„Indie, to je totální zmatek, kde nic nefunguje, jak má,“ tvrdí Adéla Othová (25). „A na ulicích jsou nejen krávy, ale taky psi, oslíci, kozy, velbloudi… Je to taková velká zoo, kde se o zvířata nikdo moc nestará.“
Získat stáž v Indii není žádný problém – je jich hodně a většina z nich se týká práce s dětmi, což byl můj cíl. Vyjela jsem s pomocí brněnské pobočky AIESEC a vybrala si k působení město Baróda (Vádódara), kde jsem měla učit angličtinu ve slumech. První ochutnávku indické mentality mi nabídl mail obdržený tři dny před odletem. AIESEC v Baródě se ruší a já jsem převelena do Džajpuru, kde budu pracovat na stejném projektu.
Na letišti mě nikdo nečekal. Zapomněli. Pak mi řekli, že už pro mě v tom projektu nějak nemají místo. Nakonec jsem místo ve slumu přednášela studentům na Business College. Ze začátku mě to hodně mrzelo, ale nakonec jsem byla ráda. Naučila jsem se, že se mohu pouštět i do oborů, v nichž se moc neorientuji. Člověk má co říct ke všemu. Přednášela jsem například o Tomáši Baťovi. Baťa je v Indii na každém rohu a většina Indů si myslí, že jde o indickou značku.
Růžové město
Džajpuru se přezdívá Pink City, protože v centru města má většina domů narůžovělou barvu. Celkem tam žije asi tolik obyvatel jako v celé naší republice. Z měst, která jsem v Indii navštívila (přednášela jsem jen tři dny v týdnu, takže bylo dost času na cestování), mi přišel Džajpur nejčistší a nejpřátelštější. Přesto i tady byly odpadky všude, popelnice nebo odpadkové koše zahlédnete jen zřídka.
Jako každé větší indické město také Džajpur nabízí k vidění tři zásadní historická místa – vodní palác, palác v centru města a pevnost. Ta džajpurská bere dech. Hradby se táhnou přes několik kopců a hlavní stavba nad jezerem Mansagar je obrovská a neuvěřitelně zachovalá.
Za pozornost stojí i nedaleká sloní farma. Většinu slonů v Indii vidíte ve zbědovaném stavu (někdy i v řetězech), kdežto tady si sloni volně pochodují mezi lidmi a ošetřovatelé se o ně vzorně starají. Za devět set rupií (v přepočtu na koruny asi tři stovky) jsem je mohla s kamarády nakrmit, pomalovat je speciálními barvami, vyjet si na nich a nakonec to nejdůležitější – zase z nich barvy smýt. Dostali jsme kartáče, houby a hadice, sloni si lehli na zem a my se dali do sprchování. Oni i my jsme byli nadšeni!
Kdo vydrží víc
Moje stáž patřila ke „kulturním“, kdy člověk většinou pracuje za ubytování a stravu. Jelikož v Indii je totální binec a každý si dá záležet, aby z cizinců vytáhl co nejvíc, oznámili mi, že mám za ubytování dát sto osmdesát dolarů a stravovat se mám sama. Usmlouvala jsem to na padesát a podobně postupovala, kdykoli mě chtěl vzít někdo na hůl. Pravidelně třeba řidiči rikš, kteří jsou ve finále schopni schválně se motat po městě, aby jeli déle, nebo vás dokonce odvézt úplně jinam.
Je to únavná hra nervů, kdo se vydrží déle dohadovat, ale odměnou je skutečnost, že pak dokážete žít za minimální peníze. Pro představu já si hradila jídlo, nakoupila spoustu oblečení a dárků, procestovala velkou část severu země, jezdila na slonech, velbloudech, skákala paragliding v Himálaji a za celé ty dva měsíce jsem utratila asi patnáct tisíc korun.
Zmíněné bydlení v Džajpuru ale nebylo nic moc. V domě vlastněném indickou rodinou nás bydlelo asi třicet studentů z celého světa, přičemž na deset lidí připadala jedna koupelna a na pět lidí tři k sobě sražené postele. Proti stážistům z Mumbaí (Bombaje) jsme se ovšem měli luxusně. Ti říkali, že spí jednoduše na zemi, a ještě tam mají špínu, šváby a krysy. U nás bylo čisto a žádné zvířectvo nám pod nohama nepobíhalo.
Když prší, počkáme
Před odjezdem mi rodina a kamarádi říkali, že nejdřív chytnu nějakou šílenou nemoc, pak mě někdo znásilní a nakonec zabije. Nestalo se, ale je fakt, že na hygienu si člověk musí dávat velký pozor. Dezinfekci na ruce jsem nosila všude s sebou a k tomu užívala i vnitřní dezinfekci, již mi doporučila máma – hlt slivovice po každém jídle.
Pokud jde o nějaké obtěžování, většina Indů ve městech si nedovolí na ženu sáhnout. Jsou maximálně spokojeni, když jim podáte ruku nebo se s nimi vyfotíte. Po tmě bych se asi nikde sama neprocházela, ale to je nebezpečné i v Evropě. Přes den to v Indii nebezpečně jen vypadá, když nejste zvyklí, že se za vámi lidé pořád otáčejí, pokřikují nebo vás i osloví a něco nabízejí. Po pár týdnech si na tu pozornost zvyknete. Po pravdě, já si ji občas docela užívala.
Na co jsem si zvykala obtížněji, to byla šílená nedochvilnost. Když vám Ind řekne, že přijde ve středu ve tři, možná ho uvidíte ve čtvrtek v pět. Pracovní tempo je volné, alespoň dokud neprší. Když začne období dešťů, nedělá nikdo už vůbec nic.
Nahlas a tvrdě
Bydlení se stážisty z celého světa pro mě byla úžasná zkušenost. Takové posezení s muslimem z Alžírska, židovkou z Brazílie, Ruskou, Ukrajinkou a dvěma Tchajwanci je samo o sobě zajímavý zážitek stejně jako řešení, kam v malé ledničce můžete dát tu či onu surovinu, abyste neporušili nejrůznější kulturní a náboženská pravidla.
Také se mi otevřely oči, pokud jde o islám. V pojetí mírumilovných Indů se není čeho bát. Většina obyvatel Džajpuru jsou buď muslimové, nebo hinduisté a často se stává, že hinduisté slaví i muslimské svátky a naopak. Oni prostě rádi slaví.
Velkým poučením pro mě bylo zažít běžný denní provoz. Je to náročné a je třeba být hodně tvrdý, protože jinak nikdy nedostanete, co potřebujete. Ke konci jsem občas ztrácela trpělivost a při jednom pokusu mě napálit jsem zvýšila hlas i na pána, který by mohl být můj děda. Ale jinak to tam prostě nejde. Navíc Indové mezi sebou také tak jednají, i v běžné konverzaci na sebe téměř křičí. Pokud na obyčejné lidi na ulici začnete jako u nás, často si ani nevšimnou, že na ně mluvíte.
Kouzlo pro turisty
Hodně lidí cestuje do Indie, aby poznali sami sebe, meditovali, cvičili jógu… Indický „spirit“ je však jenom trik pro turisty. Nezlehčuji indickou kulturu ani náboženství, ale podle mého názoru je to kouzlo, jež tam lidi hledají, úplně v něčem jiném.
Indové vás sice odřou, kam až se necháte, avšak dělají to pro rodinu, kterou je tam hodně těžké zabezpečit. Rodina a blízcí jsou v Indii to hlavní. Mezi příbuznými je úcta, jakou my už dávno ztratili. Navíc – z lidí tam úplně sálá vděčnost za vlastní život a radost z něj. I děti žebrající na ulici se vám často vysmějí do obličeje, jako by šlo jen o hru. Za celou dobu jsem neslyšela jediného Inda na cokoliv si stěžovat. Turisté ze Západu v Indii hledají to, co by možná měli hledat doma. A v tom jim meditace, jóga ani aromaterapie nepomohou.
Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č. 16/2015.
