Jedním z nejsilnějších snímků festivalu bylo pro mě osobně intimní drama italské režisérky Laury Bispuriové Má dcera. Ve sto minutách řeší na pozadí prašného venkova rozervané Sardinie tucet zásadních otázek ženy-matky. Třeba: Je mateřská láska podmíněná biologicky, nebo vzniká tím, že dítě vychováváme a denně o něj pečujeme? Kdo má větší nárok na lásku desetileté Vittorie: její „náhradní“ máma, starostlivá a obětavá dělnice Tina, nebo divoká, prvosignálně přitažlivá, zadlužená, nezaměstnaná, věčně opilá Angelica, ke které holčičku volá hlas krve?
První zmíněnou hraje nezaměnitelná kráska Valeria Golinová, kterou jsme na letošním festivale viděli už v Rain Manovi a mnozí nikdy nezapomenou na její Ramadu „Horké bříško“ ve Žhavých výstřelech nebo na ohnivou Lupe z Fridy. Angeliku pak ztvárnila Alba Rohrwacherová, která letos karlovarské obecenstvo nadchla hned natřikrát, ještě také jako Lucia, kterou navštíví Panenka Maria v Naléhavém zjevení, a pak rolí půvabné Antonie ve snovém dramatu Šťastný Lazzaro, který si z festivalu v Cannes odvezl Cenu za nejlepší scénář. Má dcera, podnětný a skvěle natočený snímek s odkazy na italský neorealismus, se na MFF KV v rámci divácky oblíbené sekce Horizonty promítal hned třikrát a sklidil příznivé reakce publika.
Čtyřicetiletou Římanku Lauru Bispuriovou známe už díky dramatu Navždy pannou, uvedenému na karlovarském festivalu v roce 2015. Tento odvážný, tematicky atraktivní debut nám přiblížil obskurní albánský zvyk: totiž že je v té exotické zemi možné, aby na sebe ženy vzaly mužskou identitu a tím se zřekly své tradiční náročné role v konzervativních venkovských rodinách. Režisérka sama vyrostla v rodině, která má už po dvě generace blízko k filmu: dědeček pracoval jako rekvizitář pro velké italské tvůrce (mj. Roberta Rosselliniho, Ettora Scolu či Bernarda Bertolucciho), její otec je významným filmovým kritikem a ona sama studovala pod vedením Paola Sorrentina, Mattea Garroneho, Kena Loache a dalších.
Lauro, po třech letech jste znovu ve Varech. Jak se tu máte?
Tady je tak krásně! S filmem Navždy pannou jsem tu byla poprvé v životě, ale od jiných režisérů jsem o varském festivale slýchala jen to nejlepší. Před třemi roky jsme tu spolu s Albou Rohrwacherovou zažily fantastickou projekci, následná debata s cinefily byla velmi na úrovni. A taky jsem si na vašem festivale poprvé potřásla rukou s legendárním Udem Kierem…
...kterého jste pak obsadila do role místního podnikatele Bruna v Mé dceři.
Přesně tak. Na festivalu ve Varech jsme se seznámili, na přehlídce v Locarnu spřátelili, po mailu jsme pak dohodli spolupráci.
Téma Mé dcery je velmi silné – ženské divačky film sledovaly se značným pohnutím, jak jsem viděla v sále na předposlední projekci.
Nemyslete si, já po projekcích viděla ubrečené chlapy! Ale nechtěla jsem točit jen pro ženské, cílila jsem na všechny. I když je to film převážně o mateřství a různé ženské otázky mě vždycky zajímaly. V dnešní kinematografii stále ještě chybí ženský pohled, ženská imaginace.
Jak hodně je pro vás téma snímku osobní?
Rozhodně to není přísně autobiografické. V jisté části svého života jsem se cítila podobně zmatená, rozpolcená a odcizená jako Vittoria, dnes jsem zase zčásti Tinou a zčásti Angelicou. Hrozně ráda bych zkombinovala nejlepší vlastnosti těch dvou matek sama v sobě, tak jako to chce Vittoria. Ta podvědomě cítí, že patří tak trochu jinam než k Tině; aniž by tušila, kdo je její pravá máma, je Angelice nesmírně podobná, i když ta ji hned po porodu přenechala Tině. Když malá tu divoženku potká, instinktivně se k ní přimkne a nechá ten vztah přerůst v silné pouto, vidí se v ní, ačkoli je to nebezpečná známost. Ale připadá si báječně svobodná, když zkoumá pod jejím vedením značně dobrodružné věci, zatímco Tina jí odmítá povolit uzdu.
Do role Angeliky jste znovu obsadila Albu Rohrwacherovou, hvězdu vašeho debutu Navždy pannou a sestru režisérky Alice Rohrwacherové. Co na té Albě je?
Ona je neuvěřitelná osobnost a skvělá herečka. Máme mezi sebou zvláštní pouto, my dvě; cítím z ní absolutní porozumění. Když vašemu režijnímu vedení uvěří, dokonale se mu poddá a udělá naprosto cokoli. Hrála v mých filmech dvě extrémní, hraniční osobnosti, role vlastně protichůdné, ale obojí jsme si užily a prožily.
Mimochodem, italskou kinematografii na 53. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary reprezentovalo hned jedenáct vesměs velmi zajímavých filmů (včetně těch koprodukčních): Euforie (Euforia), Legionář (Il leginario), Má dcera (Figlia mia), Naléhavé zjevení (Troppa Grazia), Nico, 1988 (Nico, 1988), Soukromá záležitost (Una questione privata), Šťastný Lazzaro (Lazzaro Felice), Všichni to vědí (Todos lo saben), Země hojnosti (La terra dell’abbastanza), U mě doma (In My Room) a Příběh lásky (Zgodovina ljubezni).
