Do Frýdlantu nejezděte, jsou to nové Troubky!, objevuje se v sobotu během dne na Facebooku a ČT 24 informuje v tomtéž duchu. Zatímco se k ránu vracím od rozvodněné Sázavy, která ale nepatrně hodinu po hodině klesá, telefonuje mi fotograf Tomáš Tesař. Jede do Frýdlantu.
„Šest hodin ráno. Po 180 minutách spánku vyrážím do Frýdlantu v Čechách. Voda opadla, už se tam dá dostat.“ Na jedno z míst nejvíce zasažených víkendovou povodní, tak alespoň působí tradiční mediální obraz v sobotu večer.“
Přepočteno na peníze patrně ano. Měřeno následky a dopadem pro konkrétní místa, kudy se velká voda prohnala, zřejmě ne. Tomáš jede do zbídačelého Frýdlantu a ještě netuší, že za pár hodin uvidí skutečně zmrzačenou vesnici. Heřmanice. „Teprve tam jsem pochopil, jak v reálném životě může vypadat zkáza a začal zaznamenávat zprávu o místě, na které se v téhle vodní apokalypse vlastně zapomnělo,“ líčí fotograf.
Frýdlant známe z televize
„Dostat se do centra Frýdlantu nebyl problém. Čilý ruch kolem řeky a v centru města mě nenechal na pochybách, že místní se rozhodli vypořádat s následky velké vody po svém a co nejrychleji. Už kolem deváté ráno jsem se nemohl zbavit dojmu, že život v téhle obci, navzdory majetkovým škodám a nánosům bahna v ulicích, se brzy vrátí do normálních kolejí.“ Tomáš zastavuje lidi na ulici fotí a naslouchá. Má stejnou zkušenost, jako většina z nás, kteří tuhle práci děláme, ať si myslí kdo chce, co chce: „V takových okamžicích je mi vždycky nepříjemně. Oni v roli poškozených, nešťastných a zasažených. Já v roli vetřelce, co přišel fotografovat jejich neštěstí. Zpravidla nikdo neodmítne a většinou se dá i do řeči:´...neměli jsme sebemenší šanci se tomu postavit. Voda přišla tak rychle, že to překvapilo naprosto všechny. Varovat předem prostě nebylo možné,´ říká starší žena, která, zašpiněná bahnem od paty až po ramena vymetá ze svého obchodu nánosy vody a špíny. Tuhle informaci slýchám celý den. Od všech. A všude. ´..klidně pojďte fotografovat dovnitř. Nebojte se…´, klepe mi o pár minut později, kousek opodál, na rameno vietnamský obchodník, jemuž se krámek s oblečením proměnil během noci v bahniště. ´Dva miliony, dva miliony odhaduji. Není to dobré,´ svěřuje se mi s finanční újmou. Já soucitně pokyvuji.“
My odjedeme, vy začínáte znovu
Vláda vám pomůže? Stát vás v tom nenechá ? Pojišťovna vám půjde na ruku? Nebojte se, to se spraví? Já vám dobře rozumím? Mlčeti zlato. Většina z nás, fotografů a reportérů, má v tu samou dobu doma sucho, odjedeme vlezeme do vany,vypereme bahnem nasáklé tenisky, pak skočíme aspoň na pár hodin do postele. Než vy tam někde vyleze z vody po pás a lehnete do suché postele, my už budeme jinde. Třeba na premiéře filmu anebo zasedání vlády. A to je fakt a my to víme. Tohle je naše práce. Vaše momentální práce je odrazit se ode dna a začít znovu.
„Čím déle jsem ve Frýdlantu , tím více ve mně roste podezření, že tady ta největší zkáza není. Ano, všude kolem je nepořádek, spoušť, škoda na majetku, ale všichni už o tomto místě vědí. Všichni sem směřují pomoc. Tady jsou hasiči v plném nasazení, policie, která řídí dopravu, dostatek těžké techniky. Po dvou hodinách jedu pryč,“ říká Tomáš a vyráží dál.
O tři hodiny později
„Jeď do Heřmanic“. Kam ? „Do H-E-Ř-M-A-N-I-C !!!“, opakuje mi kolega fotograf , se kterým jsem se potkal ve Frýdlantu, do telefonu. Marně se snažím vzpomenout, zda jsem od chvíle, kdy v sobotu povodeň vypukla a přinesla všechny ty následky,o tomhle místě slyšel. Neslyšel. Zabořím prst do mapy a nabírám směr.Cedule Heřmanice , jak zjistím o tři hodiny později, je patrně to jediné, co na dlouho bude v tého obci návštěvníky zpřímeně vítat. Všechno ostatní je pryč.“
Heřmanice
Procházím první částí obce a hlavou se mi honí,, že takovou spoušť už jsem dříve při povodních viděl. Obrazy se opakují. Kus podemleté silnice, rozmočené louky podél řeky, škodovka napasovaná na strom, tráva, jako když ji učísne obr megahráběmi, popadané větvě…..Dívám se na něco , co se ještě před několika hodinami dalo nazvat možná chalupou nebo domem, zkrátka stavením. Teď vidím ruinu uprostřed řeky. ´Potrhalo to minimálně ještě tři takové domy. Běžte až na konec obce, však uvidíte, co voda dokáže,´ osloví mě starý pán a dodává, že ten čtvrtý dům, ten poslední, tak s ním odešla i jeho majitelka. ´Nechtěla odejít. Nebo to spíš nestihla. Chudák.,´ povzdychne si starousedlík a nemá daleko k slzám.
Ze silnice, která protíná obec, zbyly cáry. Jedno stavení, druhé, třetí. Přesněji to, co z nich zbylo. Potkávám starostu, který mi líčí vše podrobně, ale rychle. Nemá čas. Lidé potřebují pomoc a on je sám s místními a dvěma partami dobrovolných hasičů. Kde jsou vojáci? Kde máte těžkou techniku? Kde sakra všichni jsou? ´Ještě ráno mi naslibovali hory doly, jak se říká, ale jak vidíte….??? Nás si nikdo nevšímá, musíme se postarat sami.´ Spoušť, jakou jsem našel v Heřmanicích jsem ještě neviděl. Vypadá to, že tady někdo na někoho skutečně zapomněl.“
Chtělo se mi křičet
Po třech hodinách v zapomenutých Heřmanicích se Tomáš Tesař vydal na cestu zpátky. Najít elektriku, připojení, posílat fotky,telefonovat. Zastavil v Hrádku nad Nisou.
„Jsem zpátky v civilizaci, napadlo mě, když jsem tam přijel. Sice i tady napáchala voda milionové škody, ale zkázu, kterou jsem viděl v Heřmanicích ne.“
Právě do hrádku na Nisou zamířil také prezident Václav Klaus. Tedy Tomáš trefil další místo, kde se to novináři jen hemžilo. Místo, kam přijede pomoc.
„ Přijel v doprovodu ministra vnitra Johna, dojeli na most a prošli dvě blízká stavení. Pohovořili s místními lidmi, aby je podpořili a ujistili, že jsou s nimi. Chtělo se mi křičet, když jsem poslouchal, jak hlouček místních zdálky kritizuje hlavu státu a vrchnost, že si jich dostatečně nevšímá, načež když se k nim vydal pan prezident, mohli se štěstím zbláznit, že právě jim podal ruku. Ano, chtělo se mi křičet: H-E-Ř-M-A-N-I-C-E!!!“
Fotografie Tomáše Tesaře z Frýdlantu v Čechách, Heřmanic a Hrádku nad Nisou si prohlédněte ve fotogalerii tohoto příspěvku.
