Na Slovensku mají před budovou Slovenského národního muzea v Bratislavě odhalit sochu T. G. Masaryka. Některé nacionalistické kruhy jsou tím znechuceny.
Matica slovenská k odhalení sochy pravila, že „si váží vzniku Československa s tím, že hlavním protagonistou tohoto kroku na Slovensku byl Milan Rastislav Štefánik“. Ať si socha je, ale ne před muzeem, myslí si.
Štefánik byl určitě osobnost a Slováci si mohou jeho sochy stavět, kde se jim zlíbí. Rozhodně by to bylo lepší, než když si někteří nacionalisté vymysleli prvního slovenského krále Svatopluka a nechali ho zvěčnit na bratislavském Hradě.
Ale jinak se asi oba zakladatelé Československa asi na věčnosti dobře baví. Konec konců se dost dobře znali.
Masaryk popisuje Karlu Čapkovi svou návštěvu v Paříži za války. (Říkalo se jí tehdy světová, protože se nevědělo, že bude ještě jedna, tak se to nečíslovalo.) „Štefánik byl ve špitále po operaci, tož jsem ho denně navštěvoval. Štefánik byl hodně sentimentální, tituloval mě “oteckem” a pořád by mě byl hladil a líbal; ale já se k němu tak blízko nedostal, bránil tomu rozdíl věku. Znal jsem ho už jako študenta z Prahy; vzpomínám si, jak jednou v zimě ke mně přišel celý zkřehlý – neměl zimníku, tož jsem mu dal svůj a ještě jsem mu jej musel dát přešít, protože mu byl velký.“
Byla by to hezká socha, jak Štefánik hladí Masaryka, ale asi by se musela umístit na kolečka, aby se mohla podle momentálních protestů průběžně přemísťovat.
