V neděli došlo k teroristickému útoku proti křesťanům v Iráku. Do bagdádského kostela, kde bylo asi sto věřících, vpadli útočníci z irácké větve al-Ká’idy. Vzali křesťany jako rukojmí a dožadovali se propuštění uvězněných teroristů v Egyptě a Iráku. Pak přišel masakr.
Co se přesně dělo, se svět dozvídá až postupně z výpovědí těch, co to přežili. Někteří rukojmí byli zabiti ještě před tím, než se je pokusila osvobodit policie, další během zásahu. Celkem bylo obětí skoro šedesát. Teroristé zabili i kněze, jenž se pokoušel s nimi vyjednávat. Podle jednoho z přeživších působili útočníci od pohledu jako šílenci. Na tom zřejmě něco bude, protože když někdo vpadne do kostela s granáty a samopaly, nelze o normalitě mluvit.
Nechme stranou, že je to divný generální štáb, do něhož může kdykoli kdokoli vtrhnout a postřílet tam polovinu lidí. Orientální mysl si zřejmě dovede užít nadsázku. Zajímavý je ten rozdíl kultur. Kdyby třeba někde v Marseille nějaký výrostek vystřelil silvestrovskou rachejtli na mešitu nebo na stěnu namaloval sprejem Mohameda se psí hlavou, hned by byla Marseille a kus Blízkého východu v plamenech. Bylo by vypáleno několik křesťanských kostelů a napadeni někteří z těch západních turistů, kteří se do islámských zemí ještě odvažují jezdit a přinášet aspoň nějaký zisk těm místním, již nežijí ani z ropy, ani z opia. Prostě by emoce zase vybublaly.
Je to absurdní představa? Sotva, pár kreslených vtipů a jedna papežova věta stačily k podobným scénám. Politicky korektní autoři nemají rádi pojem islámofašismus jako příliš zjednodušující. Na tom něco je, používat staré nálepky má nevýhodu v triviálním zjednodušení. Podle některých anarchistů je fašista kdekdo, třeba šéf NATO a další protivníci jsou „ofašizováni“ stejně snadno, jako Usáma bin Ládin dělá z kdejakého Amíka hned křižáka. Ale něco na tom je. Takový Hitler měl taky vlastnost, totiž že ho pořád někdo „provokoval“. V posledku už jen svou pouhou existencí.
Radikální islámský svět je plný všelijakých Nasralláhů a Naštvalláhů, kteří se třesou blahem, když se mohou urazit. Dokáží si tu drogu opatřit i na velkou vzdálenost. Průkopníkem byl už velký Chomejní, jenž pro slávu Salmana Rushdieho a jeho knihy Satanské verše udělal neskonale víc, než by dokázal perfektní literární agent. Kniha už byla dávno venku a ájatolláh se rozhodl, že to pořádně rozjede. Nebýt něho, nikdo by si jí v islámském světě nevšiml a nečetl ji. To se pak změnilo, muslimové si jí všimli, i když ji samozřejmě nadále nečetli. Bylo to trochu jako s Chartou 77, kterou pracující odsuzovali bez čtení, protože to byl pamflet tak hrozný, že ho přece číst nemohou. Však soudruzi přece sami četli a lidem hodnocení sdělili. „A ty nám snad nevěříš, soudruhu? No to je vážné.“
Nebo pověstné dánské karikatury, jež vytvořil Zápaďák pro Zápaďáky. Nikdy by o ně muslimové nezavadili a nemohli by se urazit. Tak bylo třeba, aby Naštvalláhové a Nasralláhové karikatury importovali a vzbudili rozhořčení.
Papež Benedikt XVI. citoval před čtyřmi lety v Řezně byzantského císaře, který pravil: „Ukaž mi, co Mohamed přinesl nového, a najdeš tady jen věci špatné a nelidské, jako třeba to, že předepsal víru, kterou hlásal, šířit mečem.“ Některé muslimy zmínka o tom, že by snad nebyli mírumilovní, rozčilila tak, že šli a vypálili pár kostelů. Zápaďákovi trochu zůstává rozum stát nad tím, proč to byly kostely anglikánské, když to řekla hlava katolíků, ale budiž. Papežové také šířili víru mečem, ale dnes už se jim smí připomínat, že tohle jim Ježíš do popisu práce nedal.
Jestli je někde „obscénní brloh modloslužebnictví“, tak by se ho snad vyplatilo hledat jinde než v iráckém kostele. Měl bych pár tipů. Doufám, že jeden z brlohů, Rada OSN pro lidská práva, kterou letos svou přítomností obohatil už i zástupce Libye, se k postavení iráckých křesťanů taky nějak vymňoukne. Jen aby jí na to zbyl nějaký čas, když musí pořád za něco pérovat Izrael.
Co se přesně dělo, se svět dozvídá až postupně z výpovědí těch, co to přežili. Někteří rukojmí byli zabiti ještě před tím, než se je pokusila osvobodit policie, další během zásahu. Celkem bylo obětí skoro šedesát. Teroristé zabili i kněze, jenž se pokoušel s nimi vyjednávat. Podle jednoho z přeživších působili útočníci od pohledu jako šílenci. Na tom zřejmě něco bude, protože když někdo vpadne do kostela s granáty a samopaly, nelze o normalitě mluvit.
Tento bagdádský kostel je podle al-Ká’idy „jeden z obscénních brlohů modloslužebnictví, který iráčtí křesťané vždy využívali jako generálního štábu pro boj proti islámu“. Pokud byl tenhle kostel generálním štábem, viděli jsme už leckde větší štáby. Irák má přes 24 miliónů obyvatel, křesťanů tu dnes zbylo asi půl miliónu. Mnozí teď chtějí ze země, kde jejich církve mají kořeny od prvních staletí našeho letopočtu, odejít do exilu.
Nechme stranou, že je to divný generální štáb, do něhož může kdykoli kdokoli vtrhnout a postřílet tam polovinu lidí. Orientální mysl si zřejmě dovede užít nadsázku. Zajímavý je ten rozdíl kultur. Kdyby třeba někde v Marseille nějaký výrostek vystřelil silvestrovskou rachejtli na mešitu nebo na stěnu namaloval sprejem Mohameda se psí hlavou, hned by byla Marseille a kus Blízkého východu v plamenech. Bylo by vypáleno několik křesťanských kostelů a napadeni někteří z těch západních turistů, kteří se do islámských zemí ještě odvažují jezdit a přinášet aspoň nějaký zisk těm místním, již nežijí ani z ropy, ani z opia. Prostě by emoce zase vybublaly.
Je to absurdní představa? Sotva, pár kreslených vtipů a jedna papežova věta stačily k podobným scénám. Politicky korektní autoři nemají rádi pojem islámofašismus jako příliš zjednodušující. Na tom něco je, používat staré nálepky má nevýhodu v triviálním zjednodušení. Podle některých anarchistů je fašista kdekdo, třeba šéf NATO a další protivníci jsou „ofašizováni“ stejně snadno, jako Usáma bin Ládin dělá z kdejakého Amíka hned křižáka. Ale něco na tom je. Takový Hitler měl taky vlastnost, totiž že ho pořád někdo „provokoval“. V posledku už jen svou pouhou existencí.
Radikální islámský svět je plný všelijakých Nasralláhů a Naštvalláhů, kteří se třesou blahem, když se mohou urazit. Dokáží si tu drogu opatřit i na velkou vzdálenost. Průkopníkem byl už velký Chomejní, jenž pro slávu Salmana Rushdieho a jeho knihy Satanské verše udělal neskonale víc, než by dokázal perfektní literární agent. Kniha už byla dávno venku a ájatolláh se rozhodl, že to pořádně rozjede. Nebýt něho, nikdo by si jí v islámském světě nevšiml a nečetl ji. To se pak změnilo, muslimové si jí všimli, i když ji samozřejmě nadále nečetli. Bylo to trochu jako s Chartou 77, kterou pracující odsuzovali bez čtení, protože to byl pamflet tak hrozný, že ho přece číst nemohou. Však soudruzi přece sami četli a lidem hodnocení sdělili. „A ty nám snad nevěříš, soudruhu? No to je vážné.“
Nebo pověstné dánské karikatury, jež vytvořil Zápaďák pro Zápaďáky. Nikdy by o ně muslimové nezavadili a nemohli by se urazit. Tak bylo třeba, aby Naštvalláhové a Nasralláhové karikatury importovali a vzbudili rozhořčení.
Papež Benedikt XVI. citoval před čtyřmi lety v Řezně byzantského císaře, který pravil: „Ukaž mi, co Mohamed přinesl nového, a najdeš tady jen věci špatné a nelidské, jako třeba to, že předepsal víru, kterou hlásal, šířit mečem.“ Některé muslimy zmínka o tom, že by snad nebyli mírumilovní, rozčilila tak, že šli a vypálili pár kostelů. Zápaďákovi trochu zůstává rozum stát nad tím, proč to byly kostely anglikánské, když to řekla hlava katolíků, ale budiž. Papežové také šířili víru mečem, ale dnes už se jim smí připomínat, že tohle jim Ježíš do popisu práce nedal.
Jestli je někde „obscénní brloh modloslužebnictví“, tak by se ho snad vyplatilo hledat jinde než v iráckém kostele. Měl bych pár tipů. Doufám, že jeden z brlohů, Rada OSN pro lidská práva, kterou letos svou přítomností obohatil už i zástupce Libye, se k postavení iráckých křesťanů taky nějak vymňoukne. Jen aby jí na to zbyl nějaký čas, když musí pořád za něco pérovat Izrael.
