Pár metrů od kolejí na jedné straně a pár metrů od hlavní silnice na druhé. V boudě, která kdysi sloužila jako zahradní chatka policajtovi ze Žižkova, našli domov. Milan, Franta, Ingrid, Eliška a Helena.
„Je to tady parádní,“ shodují se všichni do jednoho. Milan tu žije už pět let. Žena ho vyhodila z vršovického bytu a tady „má klid a pohodu“. „Vážně nemám rád ženský. Už nikdy bych s žádnou nechtěl být,“ říká nám vevnitř tmavé boudy z dřevotřísky, kromě něj plné žen.
Šumí tu stará televize a na boku chrápe bůh ví čím sjetá Ingrid. „Furt jen chrápe, piča,“ ozve se Helena, sedící na posteli a zoufale hledající mobil. „Kľudne si viem predstaviť, že mi ho ta piča sprostá zobrala a predala.“ „Ty si piča a drž už piču,“ ozývá se hromovým hlasem sjetá Ingrid.
Šedesátnice Eliška se zatím skrčená v teplákách v koutě mazlí s kočkou Viktorií. Opakuje, že je tu jen na chvíli a ať už dá Helena té chudince Ingrid pokoj, že je bordelářka a ten mobil hledá pořád. Eliška vypadá jako pohádková babička, nechce mluvit o tom, jak se sem dostala, a jen dokola opakuje: „Jsem tu jen na chvíli, brzy půjdu zase domů, potřebovala jsem si odpočinout.“ I Helena se chystá odjet. Na vánoce, do Žiliny. Čeká tam na ni desetiletý syn, kterého nechala u mámy a odjela vydělávat do Prahy. Tady ji prý okradli, a tak začíná znova. „Jestli nenajdem ten mobil, som v prdeli,“ říká. Mobil nenachází a vyráží na sběr.
Z bývalé zahrady v kolonii se stalo smetiště. Najdete tu vanu — „už rok děláme odpad, ale jen hubou, takže jsme se eště nekoupali“ -, zrcadlo v rámu, vybrakovanou televizi, gauč a dva vetché stany. Ten „lepší“ obývá Franta. „Hrál jsem s Brucem Willisem. Seděl sem vod něj dva metry, je to úplná troska. Furt byl vožralej, furt se čekalo, jestli vystřízliví, aby se mohlo točit. Peklo.“ Muž s nebeskýma očima a plnovousem, jejž si nemůže kvůli komparsním rejstříku ostříhat, jinak by mu dali pokutu –, padesátník Franta. Hrál v Hurtově válce jednoho z tisíce amerických vojáků v pláštěnkách.
Ráno jezdil na natáčení, tam se v cateringu najedl, napil, pročekal den a večer se zase vrátil domů. Pod plachtu potkany prožraného šedavého stanu, který svůj vrchol zažil v padesátých letech. „Když zrovna netočim film, tak ráno vstanu a du na sběr. V zimě tu mám kožich,“ ukazuje mi umělou zasmrádlou věc s leskymem vevnitř, jež prý v mrazech hřeje. „A ty takle nechoď, seš špinavá, takle tě vyhoděj z autobusu, ale fakt,“ obrací se ke mně, nekompromisně bere smradlavou houbičku, namáčí ji v reznoucím škopku s dešťovou vodou a začíná mě otírat. Pak mi sundá čepici a vyklepe ji. „Musíš vo sebe dbát, jinak to budeš mít těžký. Jo a hrozně mi někoho připomínáš …“ Přihlížející Milan přikyvuje. „Vypadáš jako Wolfová z tý televize.“ „Jsem Pavlína Wolfová,“ povídám a čekám, co bude. „No jo, no, my taky hrajeme ve filmech, takže víme. Hle, ale zas tak špatný to neni. Hlavně že máme kde bydlet a nežijeme na ulici. Ty na ulici jsou totiž vopravdový chudáci.“
