„Jsou rodiče v pořádku?“ Vůbec jsem nevěděl, o čem je řeč. Dozvídám se, že před pár minutami bouchla v Moskvě na letišti bomba, a mámě ani tátovi se nedá dovolat. Měli být v té chvíli na letišti, psali mi, že odlétají na Ural. Bylo pár minut po výbuchu, televize hlásily už přes 30 mrtvých.
„Telefonní linky byly dlouho po útoku přetížené. Odlety z letiště Domodědovo (i do Magnitogorsku na Ural, kam měli namířeno rodiče) byly přesměrovány na jiné moskevské letiště – Vnukovo.“
Bohužel musíme být kvůli čerstvým opatřením na letišti už tři hodiny před odletem. Bezpečnostní opatření obecně teď mají být zase o něco posílená. Problém je v tom, že nemůže být bezpečnost stoprocentně garantována na všech místech, kde se shromažďuje více lidí. K útoku došlo v příletové hale, tedy nikoli za čárou, ale na místě, kde lidé čekají na cestující a kam má přístup kdokoli. Na Ruzyni u příletu také nejsou žádné rámy. Co se týče mých pocitů, strach nemám. Spíš vztek a lítost nad zmařenými životy nevinných lidí. Terorismus je svinstvo. Jestli si útočníci mysleli, že tímhle činem něčeho dobrého dosáhnou, tak se ukrutně mýlí. Atmosféra zde je rozjitřená, ale nikoli paralyzující. Rusko a Rusové se jen tak zastrašit nedají, sympatie demokratického světa teroristé také nezískají (všichni to už odsoudili a vyjádřili účast), jen podpoří extrémní nacionalistické a xenofobní síly a nálady v Rusku, jimž takový útok nahraje.
„Ověřování totožnosti všech zabitých ještě v tuto chvíli není u konce, identifikace nejvíce roztrhaných těl není jednoduchá. Předpoklad, že by mezi oběťmi byl nějaký Čech, je však velmi malá. Z toho letiště létá jen občas charterový let do Pardubic, tehdy neletěl. Nejbližší je plánován na čtvrtek,“ napsal mi den poté český velvyslanec v Rusku, můj otec.
