Po víc než padesáti letech od revoluce se režim na Kubě dopracoval k perestrojce. Kavárny už mohou mít víc židlí než dvanáct. A dýchaviční, prošedivělí Evropané mohou na lavičkách parků v Havaně své kubánské holky, které mají často jen na jednu noc, obdarovat mobilem. Holky, ty šťastnější, pak už nemusejí telefonovat z pouliční budky, co je něco jako ucho přilepené na policejní stanici.
Señora María sedí ležérně v houpacím křesle v zarostlém atriu svého domu v Havaně, jejž pronajímá turistům. Dává si pozor, aby se bavila jen o svém psíkovi, který „žere pouze masíčko“. A zajímá ji jediné: Odkud jste přijeli, kam jedete, číslo pasu. Ještě dnes to poběží nahlásit. María si žije za takzvaná kubánská konvertibilní pesa (CUC). Ta jsou obdobou valut v někdejším Československu a jejich přepočet je, pro zběžnou představu, srovnatelný s eurem.
Señora María podniká. Konvertibilních Kubánců bude víc. Kubánský prezident Raúl Castro (mladší bratr churavějícího vůdce Fidela Castra) se totiž chystá v příští pětiletce propustit až milión lidí ze státní správy a rozdat až 250 tisíc podobných licencí na svobodné podnikání. Soukromníci si budou moci zažádat o úvěr v bance.
NEKONVERTIBILNÍ KUBÁNCI
„Konvertibilní“ jsou soukromé apartmány a letoviska s bílým pískem a tyrkysovou vodou. Za „cucy“ se kupují langusty nebo mojita.
Policajt v baru pár kilometrů od jedné z nejkrásnějších pláží, Cayo Coco, nám gestem podobným, když řídí dopravu, u servírky objedná další rundu. Na spokojenost „bílých konvertibilních“ totiž musí dohlížet. Bavit se ale s nimi? Za to je v socialismu podle bratrů Castrových pořád ještě paragraf hovořící o nepřátelské propagandě. Když však policajt Jesús uslyší češtinu, kdysi v Československu studoval, spadne z něj všechen ostych a téměř svobodně spustí: „U vas Vaklaf Havel! Husak, vypádni, di do prdele!“ shrne v několika slovech politický vývoj konce 80. let. „Ja chci cestovat, tady nic, ani plaž,“ říká a je vidět, že to s tou loajalitou k Raúlovi není až tak žhavé ani v policejním sboru. Vždyť Kubánci bez prominentní podnikatelské licence dostávají mzdu v národních pesech, jež mají hodnotu asi jako české koruny. A za měsíc jich dostanou sotva pár stovek. Na pláž s bílým pískem a tyrkysovou vodou, slunečníky a obžerstvím all inclusive, která se nabízí ve všech katalozích v Evropě a od níž Jesús bydlí sotva deset kilometrů, už léta nevkročil. Na půl cesty z vesnice stojí kontrolní budka. A přes ni neprojde jediný vesničan s kubánským dokladem. Na plážích obsluhují jen pečlivě prověření číšníci.
Místním tak zbývá jen ostrá hráz, o niž se tříští vlny a kde to páchne rybinou. Místní totiž nejsou „konvertibilní“.
DVĚ HAVANY
„Havany jsou dvě,“ povzdychne si misionář Jan, stojí přitom na střeše jednoho z koloniálních paláců prastarého města. Je to Evropan a už léta zde rozdává chleba a léky. Letos na Kubě poprvé po padesáti letech vznikne seminář pro kněze. Jan se však „mírnému pokroku v mezích kubánského zákona“ jen pousměje. „Jsou dvě, jedna zespodu a druhá svrchu.“
Kulisy pompézních koloniálních paláců jsou vzpřímené a hrdé jako staré Kubánky s vlasy sčesanými do stříbrných drdolů. Zdobné domy, byť zmrzačené igelity v oknech, a vysoká elegantní okna napůl přestřižená těmi plastovými dokážou ještě vyrazit dech. Těm, kdo kráčejí po chodnících. Za touto zdobnou slupkou, mnohdy podepřenou nepoužívaným lešením zarostlým liánami, jsou však apartmány, jimž se bortí strop. Jan jezdí nahoru výtahem snad ze třicátých let. Shora je celá ta pompézní a barevná Havana jako šedý squat. Na střechách sedí lidé.
„Tamhle u sousedů provádějí černou magii, suší štíry. A tamhle žije osm lidí v jednom pokoji. Děti spí v noci a staří sedí venku před barákem. Když děti odejdou do školy, jde spát druhá polovina rodiny. A když si dcera Omara, co vystudovala medicínu a teď rodinu živí prostitucí, přivede klienta, všichni na tu chvíli vykráčejí ven,“ líčí.
Za práci v nemocnici by Omara přinesla v přepočtu okolo 750 korun za měsíc. Tři bílí chlapi a stejný obnos má v kapse.
A tak, jako jsou dvě Havany, jedna zespodu a druhá svrchu, tak jsou i dvě Kuby, ta, kde se platí tvrdou měnou, a ta, kde se za národní pesa nakupuje u snědených krámů.
Když pak přivezou k pouličnímu stánku laciné boty, Kubánky se skoro poperou. „Jsou mi! Beru si je!“ říká jedna z žen, nohu má přitom jako slon. Marně se ji snaží vecpat do střevíce. Doufá, že je někde za rohem střelí. Prodavač stojí v posvátné vzdálenosti od toho davu, za stánkem ohrazeným provázkem, a s nábožnou úctou otevírá postupně jednu krabici za druhou. Všechny botky jsou stejné, střevíce s barevným střapcem. Proti němu trčí les rukou. Ty boty se dají koupit za národní pesa, v přepočtu za 40 korun. Proto ta tlačenice.
Obvykle totiž dámské botky, většinou made in China, prodávají na poloprázdných pultech kamenných obchodů, kde ženská přesto, že tu není téměř co koupit, musí odevzdat kabelku do šatny. Platí se v konvertibilních pesech, v přepočtu stojí tisícovku, na což by se z oficiálního platu dalo ušetřit snad za rok.
Misionář Jan se mi později v jedné z havanských restaurací pokouší vysvětlit, kdo si ty lodičky může dovolit. „Přijde mi babička do kostela a já se jí ptám, jak se má vnučka. A ona zcela vážně opáčí: Dobře, dobře. Je prostitutka.“
K vedlejšímu stolu mezitím usedá matka s dcerou a s nimi zarudlý Němec v rozhalené košili. Rozvalí se na křesílku. Matka se tváří pyšně, že holka udělala terno, na tuhle večeři by Kubánci šetřili měsíce. Sugar daddy podnikavé dceři pod stolem hněte kolínko, a ještě si asi myslí, že těm „kubánským ubožákům pomáhá“. Vyhlédl si ji zřejmě v kavárně Francesca, hned vedle okázalého hotelu Inglaterra. Právě sem, na rozviklané židličky, se sjíždějí starci z celé Evropy, aby tu mohli Kubánkám – těm ve fajnových lodičkách – zapálit cigaretu. A tak to vždycky začíná. Charita.
SVĚTOVÁ KRIZE FANDÍ KUBĚ
Pro ty, kdo se k prostituci nesníží, má „socialismus po dle Raúla“ materiální ponížení. A tak mámy s dítětem v ruce po cizincích loudí sunar, jejich manželé zcela vážně potupně prosí o „špinavý trenky“ nebo sandály propocené v karibském dusnu. „To se vypere, vyčistí a ještě to poslouží.“
Nekonvertibilní Kubánci dostanou na příděl dvanáct vajec, pět deka kávy na osobu a měsíc, dvě malé housky na den, jednou za čtvrt roku pastu na zuby pro celou rodinu. U snědených krámů si vystojí frontu, prodavači jim to odškrtnou z „libreta“, co vypadá jak žákovská knížka. A když chtějí víc? Musí si doplatit národními pesy, přičemž měsíční minimální příjem je v přepočtu něco kolem tří set korun. Vzhledem k tomu, že skoro všude kokrhají kohouti, může Kubánec ještě tak střídat omeletu a míchaná vajíčka. Jenže co když dostane chuť třeba na cornflakes?
Na krabici dovážené z Velké Británie jsou obrázky zdravého životního stylu. Jak se na ní píše, „kromě celozrnných lupínků k němu přispívá aerobik nebo golf“. Na hladové Kubě úplné sci-fi. A ta krabice se platí dvoutýdenní mzdou Kubánce.
Je tu ale ještě jedna možnost. Směnit přístup ke kapitalistickým vymoženostem, jako jsou třeba cornflakes, ale i k fajnovějším postům ve státním aparátu, za vlastní loajalitu.
Fidel Castro je stařec a už ani sám neví, jestli ten socialismus na Kubě funguje, nebo nefunguje, zamotal se do toho v zářijovém interview s Jeffreym Goldbergem z The Atlantic. A jeho bratr Raúl si prý rád přihne. „O to víc potřebují podepřít širokou základnou konformních udavačů a fízlů, jimž ten systém vyhovuje a kteří nedopustí jejich pád. V těch masách je jejich síla,“ dumá disident Pepé.
A tihle loajální se pak přisají na turisty, protože z nich se sype tvrdá měna. A ač se na billboardech píše, že „světová krize fandí Kubě“, ekonomicky nesoběstačný kubánský režim přežívá z dolarů ideového nepřítele.
A tak se v socialismu podle Raúla kolem cizinců tancuje. Jen aby se zase vrátili. Pokutu blahosklonně odpustí, i když na prázdné dálnici jedete omylem několik kilometrů v protisměru, i když vyjíždíte s omluvným pohledem a slamákem na hlavě z jednosměrky. Jestliže dřív Castrovi fízlové, co stojí na každém rohu, zatýkali cizince za to, že fotili chudinské čtvrti, dnes je úslužně provázejí: „Jen si foťte a mě si nevšímejte, já budu dávat pozor, aby vám někdo neukradl fotoaparát.“ Pro turisty vše. Kurvit se, to sice není „hodné socialistické ženy“, když to ale Kubánky a mladí mulati dělají ve státních hotelech, kde od jedné holky putuje závratných 80 cuců denně (suma srovnatelná s eurem, kolem 10 cuců je minimální měsíční plat, profesor má asi 30 cuců za měsíc) do státní pokladny, to i Raúl Castro rád přimhouří oko.
Navíc Kubánci jsou v nápadech, jak z cizinců dostat peníze, vynalézaví. Když zastavíte před ubytovnou, nacpou se před dveře a hned žádají provizi za to, že vás tam přivedli. Chvíli před vámi šlapou na kole a pak natahují ruku, že prý vám ukázali cestu. Jakmile vidí, že se cizinec blíží k autu, hned předstírají, že ho celou dobu hlídali, a žádají odměnu. Tak proč tu šedou ekonomiku nezlegalizovat? Ať z toho Raúl taky něco má.
SOCIALISMUS JAKO TREST
Disident Pepé to ale nebude, kdo dostane od státu jednu z 250 tisíc avizovaných licencí. Bydlí za městem v malém favela domku, ve slumu, bez elektřiny, bez vody. Střechu má sbitou z tvrdého papíru. Ze slušného státního bytu, jejž by mohl pronajímat, ho už dávno vystěhovali.
„Taky bych chtěl podnikat, ale na licenci čekám už několik let. Mně ji nikdy nevydají. Musel bych donášet. Musel bych hlásit, kam jdeš a kdy se vracíš.“ A když nechce? „Kámoše, se kterýma jsem chodil hrát baseball, začali zastrašovat. Jestli mě uvidí, že hraju s nima, připraví je i jejich rodiny o bydlení, plat i příděly jídla jako mě,“ vysvětluje Pepé.
O kubánské svobodě nemá iluze ani misionář Jan: „Jedinou opravdovou svobodou na ostrově svobody je to, že tu každý spí s každým. Když se dětí, co přicházejí na mši, zeptám, kolik mají sourozenců, odpovídají, že od prvního táty dva, od druhého táty tři a třetí táta že má asi čtyři.“ Kuba se přitom chválí, že je blahosklonnější než dřív. Útlak, nesvoboda? Vždyť režim, a psalo se o tom i v Evropě, letos propustil (a deportoval) 55 vězňů svědomí! To jsou oficiální čísla.
Podle údajů, které sbírají kubánští opoziční novináři, však jen od začátku roku do září kubánská policie zadržela a vyslýchala 925 disidentů. Revoluční heslo: „Socialismus, nebo smrt!“ se sice ještě vyjímá na havanských zdech, je tomu ale už trochu jinak. Loajální Kubánce režim odměňuje tím, že jim po troškách „dávkuje kapitalismus“. A pro ty, co se špatně adaptují, má – smrt nebo socialismus. Socialismus podle Raúla, to je trest za svobodné myšlení.
ZVEDNE KUBA HLAVU?
Na východě Kuby, stovky kilometrů od Havany, k jejíž návštěvě vesničané potřebují úřední povolenku, žije aktivista Carlos. Jeho souřadnice kvůli jeho bezpečnosti neprozradím.
Carlos odmítá obojí. Konformitu, ale i přímou konfrontaci s režimem. A je přesvědčen, že právě jeho styl je tou správnou rezistencí, která pomůže Kubě zvednout hlavu a svrhnout režim.
Na silnici, co vede do jeho města, už nejezdí ani americké pontiaky z padesátých let a náklaďák s Kubánci na korbě zřídka. Leje. Lidi na kolech, hlavy skloněné, těla jim obepínají promáchané šaty, šlapou. Zdražili benzín. A tak se bahnitými ulicemi prohánějí už jen kola a kočáry tažené koňským spřežením. Když blesk jak stroboskop prozáří tmu, zjeví se na okamžik pařáty košatých stromů, vykřičníky palem.
Carlos však překvapivě nebydlí v žádném slumu jako disident Pepé, ale v docela slušném domě.
„Havanští disidenti budí soucit, ale ne respekt. Volají do cizího rádia a stěžují si, že dostali domácí vězení. Jsou ale tak sražení na kolena, vězněním, mučením, hladem, bídou, že si pro strach nedovolí vyjít přes vlastní práh. Ale tady, na východě, je život surový a primitivní. Odsud vzejde nová revoluce,“ prorokuje Carlos vizionářsky a je to snad jediný Kubánec, který tomu po víc než padesáti letech od Castrovy revoluce ještě věří.
„Bylo to tu na nože. Chudoba, zločin. Výbory na obranu revoluce (CDR) a úřady v rozkladu, neschopné cokoli vyřešit. Založili jsme proto se sousedy domobranu, střídáme se v hlídání ulic. Opravili jsme školu, pořádáme kroužky pro děti. Postupně jsme začali vyhrávat sympatie místních, a dokonce neoficiálně i některých úředníků. Nekritizujeme režim hlasitě a otevřeně, ale snažíme se věci sami měnit a ukazovat, že to jde i jinak. A tím získat vliv. Lidi nám už začínají fandit i v jiných věcech. Soucit je na nic, když se k vám okolí bojí přidat. Úspěch je třeba. A touha následovat. Pak teprve se nám povede srazit režim na kolena,“ předpovídá Carlos.
Ne že by snad na Kubě za Raúla přibývalo svobody. Konkurovat revolučním výborům ale není zas tak těžké. Na co se zmůžou? Na provoz pouliční střelnice, kde se kluci učí střílet ze vzduchovky pod nápisem: „Vzdělej své dítě. Ať žije revoluce!“
A na rozvěšování billboardů s heslem: „Závidí nám, že jsme Kubánci.“
Jména kubánských disidentů a evropského misionáře byla v zájmu jejich bezpečnosti změněna, Reflex však jejich pravou identitu zná.
