„I s dobrou němčinou tu na člověku poznají, že je odjinud,“ říká Jitka Najmanová (31). „Přízvuk kolem Salcburku je těžký – manžel tvrdí, že je to spíš jiný jazyk – a k čisté Hochdeutsch má velice daleko.“
Do Rakouska jsem s manželem odešla za prací před více než dvěma lety. Přesněji řečeno, za prací odešel manžel (jako technický poradce v automobilovém průmyslu) a já začala hledat zaměstnání až na místě.
Po dvou měsících se mi podařilo uchytit se v jedné menší bance, dokonce na podobné pozici, jakou jsem předtím měla ve velké bance v Čechách. Když spočítám, kolik takových míst tu v bankách je, dodnes své přijetí považuji za malý zázrak.
Sníh bez vrásek
Banka sídlí v Salcburku a vesnice Niederalm, kde jsme si pronajali byt, leží nedaleko jižního okraje města. Je malebná a schovaná mezi horami. Na jednu z nich, Untersberg, navzdory jejímu názvu vysokou bezmála dva tisíce metrů, se díváme přímo z okna.
Kolem vesnice se běžně hospodaří, lidé chovají dobytek a starají se o svá pole a louky. Na rozdíl od nás ale na statcích často žije víc generací pohromadě. Je to asi finančně snesitelnější než český model, kdy každý žije ve svém. A také tu člověk nemá pocit, že zemědělství zachází na úbytě. Nenajdete tu ošklivý dům, natož neuklizený dvorek nebo neobdělanou půdu. Kam až oko dohlédne, tam je všechno upravené.
Ani společenský život neuvadá. Kromě květnového stavění májky se během roku koná i spousta dalších akcí. Za zmínku určitě stojí předvánoční čertovské pochody, takzvané Krampusläufe. Mnozí účastníci je absolvují v maskách natolik děsivých, že z toho mohou mít špatné sny i dospělí.
Zima se v Niederalmu dá přežít bez jakýchkoli potíží. Sněhové pluhy jsou výborně organizované, takže doprava nekolabuje, a jejich menší „bratříčci“ vám uklidí i parkoviště před domem, abyste pohodlně vyjeli. Něco podobného z Čech nepamatuji. Když tam občas jedeme na návštěvu, na uklizený sníh se můžeme spolehnout jen na cestě k hranicím, dál už bohužel tak dobré zkušenosti nemáme.
Ragby v kanceláři
Banka, kde jsem pracovala asi do poloviny minulého roku, je prémiová, tedy zaměřená na správu peněz majetnějších zákazníků. Přesněji, klientem se mohl stát kdokoli – s majetkem minimálně půl miliónu eur. Banka je malá, nemá žádnou přepážku a zákazníci chodí rovnou do zasedaček. Hotovost se nevede. Pokud chtěl některý z klientů výjimečně z účtu vybrat peníze, museli jsme je obstarat u jiné banky, kde měla naše banka otevřený účet.
Chodit s hotovostí bylo nezvyklé, ale pro mě byla kontrastní spíš zkušenost práce v malém kolektivu. Na stejné pozici (backoffice cenných papírů) pracoval kromě mě jediný člověk (v Praze jich byla stovka), potom ještě specialista na trhy, dvě sekretářky, ředitel a pět bankovních poradců.
V práci jsem se cítila dobře a kolegové mě přijali mile. Že jsem trošku z jiného těsta, se ale nedalo skrýt, tím spíš, že v takhle malém kolektivu všichni věděli o všech každou maličkost. Kde jsem však opravdu vynikala, to byly všechny akce mimo banku, při nichž se kolegyně – podle jejich slov z úcty k těm, kdo danou akci pořádali – oblékaly vždy do krojů. A já samozřejmě žádný neměla.
Co bylo na můj vkus až příliš konfliktní, to byl způsob, jakým spolu jednali zmínění poradci. Ti byli velice orientovaní na výkon a pro klienta byli ochotni udělat všechno. Neskrývali však vzájemnou konkurenci a občas vznikala až příliš soutěživá atmosféra. Někdy tvrdostí a neomaleností připomínala spíš ragbyový zápas.
Vše pro miminko
Po roce a půl práce jsem plánovaně otěhotněla. Představu o nejbližší budoucnosti jsem měla jasnou. Pojedu na pár týdnů k mamince na návštěvu a porodím pohodlně v Čechách. Zhruba v polovině těhotenství jsem ovšem plán změnila. Když jsem během dvoudenní hospitalizace v místní nemocnici viděla, jak skvěle funguje, nešlo se rozhodnout jinak. Nemocniční oddělení bylo útulné, sociální zařízení na pokojích, každé lůžko mělo závěsný monitor s internetovým přístupem i televizním signálem. K jídlu vždy výběr ze tří možností, personál usměvavý a ochotný. To vše zdarma, v rámci pojištění.
Má spokojenost přetrvala i po porodu. Na vazbu matka–dítě se tu klade velký důraz a miminko vám bez vašeho souhlasu nikdy nevezmou. Když to výjimečně potřebují, několikrát se vám za to předem omlouvají. Od kamarádek v Čechách mám opačné informace.
Mimochodem, po odchodu domů má rodička nárok na devět návštěv tzv. Hebamme (něco jako porodní asistentka). K nám chodila jednou týdně a poradila, s čím bylo potřeba. A jednou nás navštívil i pan starosta. Pogratuloval k narození dcery a přinesl pozornost od obce (kosmetiku, oblečení a deky pro miminko) i nabídku možné slevy pro dceru při založení účtu v místní bance.
Jako v sanatoriu
V čem jsme tu zatím moc úspěšní nebyli, to je navazování přátelských vztahů. Představovali jsme si, že si tu brzo po přistěhování najdeme přátele, se kterými se budeme vídat, trávit spolu víkendy a volný čas tak jako v Čechách. Bohužel to tak není. Pravidelně se vídáme jen s „našinci“ z Čech, Slovenska a Polska. Rakušanů a Rakušanek také několik známe, o bližším přátelství se ale nedá moc mluvit. Není mezi nimi jediná osoba, s níž bychom se viděli jinde než v práci, na pracovním obědě nebo třeba v rámci sportovních setkání a zájmových kroužků, kam chodím s dcerou.
Na začátku našeho pobytu v Rakousku jsem si připadala ztracená a brala to jako nutnou zkušenost. Dnes však náš pobyt vnímám jinak. Líbí se mi vyšší životní úroveň a také, jak tu všechno do detailu funguje. Užívám si i přírodu. Je naprosto čistá (špinavou řeku nebo jezero nenajdete široko daleko) a velice krásná, zejména ze sedla bicyklu. Kolem nádherných hor se totiž vinou terény spíše rovinaté, kde o cyklostezky není nouze. V zimě si zase užijí sjezdaři, běžkaři i milovníci skialpinismu, který je tu velmi oblíbený a říkají mu Skitouren.
V neposlední řadě – čistota životního prostředí tu zahrnuje i vzduch, takže jsem tu pookřála i zdravotně. Dřív jsem velmi trpěla na angíny a podobné nemoci, ale od přestěhování do Rakouska jsem byla jen třikrát lehce nemocná, pokaždé při návštěvě Čech nebo těsně po ní.
