Pro pravidelné návštěvníky karlovarského festivalu nebude tahle zkušenost nic nového. Tak po druhém třetím ročníku přijde při balení a odjezdu neodbytný pocit, že tohle, TOHLE, už nikdy. Jenomže se sejde s rokem rok, je červen, vemlouvavý hlas Marka Ebena začne lákat ovečky zpátky do stáda, a na tom, projít se po kolonádě přeci není nic špatného, a v kině konečně zahrají nejnovější film Terryho Gilliama, film o Donu Quijotovi, jehož vznik jakoby kopíroval marnost snažení hlavního hrdiny, ale Terry to vyvzdoroval a vydupal ze země. Tak jo, řeknete si. Tak se tam ještě jednou podívám.
V červnu je už ale trochu pozdě shánět ubytování přímo v centru dění a navíc víte, že ten mumraj svědčí možná mladším a neklidnějším, ale vy jste se přehoupli do skoro seniorského, zasloužilého věku, takže za pomoci vyhledáváčů zapátráte v blízkém okolí, najdete penzionek na náměstí nepříliš vzdáleného městečka za zlomek ceny běžné v hlavním městě filmu, naložíte to nejnutnější a tradá!
Když dorazíte na místo určení, zjistíte, že penzion patřil k vyhlášené restauraci, která fungovala bezmála třicet let, jenomže: 'skoro obden kontrola s hrozící sankcí třicet nebo padesát tisíc rovnou od boku, na to už nemám nervy. Jestli chceš, uvaříme ti kafe a dáme najíst, ale jinak máme zavříno.'
Film o zabíjení iniciativy, film o ČR
Ještě nejste ani na festivalu a už vidíte něco, co by klidně mohl a také třeba bude film o životě v téhle zemi. Film, na který je trochu tristní se dívat, protože ho můžeme prožívat v reálu a jenom kroutit hlavou, kam jsme to dopracovali, film o tom, co spolehlivě zabíjí iniciativu lidí, kteří ještě včera měli zájem.
Lidí, kteří říkají: hele klidně zase přijeď, ale dopředu zavolej. Třeba tu ještě budeme bydlet.
A co vědí domácí patnáct kilometrů od Thermalu o festivalu?
Ale notak, nenechte se vysmát. Mají jiné starosti.
Třeba jestli chci ještě jedno kafe a jestli je postel pohodlná.
Jenomže já jsem načatej a zajímá mě, co se v Thermalu děje, takže po půl hodince cesty (cesta deset minut, hledání místa na zaparkování dvacet minut) jsem na místě akorát včas na to, abych stihl vernisáž filmových vtipů Vladimíra Jiránka, které nakreslil pro poněkud konkurenční Letní filmovou školu.
Geniální Jiránek
Čtenáři tohoto časopisu i tohoto webu měli (a mají možnost) je najít na našich stránkách a jistě se přidají k názoru, že Vladimír byl geniální. Prostě a jednoduše.
Řeč, kterou měl na vernisáži kolega Pečinka a ve které mluvil o Jiránkových divizích, najdete tady. Níže se můžete podívat i na vystoupení, které si připravil šéf kulturní rubriky Milan Tesař. Hudební číslo na motivy Skoumalovy hudby k večerníčkům Bob & Bobek mělo však parametry jiného Jiránkova projektu, toho o Patovi a Matovi.
Vystoupení pana Tesaře ve mně zanechalo nesmazatelný pocit radosti a rozpustilosti.
Kulturní politika podbarvená fotbalem
A bylo mi dáno s šéfem kulturních pracovníků trávit ještě nějaký čas, který jsme věnovali kulturní politice, podbarvený ovšem přenosem z fotbalového mistrovství světa, protože fotbalu tu rozumějí, stejně jako kinematografii úplně všichni.
Po porážce mužstva Španělska ruskou sbornou, která ubránila vlastní branku jako před časem Stalingrad, jsme se rozešli s tím, že kulturní politiku, filmy a jakékoli režiséry probereme až v dalším průběhu festivalu, neboť porážka favorita zdála se aktuálně mnohem fatálnější než kterýkoli ze zlatých glóbů, které tu budou o víkendu uděleny.
A ten Terry Gilliam? Ten nám svého Dona Quijota promítne až dneska večer.
