Film Kajínek přijde do kin 5. srpna 2010

Film Kajínek přijde do kin 5. srpna 2010 Zdroj: J.B.J. Film

Pravda o Kajínkovi - 2. ukázka: Útěk z Mírova

Druhá ukázka z knihy autorů Josefa Klímy a Janka Kroupy, kterou vydává nakladatelství Daranus, přináší detaily Kajínkova útěku z věznice v roce 2000.

„Měl si počkat a trefil by mě ...“

Fakta o Kajínkově útěku jsou natolik přemletá, že je shrneme jen ve stručnosti.

 

V neděli 28. října 2000 v 18.20 hlásí strážný na věži, že bylo z okna cely vyhozeno lano. Místo aby vyšel na hradby se zbraní připravenou ke střelbě, informuje nejdřív pojítkem operační středisko a teprve pak jde na ochoz věže.

 

To už ale Kajínek sklouzl k zábradlí hradební zdi. Strážný volá předpisovou výzvu, vystřelí pro výstrahu a pak teprve začne střílet po Kajínkovi, který se krčí mezi zuby cimbuří.

 

Zatímco se strážný ze svého stanoviště přibližuje, Kajínek spustí z hradeb druhé lano, sešplhá po něm a zbytek doskočí. Poslední výstřel zazní, když už mizí v lese.

 

Až dodatečně se zjistí, že s Kajínkem byl už od oběda v cele další doživotně odsouzený vrah, Martin Vlasák, který si tam údajně přišel zahrát šachy. Že při výměně strážných tohle nikdo nenahlásil a namátkovou kontrolu prováděl dozorce tak ledabyle — pokud ji vůbec prováděl -, že oba vězni mohli celkem nerušeně přepilovat mříž, přivázat na vlasec tužkovou baterii, aby lano líp padalo z okna, připevnit na lano coby kotvu kus pelesti od postele a vylomením napilované mříže umožnit Kajínkovi, aby se dostal ven.

 

Tolik oficiální verze.

 

Až den před Štědrým večerem 2000, kdy nám ředitelství Vězeňské správy povolilo natočit s Kajínkem první (a dosud také poslední) televizní rozhovor, nám sám hlavní aktér popsal poslední fázi útěku.

 

„Vylomili jsme mříž, já pak vyhodil z okna lano, na jehož konci byl vlasec s tužkovou baterkou, který se měl omotat kolem ochozu. Jenže lano bylo krátký. Tak jsme ho vtáhli zpátky a začali jsme doplejtat.“

 

„To si vás nikdo nevšiml?“

 

„Ne. Byl státní svátek. A změna času. A odpoledne návštěvy. Vybral jsem si schválně tenhle den, kdy časově všechno neklape. Dopletli jsme lano, vyhodili ho znova a tentokrát se chytlo.“

 

„Ta kotva se vlastně utrhla, jak spadla na zeď,“ doplňoval Kajínka o tři roky později spoluvězeň Martin Vlasák, když už jsme konečně dostali povolení s ním mluvit. „Kdybysme nemuseli lano tahat zpátky a doplejtat, strážný by si vůbec nevšim’, že někdo utek’. Bylo to naplánovaný tak, že jsme se měli spustit, až když na svý pravidelný obchůzce zajde za strážní věž. Jenže jsme se zdrželi o dvacet minut. Takže hned vypukl poplach.“

 

„Strážný si mě všimnul, až když jsem sjížděl dolů,“ vypráví Jiří Kajínek. „Byl to mladej kluk, ztratil nervy. Já sám bych si počkal a střílel z klidu. On se ale rozběhl po ochozu a střílel v běhu, takže mě netrefil. Já mezitím dojel na ochoz, schoval jsem se za zídkou, prohodil jsem druhý lano na opačnou stranu a už jsem jel dolů. Bylo ale krátký, poslední tři nebo čtyři metry jsem musel doskočit. Při tom jsem si zvrtnul kotník a pohmoždil rameno. To proto jsem pak hledal klidný místo, kde bych se dal do pořádku, než zmizím definitivně. Potřeboval jsem se doléčit.“

 

Kdo odvezl uprchlíka?

Je jasné, že Kajínka někdo musel zpod hradu odvézt autem. Vynořily se tehdy nejrůznější teorie, sami bývalí vězni nám dávali tipy. Někteří na své kolegy z podsvětí, kterým se chtěli pomstít.

 

Takhle jsem prověřoval i poměrně složitý, ale podrobně popsaný plán útěku, při němž měli Kajínka v mlékařské cisterně odvézt jistý Míra R. a Vlasta S. Vyhlášení mafiáni. Z Mírova prý chtěli jet do Vysokého Mýta, kde měl za pekařským krámkem uprchlý vězeň přesednout do pohřebáckého vozu a v něm pak dojet až do Prahy.

 

Ukázalo se to naprosto nepodložené stejně jako hypotéza, že ho zpod mírovské pevnosti odvezla jeho sestra nebo sama Marie Černá, u níž byl poté dopaden. Pravda ovšem je, že Ludvík Černý toho dne návštěvu měl ...

 

Stejně nepodložené se ukázaly i další hypotézy, podle nichž Jiří Kajínek nikdy z okna cely nesjel, nýbrž byl propašován z pevnosti v autě se špinavým prádlem, nebo mu dokonce pomohli utéct sami policisté.

 

A zase dvě verze: buď to byli ti slušní, kteří už tehdy věděli, že je nevinen, nebo naopak ti neslušní, co sami vraždili a teď se Kajínka pod záminkou, že mu pomohou, chtěli potichu a v klidu někde definitivně zbavit, než proti nim začne vypovídat.

 

(Až o pár let později jsme zjistili, že několik měsíců před útěkem navštívili Kajínka ve vězení dva policejní důstojníci, z nichž jeden měl v té době na starost ochranu svědků, potažmo zařizování nových totožností. Nabídli snad Kajínkovi nový život kdesi v cizině výměnou za něco? Těžko říct. O jejich návštěvě existuje jen záznam. Sám Kajínek si na žádnou takovou návštěvu nevzpomíná ...)

 

Mezi okamžikem, kdy Kajínek sbíhá strmým zalesněným svahem od věznice, a chvílí, kdy se poprvé ocitl v pražském bytě Marie Černé, zeje tedy i po letech černá díra. Jen jediné nechápeme: když později jeden z nás ten kopec také sbíhal, valilo se mu zpod nohou tolik kamení a vydávalo takový hluk, že by to museli slyšet všichni chataři v údolí, kteří tam v té době byli.

 

Přitom tehdy, 28. října, krátce po osmnácté hodině, neslyšel nikdo nic ...