Tomáš Chalupa, můj bývalý starosta na Praze 6, ukazuje ve funkci ministra životního prostředí racionalitu a náhled jako snad žádný z jeho předchůdců.
Spor o bezzásahovou zónu šumavského národního parku byl zajímavý tím, že v něm neměla žádná ze stran pravdu. Chybou totiž je sám název „bezzásahových“ zón - a chybou ještě zásadnější byla v devatenáctém a počátkem dvacátého století změna většiny Šumavy na smrkovou monokulturu. V takovém biotopovém kontextu lze totiž takovou bezzásahovou zónou, kde člověk vůbec nepůsobí, způsobit zánik onoho kontextu - totiž okolní krajiny. Monokultura v sousedství skutečné divočiny zákonitě podlehne. Skutečně bez zásahu bychom mohli nechat kusy krajiny jen v krajině se zásadně nepozměněným původním biotopem. Pravdu tedy neměli ani ekologové, kteří tvrdošíjně trvali na tom, že v bezzásahových zónách se nemá zasahovat, a stejně tak neměl pravdu ani nový ředitel NP, který chtěl v bezzásahových zónách práškovat proti hmyzu.
Ministr Chalupa rozhodl, že práškovat se nebude, v bezzásahových zónach se však tam, kde je to únosné (třeba mimo rašeliniště) ručně porazí nakažené smrky, ručně se odkoří a odvětví stromy (což zahubí larvy lýkožrouta a nedojde k jeho přemnožení) a pak se kmeny nechají na místě shnít, jako by padlé shnily, kdyby se nechaly sežrat broukem až do konce. Toto kompromisní řešení je natolik racionální, až to v oblasti ochrany životního prostředí překvapí. Že by se s ministrem Chalupou začalo na MŽP blýskat na lepší časy?
