Zapomeňte na válku v přímém přenosu. Současné filmy, které dokumentují střety v Afghánistánu a Iráku, jsou skutečnější. Vznikly pod palbou.
Střety s bojovnými Talibanci předčí jakoukoliv střílečku na počítači. Opravdový je pocit ohrožení i tragické důsledky. Kromě mrtvých vojáků a civilistů to znamená také citové a psychické vyčerpání těch, co přežili. Přestřelka zachycená v Armadillu dokonce v Dánsku vyvolala kontroverzní reakci. Pět Talibanců napadlo ze zálohy jednotku dánských vojáků. Ve filmu je slyšet výbuch granátu a pak přerušovaná střelba. Zatímco čtyři Talibanci zemřou okamžitě, pátý se snaží odplazit a zastaví ho až dávka „30 nebo 40 výstřelů“. Vyšetřování ale nakonec prokázalo, že vojáci předepsaný postup neporušili.
Největší klad těchto dokumentů spočívá v jejich autentičnosti. Válku vidíme se všemi jejími drastickými zápory díky nebojácným novinářům, kamerám na přilbách jednotlivých vojáků, i mariňákovi, co s sebou vláčí vlastní videokameru, aby mohl doma ukázat, jaké to bylo. Navzdory počátečnímu nadšení „hurá do boje, teď teprve něco uvidí!“ to není žádná propaganda. Překvapivě objektivní filmy kromě těžkých podmínek ukazují hlavně deziluzi, rozpaky a zmatení. Není to nic tak neosobního jako přímý přenos války v Zálivu na začátku 90. let. Kameraman je totiž vždycky pod palbou.
