„V Madridu je běžné tykání,“ říká Lubomír Pompl (37). „Tykají vám číšníci i zubařka, potenciální šéf u přijímacího pohovoru i prodavačky, prostě všichni. A totéž očekávají od vás. Atmosféra je hned přátelštější.“
Pro začátek v novém oboru a nové zemi jsem se rozhodl po třinácti letech v dosti stresující branži daňového poradenství. Trochu mě k tomu přivedly okolnosti, ale možná to byl osud – astroložka mi jednou předpověděla, že přesně tohle udělám, a v poznámkách jsem si dodatečně našel, že tehdy trefila i lhůtu, do osmi let.
Samozřejmě, z mé strany šlo o racionální rozhodnutí stejně jako výběr země. Jih Evropy mě vždycky lákal. Znamení tu ale byla. Od strýce, který pátral po minulosti rodu Pomplů, jsem například slyšel, že předkové ve čtrnáctém století stavěli ve Španělsku větrné mlýny.
BAZÉNY PRO NÁJEMNÍKY
Madrid má tři a půl miliónu obyvatel a se satelity ještě o další tři víc – v Evropě je třetí největší. Jednou z hlavních výhod pro mě je zdejší klima. Léta jsou horká, v srpnu šplhají teploty nad pětatřicet a bez klimatizace v bytě byste se uvařili ve vlastní šťávě, ale Španělé si umějí život zpříjemnit a je tu vcelku obvyklé, že i bytové domy mají svůj bazén, kde se nájemníci mohou osvěžit.
Příjemný je i zbytek roku. Obvyklá nejnižší zimní teplota je tu jen pět nad nulou přes den a lehce pod nulou v noci. Navíc chybí tmavý zamračený podzim. Madrid má snad devadesát procent slunečních dní – ne nadarmo se jedno z hlavních náměstí jmenuje Puerta del Sol, Sluneční brána. Španělé si také určili, že chtějí mít středoevropský čas (navzdory faktu, že jsou v pásmu Londýna a měli by mít o hodinu méně). Dny jsou proto delší, což má spolu s blankytnou oblohou na psychiku pozitivní vliv.
ZAČÁTKY BOLÍ
Když se chcete usadit na delší dobu, Madrid nabídne i depresi. Třeba při shánění bytu. Vybrat si, dohodnout si nájem, podepsat smlouvu, složit kauci a bydlet? Ve Španělsku nikoli. První, co od vás majitelé chtějí, je pracovní smlouva. Že máte na účtu peníze na rok života? To je většinou nezajímá a vycouvají. Spousta bytů je také ošklivých, a majitelé přesto šponují ceny. A neradi slevují, i kdyby měli zůstat bez nájemníků půl roku.
Z čeho mě mohl trefit šlak, to byla zkušenost s bankami. Disponovat si penězi na účtu sám? Zapomeňte. Přišel jsem na to, jakmile jsem přece jen slavnostně uzavřel první nájemní smlouvu. Když jsem si chtěl ověřit účet, na nějž budu platit nájem, bylo mi řečeno, že se nemusím starat. Oni si ho stáhnou sami. Totéž dodavatel elektřiny a kdokoli, komu uvedu číslo svého účtu. Souhlas s inkasem nebo nějaký limit banky ani nevyžadují. Španělé jsou prostě tak pohodlní, že se s platebními příkazy moc nezdržují, ať si to každý z jejich účtu vezme sám. Zdálo se mi to šílené a zpočátku jsem několikrát denně kontroloval účet, kdo mi zas co strhl. Pak jsem rezignoval. Je to jejich země, přizpůsobit se musím já.
Nejtvrdším zážitkem byl boj o zelenou kartu. Pokud chcete zůstat déle než tři měsíce, musíte ji mít, jinak vás mohou vyhostit. Že bude její získání pro občany EU formalita? Objednal jsem se přes internet na úřad (čekací doba byla přes dva měsíce, což je s ohledem na tříměsíční limit dost šílené), donesl vyplněné papíry a ouha – nestačily. Nejsem student a nemám práci, tak potřebuji doložit dostatek peněz, pravila komisní úřednice. Že mám výpis z účtu ve španělské bance? To prý mi mohl poslat peníze kamarád. Že jsem si je očividně poslal sám ze svého účtu v Čechách? Nezájem. Do deseti dnů mám původ peněz doložit dalšími papíry. A také uzavřít privátní španělské zdravotní pojištění, nařídila señora. Nějaká evropská kartička pojištění z Čech ji prý absolutně nezajímá. Depresi mi pak ještě prohloubil pohled na skupinu bezzubých Rumunů v čekárně, kteří zelené karty právě získali.
POHOVOR JAKO ÚSPĚCH
Nakonec jsem uspěl. Našel jsem i práci, což je v zemi zmítané krizí trochu oříšek. Navíc všechno hrozně trvá. Když se přihlásíte o místo, pozvou vás obvykle na pohovor až za několik měsíců. Pokud vůbec. Už sama pozvánka se považuje za úspěch.
Já uspěl jen náhodou. Majitelka, jež mi pronajala první byt, ocenila, že jsem ho po dvou měsících vrátil v bezvadném stavu, a nabídla mi, jestli ho nechci za odměnu spravovat. Pak přišla s nabídkou i její kamarádka a mě to trklo. Poslal jsem nabídku služeb přes internet několika stovkám lidí, kteří inzerovali byty k pronájmu, a získal ještě šest klientů. S dalšími zájemci jednám, ale už těchto osm bytů mě slušně uživí.
Náklady na život se v Madridu moc neliší od pražských. Dražší je MHD a také internetové připojení. Hodně se liší také ceny piva. Někde stojí sklenka euro, jinde je za tři, jenže většina z nich má jen dvě deci, takže půllitr v přepočtu vyjde od šedesáti do sto osmdesáti korun. Na druhé straně můžete dostat ke každé sklence i slavné španělské chuťovky. Alespoň pokud se vyhnete místům, kde turisty kasírují i za to, co byste o pár ulic dál dostali k pivu zdarma.
VÁNOČNÍ ŠÍLENSTVÍ
Pro běžné Španěly je typická vstřícnost. Když na ulici někdo zakopne nebo se něco semele, všichni se seběhnou a pomáhají, zatímco v Praze většina kolemjdoucích dělá, že nic nevidí. Za zmínku stojí také jejich odolnost proti stresu a neochvějné odhodlání užívat si života.
Vypovídá o tom i jejich řeč. Zatímco my například slavíme narozeniny (tedy den našeho narození, který je čím dál hlouběji ponořen v minulosti, a s lety spíše ztrácíme chuť vůbec ho slavit, protože nám jen připomíná, že jsme čím dál starší), Španělé používají termín „cumpleaños“. Volně přeloženo to znamená oslavu, kolika let už jste se dožili, radost, že jste tu se svými blízkými mohli být další rok.
Ačkoli Španělé nejsou tak rozkřičení jako Italové, mluví rádi, a nejen se známými. K navázání hovoru s cizincem jim stačí maličkost, třeba jiná poznávací značka na autě. Pokud ale nechcete vzbuzovat pozornosti příliš, neberte si na sebe nic žlutého. Místní věří, že tahle barva nosí smůlu. Paradoxně jí přitom mají dost přímo ve vlajce.
Pro nás neobvyklé je také šílenství kolem gigantické vánoční loterie. Lístky se prodávají už od léta a často se sdílejí, hospůdky prodávají podíly štamgastům, firmy zaměstnancům a v bytových domech se skládají sousedé. Prosincové televizní losování stovek čísel, kdy se rozdělí přes dvě miliardy eur a výherci se počítají na tisíce, pak trvá několik hodin, se živými vstupy z oslav čerstvých milionářů.
