„Pro začátek jsem koupil tisíc svíček,“ říkal třicetiletý Josef. Vypadal normálně, působil normálně, netřásl se ani netěkal očima. „Stopnul jsem si, jak dlouho jedna hoří, a spočítal si, že na den mi budou stačit tři. Takže světlo mám zajištěné na jeden rok.“ S válkou – světovou – počítal jako se samozřejmostí. „Taky tři sta zapalovačů,“ pousmál se trochu stydlivě a plaše. „Ne že bych je všechny potřeboval, ale dají se za něco směnit. A navíc mají malou baterčičku. To se také může hodit.“
Normální – to bylo nejdivnější. Seděl proti mně chlapík, stejně normální jako Josef, který nakoupil tisíc svíček a tři sta zapalovačů, jen o něco starší. Majitel jednoho z postapokalyptických serverů a obchodník s jakýmisi strojírenskými výrobky.
Mluvil věcně a srozumitelně: „Já chci jen navázat na tradici našich dědečků a pradědečků, kteří chtěli mít statek a nějaké zásoby na horší časy. Věděli, že může přijít válka, a zcela instinktivně se na ni chtěli připravit. Myslím, že jsme na to v posledních dvou třech generacích jaksi pozapomněli. Protože se nám daří dobře, extrémně dobře, byť všichni nadáváme. Ale i nejchudší z nás se mají lépe než tři čtvrtiny obyvatel okolního světa. A z tohoto falešného pocitu bezpečí se z nás stali panelákoví lidé, co se při výpadku proudu, při potopě, při jakékoliv katastrofě nebudou schopni o sebe postarat. Panelákoví lidé budou bezradně pobíhat jak ovce. A to já nechci.“
Stal se tak z něj prepper. Člověk, jenž se důsledně a cílevědomě připravuje na libovolnou katastrofu, aby ochránil sebe a svou rodinu. A že možných katastrof nevidí preppeři málo.
Začalo to v Americe
Zpočátku šlo vlastně o americký vládní program z padesátých let, kdy se zdálo, že studená válka nemusí být až tak studená. Vláda doporučovala Američanům, aby si ke svému domečku postavili i vlastní bunkříček, kdyby Sovětům náhodou definitivně přeskočilo. Pro jistotu. A řada Američanů si vzala jejich radu k srdci.
Ale jak byla studená válka stále studenější, Sovětský svaz stále bezpečně vzdálený za oceány, protože mezikontinentální střely ještě neexistovaly, začali se bát své vlastní vlády víc než té sovětské. Vlastně se začali bát všeho. A chystat se. Preppers byli na světě a každé další desetiletí jim dodávalo nový impuls. Prudká devalvace dolaru, karibská krize, ropná krize, závody ve zbrojení, Y2K, 11. září…
„Čeho se obáváte vy?“ zeptal jsem se majitele postapokalyptického webu. „Protože jsem podnikatel, nejvíc jsem se obával, že by mě chtěl někdo vydírat. Založil jsem rodinu a došel k názoru, že na jakékoliv potíže nejsem připravenej. Kdyby mi kupříkladu někdo vyhrožoval, že mi podřízne dítě, pokud mu nedám peníze, nevěděl jsem, co bych udělal. Takže jsem začal řešit rychlou evakuaci rodiny z domu.“
Jeho obava nebyla úplně lichá. Gangů, co podřezávaly podnikatele, jsme v naší zemi měli už několik. Tehdy se z něho stal pravý prepper. Pořídil si záložní dům, o němž kromě manželky nikdo neví a který je napsán na cizí jméno. Aby se do něj manželka rychle dostala, koupil jí jeep, jenž musí mít stále natankovanou plnou nádrž. „Manželka je připravená opustit domov i s dětmi do deseti minut,“ tvrdil. V garáži má připravená evakuační zavazadla, takže balit není vůbec potřeba.
Jak vypadají evakuační zavazadla? Na co všechno se preppers chystají? A kolik za to utrácejí? Vše se dočtete v letošním prvním čísle časopisu Reflex, v prodeji od čtvrtka.
