kvůli tomu se setkává s dalšími a dalšími oběťmi Breivikovy násilné akce. Vztah mezi sourozenci nicméně není ve filmu příliš vykreslen, a tak tato Kajina snaha stojí trochu mimo divákův zájem. S podobným nezájmem pak lze odzívat několik chvil, v nichž ústřední hrdinka a její kamarádi konverzují – prostě proto, aby konverzovali. Aby nebylo ticho. Tehdy je z filmu cítit lehká scenáristická nemohoucnost. Filmaři zcela nepřekonali překážku, kterou si před sebe sami svou vlastní autorskou volbou postavili.

Takové momenty trochu narušují dojem z jinak ladně plynoucího, intenzivního a napínavého filmu, který své publikum hned v několika pasážích zarazí do sedačky.

Stál jste tam jak malá mokrá nudle! Schwarzenegger vyčetl Trumpovi jednání s Putinem
Největší, nejkrvavější a plný zlata. Podívejte se do nejslavnějšího zlatého dolu v…

Jakub Smutný


Klíčová slova: Utoya, Anders Breivik, recenze, film, kultura



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,800
22,380
29,380
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější