Coco je jako kost a kůže. Guillermo Fariňas Hernández, kterému Kubánci neřeknou jinak než Coco, hladověl. Třiadvacetkrát. Bydlí v kubánské Santa Claře. Ještě žije.
I když se chtěl zabít, vyhladovět na protest proti internetové cenzuře, na protest proti věznění desítek disidentů s podlomeným zdravím v brutálních kubánských věznicích. Mnozí Kubánci odříznutí od internetu a odkázaní na režimní tisk jeho protesty ani nezaznamenali. A o tom, „proč tatínek hubne“ neví ani Cocova vlastní dcerka. „Její máma mi se slzami v očích svěřila, že dítěti řekli, že Coco trpí žaludeční chorobou,“ píše slavná kubánská bloggerka Yoani Sanchez.
Granma, kubánská obdoba našeho Rudého práva, napsala, že „Kuba nepřistoupí na vydírání a … pacient, nevlastnenci, zahraniční diplomati a média jsou sami za následky zodpovědní.“
Mucho respeto, Seňor Coco!
Víc než udělovat ceny by ale pomohlo, kdyby se Evropani zamysleli: skutečně chceme všechny peníze na těžce našetřenou dovolenou věnovat Castrovi na provoz monstrsítě fízlů a bachařů? A pak ještě okázale plácat po rameni umírající hladovkáře?
Reflex soutěží ve finále Křišťálové Lupy 2010 v kategorii Média - všeobecná.
