Honza Vyčítal and his girls a „Dobrý den, prapore z hvězd a pruhů …“

Honza Vyčítal and his girls a „Dobrý den, prapore z hvězd a pruhů …“ Zdroj: Bontonfilm

Co jsme provedli, že nám Amerika nevěří?

Rozzlobit USA se nikdy nikomu nevyplatilo. Teď nemám na mysli pouze klasické katastrofy, jako byly například Korea, Indočína nebo Jugoslávie. USA je možné rozzuřit i pomalu, ale jistě. Na to máme zase patent my, Češi.

Do začátku roku 1948 fungovala v Praze tzv. americká vojenská mise pod vedením plukovníka PhDr. Charlese Katka. V letech 1945–47 v ní bylo zaznamenáno celkem 125 ostrých propagandistických útoků proti USA, a to převážně z okruhů spolupracovníků Edvarda Beneše. On sám si prý osobně stěžoval, že USA provádějí na území ČSR špionážní aktivity. Na Stalinovy špionážní aktivity si nestěžoval.

 

Začátkem roku 1948 došla USA trpělivost a Američané přenechali ČSR „svému osudu“. Co to od února 1948 do listopadu 1989 znamenalo, zde nepotřebuji nikomu vysvětlovat. Také v roce 1968 nám mimo Roberta Kennedyho a Eugena McCarthera nebyl nikdo z vládních kruhů USA nakloněn. Byli jsme v oné době považováni Johnsonovou administrativou za „nejvěrnějšího vazala“ Kremlu. SSSR měl tedy volnou ruku 21. 8. 1968 bez obav zasáhnout. Nastal konec „socialismu s lidskou tváří“ a stalinská diktatura mohla pokračovat nerušeně dál až do listopadu 1989.

 

Přesto zde měla americká výzvědná služba velice dobře organizovanou zpravodajskou síť a do roku 1989 se v komunistické ČSSR nacházelo (podle Johna Vance – tiskový atašé) kolem 5000 osob s americkou státní příslušností. Po listopadu 1989 stoupl tento počet dokonce na 25 000. Teoreticky by se tedy mohlo zdát, že USA mají o tuto oblast zeměkoule zájem.

 

 

Ovšem zdání klame. V lednu 2009 opustil Prahu Richard Graber a od té doby neposlal Washington do České republiky žádného velvyslance. Současný Joseph Pennington je pouhým chargé d’affaires ad interim. Jedná se tedy jenom o „zmocněnce“ a jako takový je počítán mezi nejnižší (třetí) skupinu diplomatů. „Zmocněnec“ není ani akreditován u prezidenta republiky (jako je to v případě vyslanců a velvyslanců), ale je pouze zapsán coby zahraniční úředník u ministerstva zahraničních věcí.

 

Co tím USA vlastně sledují? Lépe řečeno, co jsme zase „natropili“, že nás Američané ignorují? Nominace amerických velvyslanců jsou v rukách prezidenta Baracka Obamy. Ten při jeho posledním projevu k Pražanům občany ČR ubezpečil: „V minulosti vás vaši spojenci nestydatě zradili. Buďte bez obav! Něco takového od nás nelze očekávat.“ Pakliže se tedy nejedná pouze o rétorické slovní obraty, kde je hmatatelný skutek? Proč USA nemají v Praze velvyslance, nýbrž třetiřadého úředníka?

 

Existují v této souvislosti dvě hypotézy, které americká diplomacie ani nepotvrdila, ani nevyvrátila. Za prvé: Postoj vládních kruhů a veřejnosti ČR k instalování vojenského radaru na našem území byl tak nekompetentní, že USA dospěly k následujícímu názoru: Jde o národ na úrovni „rozvojového třetího světa“ (někdy se tomu také říká „banánová republika“), který není na plnohodnotné diplomatické zastoupení vůbec zralý. Logické by to mohlo být, ale zdá se mi takový postoj nepravděpodobný, i když se Polsko stavělo k vybudování raketové základny USA na svém území daleko vstřícněji. Za druhé: Z rozhovorů s americkými diplomaty je patrná neoblíbenost prezidenta Václava Klause ve vládních kruzích USA, a to jak u republikánů, tak i u demokratů. Americké „high society“ připomíná Edvarda Beneše, a to nikoli pouze zjevem, nýbrž i jednáním. Jeho ostentativní nadbíhání Rusku (v lidové mluvě se tomu říká „patolízalství“) není Bílým domem sledováno zrovna s obrovským nadšením.

 

 

Nyní nejde o to, která z obou předložených hypotéz má blíže ke konkrétní příčině, nýbrž by mělo jít o to, zamyslet se včas nad tím, co děláme špatně, abychom nemuseli jednoho krásného dne opět stát fronty na cibuli a česnek, přičemž banány budou pouze na vánoce.