„Město nepůsobí moc upraveně. Zápach ani odpadky u chodníků nejsou nic neobvyklého,“ tvrdí Jan Goppold (24). „Teprve po návštěvě jiných venezuelských měst pochopíte, proč je Mérida považována za jedno z nejčistších.“ Jak se ale dnes žije v latinskoamerické Venezuela, která je pro svět známá jako bašta jedné ze zvláštních odrůd „socialismu“?
Do Méridy jsem vyjel na stáž jako student Univerzity Hradec Králové se zaměřením na Latinskou Ameriku. Na škole jsem měl předtím španělštinu jen tři semestry, takže jsem před odjezdem absolvoval ještě intenzívní půlroční kurs. Přesto jsem první týdny Venezuelanům skoro nerozuměl. Jejich španělština se od té evropské hodně liší. Pomohly mi až další kursy v místě pobytu a také každodenní kontakt s lidmi, kteří jsou velmi přátelští a bez ostychu se s vámi dají do řeči kdekoli a kdykoli.
Benzín za korunu
Mérida, hlavní město stejnojmenného venezuelského státu, byla založena v polovině šestnáctého století. Nemá mnoho dochovaných koloniálních památek, ale zato je vsazena do malebného horského údolí uzavřeného vysokými vrcholky And. Vysokohorská turistika je také jedno z hlavních lákadel pro návštěvníky. Většinou se vydávají na nejvyšší venezuelskou horu Pico Bolívar (4981 metrů nad mořem). Přímo z centra Méridy na ni vede nejdelší lanová dráha světa, ale už několik let je v rekonstrukci a kvůli problémům s financováním nejspíš ještě několik let v tomto stavu zůstane.
Město má asi tři sta tisíc obyvatel, což je číslo velmi proměnlivé vzhledem k odjezdům a příjezdům studentů. Těch na fakultách tamější Universidad de Los Andes studuje asi padesát tisíc. Univerzitní kampus La Liria, kde sídlila i moje katedra politických věd, byl na klidném místě mimo centrum. Během cest do školy a zpátky jsem si ale bohatě užil dopravního chaosu i smogu z výfuků. Litr benzínu stojí v přepočtu méně než korunu, takže po silnicích jezdí všechno, co má motor. A často to spíš stojí, než jede, takže svůj denní program jsem si musel plánovat s velkými rezervami.
Venezuelanům zpoždění nevadí. Nedochvilnost je u nich něco jako národní zvyk. Když jsem dorazil na jednu z prvních přednášek včas, byl jsem jediný přítomný. Spolužáci se začali scházet až po dvaceti minutách a profesor dorazil za hodinu. S čekáním se člověk musí smířit všude. Okamžitě vyřídit či obstarat nelze prakticky nic. Včetně běžného nákupu. Obchody a supermarkety sice nabízejí množství zboží, ale nikdy neseženete vše na jednom místě a většinou ani to, co opravdu potřebujete. Během pobytu pro mě bylo nejtěžší obstarat toaletní papír, šampony a sprchové gely, z potravin mléko, olej a mouku. Jakmile nějaký obchod takové nedostatkové zboží nabízí, vytvářejí se před ním několikasetmetrové fronty. Lidé jsou schopni čekat v nich od rána až do odpoledne.
Barikády v ulicích
Kromě benzínu za kačku a levné veřejné dopravy patří k přívětivější tváři Venezuely i výhody pro studenty. Například menza je zcela zdarma, dotovaná vládou. Obyvatelé však mají i jiné problémy než nedostatkové zboží, k němuž často patří i základní potraviny. Země se potýká s obrovskou inflací a chudoba vede i k vysoké kriminalitě. Mě například neokradli v žádné tmavé uličce, ale na Plaza Bolívar – nejdůležitějším náměstí v Méridě.
Obyvatelé samozřejmě spokojeni nejsou a často vycházejí do ulic demonstrovat. V podstatě celá společnost je rozdělena a silně zpolitizována. Sám jsem to viděl na protestech studentů, kteří se běžně organizují do skupin a spolků podporujících režim, nebo naopak odporujících režimu. Letos studentské protesty dokonce přerostly v násilné pouliční boje mezi odpůrci a příznivci Madurova režimu. Podle obyvatel podobné bojůvky obvykle trvají několik týdnů, ale tentokrát se na ulicích bojovalo skoro tři měsíce. Skončily všechny univerzitní aktivity, zavřely úřady i některé obchody. Někdy bylo lepší nevycházet, ulice byly pod kontrolou ozbrojených radikálů.
Došlo k mnoha zraněním a také k několika desítkám úmrtí na straně protestujících, často běžných obyvatel, kteří se prostě rozhodli dát najevo rostoucí nespokojenost. Nakonec vláda nařídila vojenskou intervenci na vlastním území. Méridu obsadila armáda, vojáci „vyčistili“ ulice od barikád a jejich obránců a obsadili důležité úřady a instituce. Formálně byl obnoven „starý spokojený život“, ale podle mě nepokoje vypuknou dřív nebo později znovu.
Móda jako politikum
Po dvou semestrech – tedy deseti měsících – si dovolím tvrdit, že Venezuelané si současné poměry ve své krásné zemi rozhodně nezaslouží. Většinou jsou to velmi milí a přátelští lidé, ochotní s čímkoliv pomoci. Vždy je také zajímá váš pohled na jejich zemi, především na politickou situaci. Ani ve škole snad neuběhla jediná hodina, kdy by po mně profesoři nechtěli porovnání mé země a Venezuely. Kromě politiky je zajímaly i rozdíly sociální a kulturní.
Univerzita v Méridě patří k nejprestižnějším ve Venezuele, ale náročnost studia byla rozhodně nižší než na našich nebo evropských univerzitách. Také vybavení nebylo příliš moderní a připomínalo spíš české základní školy před dvaceti a více lety. Moc se mi ovšem líbil přátelský a otevřený přístup profesorů ke studentům. Díky tomu přednášky často vypadaly spíš jako politické debaty.
Nepříznivá situace v zemi Venezuelanům nebrání, aby si užívali života plnými doušky. Popíjejí, tančí salsu, o víkendech a svátcích jsou bary a kluby ve městě nacpané k prasknutí. Že na takový večer padne velká část jejich nízkého platu a cestou domů ještě hrozí, že je někdo okrade? Na to lidé nemyslí, prostě si zvykli. Půst nastává jen v době voleb. Já zažil ty komunální. Týdny před nimi se nemluvilo o ničem jiném, město bylo oblepené plakáty a každý den se ozývala muzika na nějakém shromáždění, kde se politici do poslední chvíle snažili získat voliče. Během volebního víkendu se pak zavřely hospody, utichly diskotéky a platil i zákaz prodeje alkoholu ve všech obchodech.
Politice ovšem člověk neunikne ani jindy. Projevuje se dokonce i v tak nevinných aspektech běžného života, jako je móda. Když jsem se na počátku pobytu v Méridě vydal na univerzitu v obyčejném, pro nás běžném červeném tričku, během dne se mě nezávisle na sobě zeptalo několik lidí, jestli jsem „chávista“, tedy podporovatel Chávezova odkazu a současné venezuelské vlády. Po marném vysvětlování, že s chávismem nemám absolutně nic společného, jsem pochopil. Červená se ve Venezuele nenosí jen tak.
Text byl původně publikován v tištěném vydání Reflexu č. 50/2014.
