Temná turistika (anglicky „dark tourism“), je druh turistiky, zaměřující se na místa spojená se smrtí a utrpením. Mezi cíle temné turistiky patří jak hrady a bojiště, místa katastrof, zpřístupněná vězení čí místa, kde násilně zemřelo velké množství lidí (popraviště, místa pogromů a genocid). Mezi nejznámější cíle temné turistiky patří nacistický vyhlazovací tábor Osvětim v Polsku, památník v Hirošimě, vražedná pole v Kambodži nebo právě někdejší jaderná elektrárna Černobyl na Ukrajině.
Na zdi mého profilu v nejmenované sociální síti jednoho dne v létě roku 2009 přistává od kamaráda Martina vzkaz, adresovaný více lidem, zda by se někdo nechtěl zúčastnit výletu do Černobylu. Okamžitě se hlásím, aby řeč nestála - a aniž věřil, že se tam opravdu podívám. Za nějaký čas se mi ve schránce objeví e-mail s naprosto přesným plánem a ceníkem výletu, který je doplněn na ustavující schůzi v hospodě, kde dokrystalizuje zajímavá a navzájem se hecující sestava účastníků zájezdu.
Teď již nelze couvnout, takže v pátek 13. listopadu 2009 stojíme na pražském Hlavním nádraží a nasedáme do nočního rychlíku směr Krakov.
V Krakově se ubytováváme v malém penzionu, proběhneme centrum, navštívíme jedno mírně temně turistické místo - bývalou továrnu Oskara Schindlera a místní dominantu - hrad Wawel. Druhý den nás čeká Osvětim. To místo patří mezi temně turistické cíle právem a zamračené podzimní počasí dojem z něho jen podtrhuje. Zatímco tábor Osvětim I. mne překvapuje svými malými rozměry, Osvětim II. – Birkenau posléze překonává všechny představy. Obrovská plocha za ostnatým drátem, nekonečný les cihlových komínů v místech, kde stávaly dřevěné baráky pro vězně, nekonečné řady betonových sloupků, držících onen ostnatý drát, a místní dominanta, dá-li se to tak říci, ona pověstná vjezdová brána. Filmy a dokumenty nelhaly, to místo je skutečně zlověstné.
V šest ráno dorážíme do Lvova,města, kde číhá bída v každém otlučeném rohu baráku, v každé díře v chodníku nebo v silnici a těch děr tam je opravdu požehnaně. Na to město snad 50 let nikdo ani nesáhl a to je v UNESCO a chtějí tam pořádat mistrovství ve fotbale. Hodně štěstí.
To za nádraží v Kyjevě by se už nemusela stydět ani Paříž. Po menším prospáni si projdeme centrum Kyjeva, Kyjevsko-Pečorskou lávru, což je nádherný obrovský komplex pravoslavných chrámů a klášterů. Kyjev, tedy alespoň jeho centrum, je na rozdíl od Lvova pěkné udržované město a mám pocit, že daleko udržovanější, než naše matička stověžatá. Poprvé v životě si připadáme jako bohatí západní turisté, protože tam je v obchodech všechno snad dvakrát levnější, než u nás.
18.11.2009, 8:00
Je to tady. Před hotelem už čeká bílá dodávka, nasedáme a vyrážíme na sever - do Černobylu. Po asi dvou hodinách jízdy přijíždíme k čemusi, co připomíná hraniční přechod. Je to vstup do prvního pásma zakázané zóny. Překonáváme ho bez problémů a stejně tak vstup do pásma druhého. Povolení ke vstupu zjevně funguje, z čehož máme po dosavadních neblahých (a těžce zaplacených) zkušenostech s ukrajinskými uniformami upřímnou radost. Projíždíme jakousi lesostepí a až na nějaký ten občasný rozpadlý barák na samotě nevidíme pořád nic.
Po asi dvou kilometrech jízdy dorážíme do mrtvého města - Pripjati. Z dálky vypadá asi jako sídliště Prosek, z blízka by se dala přirovnat k hezčímu Chánovu. Parky jsou většinou zarostlé neproniknutelnou džunglí a uprostřed chodníku občas roste bříza. Stromy tam ostatně rostou i uvnitř paneláků přímo v obytných místnostech. Tady si člověk najednou uvědomí, jakou má příroda vůli k životu i v nejzamořenější krajině světa, jen když tam nejsou lidé. Na Pripjati vás udiví i jedna neslýchaná věc. Totiž absolutní ticho. Skutečně, kromě větru občas svištícího mezi paneláky, tu neslyšíte neprosto nic, až máte dojem, jestli nezačínáte hluchnout. Probíháme z fotografií známá místa, jako je dům kultury „Energetik,“hotel „Policcia,“ mateřskou školku, školu, policejní stanici s vězením nebo plavecký bazén. V naprosto všech budovách jsou neklamné známky toho, že po vystěhování obyvatel zde došlo k rabování ve velkém a všude je tedy příšerný nepořádek. Nevím proč, ale nejsilnějším dojmem působí soukromé byty. Tam jsou leckdy ještě za dveřmi seřazené bačkory, čekající na návrat lidí z práce nebo školy, prádlo visí na balkóně a nádobí je ještě na plotně. Co bylo k večeři nezjišťuji. Dorážíme k naprostému vrcholu celého výletu a vlastně symbolu celého toho zmaru, kterým je slavné pripjaťské ruské kolo, které už nestihlo nikoho svézt. Znají ho snad všichni, protože k Pripjati patří asi jako Eiffelovka k Paříži.
Začíná se pomalu šeřit a Saša velí k odjezdu. Nezoufáme, protože na druhý den máme naplánováno repete. Večer v Kyjevě zjišťujeme, že jestliže v obchodech je tam všechno dvakrát levnější, než u nás, v restauracích je tomu naopak.
Druhé ráno je jako přes kopírák. Odjezd v osm, opět návštěva elektrárny, tentokrát za vlídnějšího počasí. V Pripjati je to ovšem jinak. Saša pochopil, že bychom kvůli fotce vlezli do samotného reaktoru, takže profláklé „turistické cíle“ necháváme tentokrát být a věnujeme se cílům speciálnějším. Opět prolézáme několik obytných domů a Saša nám dovolí vylézt na střechu toho nejvyššího, kterému říká „Fudžijama.“ Není moc příjemné přelézat asi metrovou díru a vidět šestnáct pater pod sebou, ale odměnou je nám nádherný výhled na celou Pripjať s okolím i elektrárnou. Poměrně členitý terén nás čeká i v továrně na elektroniku - Jupiter. Máme půjčené dva dozimetry, takže celý den vydatně měříme. Na asfaltu a betonu je radioaktivita mizivá, 1 - 3 Kyjevy u země a uvnitř budov je to podobné. Na travnatých plochách a spadaném listí to může být klidně 30 Kyjevů, jak se přesvědčujeme a raději tam moc nevstupujeme. Menší šok nám působí asfaltová plocha poblíž fotbalového stadiónu. Tam měříme v metrové výšce snad 70 Kyjevů a dozimetr začíná řvát. My také a klidíme se raději pryč. Už víme, proč tam s námi Saša nešel. Nejzamořenějšími místy v celé Pripjati jsou ovšem ostrůvky mechu a u jednoho z nich měřím rekordní hodnotu - 115 Kyjevů. Ruku s dozimetrem jsem tam měl asi dvacet sekund. Chlupy mi z ní dosud neslezly.
