V reakci na můj nepřívětivý příspěvek o pražském odborářském řádění se ozval v debatě čtenář whitebread. Nejdříve cituje kus mého článku: „Rozdíly mezi bohatými a chudými se skutečně zvětšují, jenomže i chudí jsou na tom lépe než za komunistů. (Že prý za komunistů nebyli vidět žebráci. Ale byli, jen se museli víc schovávat a žebrali jinak, aby jim někdo nepřišil příživnictví.)“ a whitebread soudí, že napsat něco takového „může jen trouba, který o životě v ‚socíku‘ nemá ani šajnu. Zvu Vás do Podkrkonoší a tenhle Váš slint zkuste říci někde v hospodě. Budete za vola.“
Ono je dost snadné být v hospodě za vola. Celkem to nezáleží na tom, co jste zač vy, ale je to dáno atmosférou místa. V Podkrkonoší či jinde vás třeba rovnou označí za vola, protože jste Pražák, nebo plešatý, čímž bude celá argumentace končit. Je takový český mýtus, že hospody jsou místem zvláštní lidové moudrosti a napojení na životní moudro. Kdo tohle očekává, je nejspíš mimoň. Já sám jsem do hospody chodil vždy především proto, abych tam pil alkohol. Ne proto, že bych tím řešil životní problémy, protože žádné nemám a pokud mám, dají se řešit lépe jinak, ale proto, že mi alkohol chutná a mám ho rád. Na moudra jsem chodíval do škol a do kostelů. Na obou místech jsem dostal jen část požadováno množství, ale člověk se musí často spokojit s málem, nebo nedostane nic.
Pokud jde o autorovu znalost života v „socíku“, je smutnou skutečností, že v něm žil stále ještě více než půlku svého života a není nevidomý, hluchý a nemá žádnou diagnózu naznačující snížené vnímání.
Ne, nebyla to dobrá doba. Dobré bylo na komunismu jen jedno, totiž že skončil, což jsme ještě nedlouho před jeho krachem nevěděli.
A teď k těm chudým.
Vždycky, když někdo udělá srovnání, jaké byly průměrné platy za komunistů a jaké dnes, dostane přes čumák, že průměrnou mzdu dnes dvě třetiny lidí nemají, že mají méně. Nechme teď stranou, že v době takzvaného socialismu (je jedno, jestli tomu říkáme socialismus, nebo podle Lenina komunismus první fáze, bylo to to samé) byly vskutku ony metaforické nůžky sociální rovnosti rozevřeny méně. V praxi to znamenalo, že žlab byl pro většinu lidí zhruba stejně vysoko. To se samozřejmě netýkalo soudruhů, ti si byli rovnější. Taky ne všichni, jen ti vyšší soudruzi. Byla spousta menších soudruhů, kteří měli houbeles, což byl ovšem jejich problém. Sloužit svinstvu a ještě za to nic nemít, to je nejen hřích, ale navíc ještě pitomost.
Ale dejme tomu, že průměrná mzda je jako ukazatel zkompromitovaná, i když je to docela dobře definovaná záležitost. Statistici nejsou takoví pitomci, jak se má obecně za to. Pitomci jsou lidé, kteří si myslí, že statistika spočívá ve sčítání a dělení a vytváření průměrů. Statistik ví, že průměrná mzda nemá nic společného s tím, co dostane většina lidí do peněženky. A není jeho problém, co s tímto jedním z čísel z mnoha někdo provede. Ale zpět k věci.
Vynecháme průměry. Vezměme si třeba uklízečku. Kolik taková paní (přes devadesát procent příslušníků profese jsou ženy) brala za socíku 1989 a kolik dnes a co si za to mohla koupit?
Aby se neřeklo, měla by za socíku i dnes všeho samozřejmě méně, protože jde o hrubé mzdy, ale proporční srovnání je snad jasné. Uklízečka by si nejspíš dnes dost pohoršila, pokud jde o bydlení. Jde o to, jak velký byt by chtěla. Pokud 2 plus jedna v Praze, platila by kolem 11 tisíc měsíčně. V 80. letech by to bylo kolem 360 korun, takže by jí zbylo 720 korun, dnes by jí celá výplata nestačila. Pokud by bydlela v malém městě a platila kolem 4 tisíc, byl by poměr jiný. Jenomže právě bydlení je záležitost, kolem které levice nejvíce lhala a lže dodnes. Pokud jde o demagogii, hodně se vyznamenal poslanec ČSSD Stanislav Křeček bojující proti deregulaci nájemného. Podařilo se mu vytvořit představu, že on a jemu podobní, sami často žijící v regulovaném nájemném, bojují za práva chudých, „co si to nebudou moct dovolit“ proti pijavicím, co nezodpovědně privatizovali baráky a teď chtějí nájem, aby jim domy aspoň nespadly na hlavu. Rudý baron Prášil Křeček nějak opomenul, že hranice mezi těmi, kdo žijí v regulovaném a neregulovaném nájemném se nevede podél příjmu, ale jak to tak nějak dějiny kvůli komunistické a postkomunistické šmelině rozhodily. Prostě buď nahodile, nebo podle obratnosti. Ve stylu „honem honem se nahlásit do státního bytu k babičce“. Je málo tak odporných věcí na světě, jako je levicový přístup k bydlení, který ve skutečnosti vždy ubližoval těm sociálně slabším. Dvacet let jsme tu kvůli levici neměli normální trh s bydlením. Pokud má uklízečka pocit, že platí hodně, je třeba, aby se obrátila na pana Křečka, milovníka regulací. Tento smutný příběh se snad konečně blíží ke svému konci, ale trvalo to, mimo jiné i kvůli zbabělosti české pravice v čele se Všeználkem a teoretickým mluvkou Václavem Klausem, dost dlouho. Celou jednu sociologickou generaci. Klaus vždycky pravicově řečnil, inspirován tím, co se právě v letadle dočetl v nějaké brožurce, ale jinak prováděl umírněnou socdem politiku. Tím pravici ublížil na generaci dopředu.
Prakticky všem je dnes lépe, než bylo „za socíku“. Jsou lidé, kterým nebude lépe nikdy, třeba bezdomovcům. Jak řekl i sám Vladimír Špidla. Někdo je prostě schizofrenik a vždycky se bude mít špatně a žádný sociální systém s tím mnoho nenadělá. Někdo není schizofrenik a stejně bude pořád prudit. Jenže to je asi takový zákon, jako že voda teče shora dolů.
