„Pachuca žije fotbalem,“ tvrdí Iveta Špitálská (25). „V obchodech se například musíte smířit s tím, že během televizních přenosů je gól stokrát důležitější než zákazník, který si chce něco koupit.“
Pachuca de Soto leží přibližně sto kilometrů od metropole Ciudad de México (česky Mexiko). Má přes čtvrt miliónu obyvatel a je hlavním městem mexického státu Hidalgo. Já se tam dostala jako studentka univerzity v Hradci Králové, kde jsem nejdřív studovala španělštinu a poté navazující magisterský program věnovaný politologii a Latinské Americe. Univerzity v Pachuce a v Hradci krátce předtím uzavřely partnerství, a šlo tedy o první studentskou výměnu vůbec.
Prach a vítr
Než jsem odjela, známí mi záviděli, jak se budu povalovat na slunku a usrkávat piña coladu, a příbuzní zase varovali, ať si dám pozor na zloděje a narkomafii.
Bohužel, podnebí zdaleka neodpovídalo odhadům. Pachuca patří s nadmořskou výškou kolem dvou tisíc čtyř set metrů k nejvýše položeným městům (v Mexiku je sedmá, ale neztratí se ani ve světě) a tomu odpovídá i klima. I když se ráno zdá, že bude pěkně, bez bundy na sobě, nebo alespoň připravené v batohu se člověk neobejde. Ne nadarmo se městu přezdívá Bella Airosa – Větrná kráska. Účes ve stylu bláznivé Viktorky tam získáte za pár minut. A taky zaprášené boty. Spousta ulic totiž není vyasfaltovaných a kvůli větru je prach všude.
Pokud jde o kriminalitu, skutečnost se naopak ukázala lepší než očekávání. Zpočátku jsem se ale dost stresovala, hlavně při cestách po městě. Zmatek a neustálé troubení všech na všechny ke klidu nijak nepřispívaly (nechápu, že jsem za celý pobyt neviděla jedinou nehodu). Osobní zóna? Z deseti míst k sezení v městských minibusech zvaných combi dokážou mexičtí pasažéři vykouzlit i osmnáct! Já jezdila z kraje města a první týden, než jsem přesedlala na dopravu, kterou zajišťovala zdarma škola, jsem si vytrpěla proces mačkání od samého začátku až na konečnou, kdy mi lidé seděli div ne na hlavě. A teď si představte, že k tomu všemu vidíte v každém druhém chlapovi dealera nebo sériového vraha. Alespoň do chvíle, než se k vám jeden takový „ukázkový vrahoun“ sehne a vyklube se z něj příjemný chlapík, jenž vám pomůže najít cestu k dalšímu spoji. Ach, ty předsudky …
Úplatek i ovoce
V průvodcích se o Mexiku dočtete, že tam musíte být opatrní. Nechci to zlehčovat. Běžní Mexičané jsou však ohleduplní a většina z nich má i v dnešní době chování opravdového džentlmena. Já se nakonec mezi nimi cítila dobře a přátelé mi prozradili, že Mexiko, jež jsem navštívila, už je jiné než v době, kdy vznikal můj průvodce.
O Pachuce to prý platí stoprocentně. „Ještě před pár lety by ses tu bála jít na ulici,“ řekl mi jeden kamarád a ukázal mi ruku s jizvou po kulce. Druhý zase přidal historku o zavražděném bratrovi … Ve městě měla narkomafie dost silnou pozici. Šéf proslulého gangu Los Zetas, než ho při jednom zátahu zastřelili, si dokonce ve čtvrti El Tezontle pořídil vedle domu i vlastní hřbitov.
V některých čtvrtích se drogových dealerů bojí dodnes. Tlapacoya, kde jsem s dalšími spolužáky z katedry sociální práce prováděla terénní výzkum mezi těmi nejchudšími, byla typickým příkladem. Na ulicích však panuje klid, po tvrdém boji se podařilo moc gangů citelně oslabit.
Po pravdě, práce policie má své rezervy. Po zuby ozbrojené hlídky, které křižují město na korbách služebních aut, budí opravdový respekt. Silniční kontroly se ovšem snadno mění v korupční divadlo, sama jsem to se svými mexickými kamarády zažila. Když nás jednou zastavili, v autě bylo o tři lidi víc, než dovolovaly předpisy, nikdo nebyl připoutaný, bez blikání jsme přejeli plnou čáru, řidič pil, a navíc ani neměl řidičák. Policisty přesto nejvíc zajímalo, abychom je netočili, když si říkají o pokutu (v korunách asi tři stovky) bez dokladu. Když jsme se na úplatek složili a jeli dál (!), kamarádi se po litanii nadávek na zkorumpované uniformy přiznali, že řidičák nemá nikdo z nich, a přesto všichni každý den řídí.
V případech, kde jde o drogy, však policie bere svou práci odpovědně. Zažila jsem to při projíždění mexického státu Tabasco. Kontrola dokladů i zavazadel, osobní prohlídka … Tady po nás nikdo úplatek nechtěl. Naopak, po jedné kontrole nám policista ještě nabídl ovoce a přátelsky jsme se rozloučili.
Razítko na všechno
V životě Mexičanů jsou důležité pevné rodinné vztahy a v pořadí priorit hrají prim také oslavy čehokoli. Zažila jsem i jednu z nejvýznamnějších – uvedení dívky do společnosti, když dosáhne věku patnácti let. Sjeli se příbuzní až do pátého kolena, na blikajícím pódiu se střídali mariachi s kytarami …
Součástí každodenního života je náboženství. Následuje už zmíněný fotbal, jehož popularita je v Pachuce mimořádná i na mexické poměry. Nejspíš to není náhoda – v roce 1901 tam angličtí horníci založili první fotbalový klub v Mexiku.
Kromě fotbalu s sebou Angličané přinesli i pastes – dobroty z listového těsta plněné masem. K mexické kuchyni však musím dodat, že je na můj vkus až příliš pikantní. U typických tacos se náplň a ostrost omáčky liší stát od státu, ale já ve většině případů porci ani nedojedla, ať bylo na stole cokoli. Nezapomenu například na návštěvu u spolužačky, kde pak z kuchyně vykukovala celá rodina, aby se pobavila, jak cizinka brečí u pálivého pozole. Za zmínku stojí i pro nás neobvyklé chuťovky. Třeba zmrzlina s chilli. Nebo pivo s chilli a magi zvané michelada.
Nejvíc času jsem samozřejmě trávila ve škole, a tak mi neunikly ani rozdíly ve výuce. Na některých přednáškách panovala celkem striktní pravidla. Přijít později než vyučující nemělo smysl (opozdilci nebyli připuštěni) a ze seminářů se vyhazovalo i za neznalost domácí četby. Na chodbách i během výuky se však studenti s profesory bavili jako staří známí a při hodinách pak na rozdíl od nás mluví hlavně studenti. Překřikují se, odbíhají od tématu … Co mi ale vadilo nejvíc, to byla byrokracie. V knihovně například nestačila má kartička zahraniční studentky a chtěli tu, co měli mexičtí spolužáci. Opakované pokusy sehnat něco, co funguje, skončily tím, že mi koordinátor studentských pobytů napsal potvrzení, že tam řádně studuji a osobně se za mě zaručuje. A stejně to nestačilo. Kvůli každé výpůjčce jsem s sebou musela brát někoho, kdo si knihy pro mne půjčil na sebe.
