Představoval se jako Milorad Komodič a byl nápadně podobný Ratku Mladičovi. Generálovi, jehož žalobce mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii viní z genocidy a zločinů proti lidskosti. A Srbové ho konečně, jak potvrdil srbský prezident Boris Tadič, po patnácti letech zatkli.
„Myslím, že zatčení Ratka Mladiče otevírá Srbsku dveře do Evropské unie. Udělali jsme všechno, co jsme mohli. Spolupracovali jsme s Haagem a nakonec jsme učinili poslední zásadní krok,“ řekl spokojeně srbský prezident.
Spokojenost však není na místě. Generál, který má kromě jiného na svědomí životy osmi tisíc mužů a chlapců v Srebrenici, si žil posledních patnáct let spokojeně v Bělehradě a posléze ve Vojvodině. A zatímco se srbské úřady snažily zbytek světa ohromit tím, jak navyšují počty mužů, kteří po Mladičovi pátrají i sumu, kterou hodlají vyplatit za jeho dopadení, na YouTube se objevovaly videa z „každodenního života generála“, jehož srbští nacionalisté dosud považují za hrdinu.
Když jsem s hlavním žalobcem tribunálu Sergem Brammertzem mluvila na jaře o tom, jak Srbsko (ne)spolupracuje, byl poměrně zoufalý. Tribunál už měl zakončit svou misi a hlavní temná star pořád nikde.
Žalobce ovšem tribunál brání s tím, že jde nejen o verdikt, ale také o zdokumentování toho „ohromného objemu zla“. Jenže pro koho tyhle dokumenty jsou? Oběti to zažily na vlastní kůži. A Srbské nacionalisty a komunisty stejně nic nepřesvědčí, marné je to tak, jako hrnout důkazy před popírače holocaustu.
A Mladič? Je to sice fajn, že se konečně podívá do fešácké cely, že si s Karadžičem po dlouhé době zas zahraje šachy… Ale chtělo by to udělat i něco pro oběti a pozůstalé: co takhle už konečně verdikt?
