„Vaňku vaňku! Už je zle už se smrt ktobje blýží. Nejdýl do tohohle Sílvestra tě mušim zabít… s tebou je aus do novího roku. Vaňku! Vaňku připraf se už si sin smrti!“ Zámečník Jan Vaněk dočetl dopis napsaný příšernou češtinou a rozběhl se na policejní stanici. Dobře věděl, kdo mu píše.
Karlínský zámečník nejspíš proklínal den, kdy poznal služku Marii Kašovou. V tu chvíli netušil, že uplyne jen krátká doba a ze známého sukničkáře se stane zoufalý štvanec. Zpětně vzato nemohl jejich vztah dopadnout jinak.
Jan Vaněk proslul „jako donchuán, který se lepí na každou sukni a veksluje v holkách jako v kudlách“. Naopak Marii Kašovou lidé popisovali coby „ženštinu vášnivou až k zuřivosti, zběsile žárlivou jak Othello a neodbytnou jako pijavice“.
Kašová za sebou měla pohnutý život. Pocházela z bídných poměrů, z nichž se pokusila uniknout sňatkem. Z manžela se vyklubal brutální primitiv. Kašovou bil a rok po svatbě byl odsouzen za zabití na pět let vězení.
Jen co za mužem zapadla vrata pankrácké věznice, namluvila si Kašová mladého a podle všeho mimořádně pohledného Vaňka. Jedno mu však zapomněla prozradit – že je vdaná. Netrvalo dlouho a Kašová přišla do jiného stavu. Narodilo se dítě. Jenže to už Vaňka psychicky nevyrovnaná a hysterická žena omrzela. „Když se nabažil přízně své milenky, chtěl ji odhoditi jako tucty jiných,“ popisuje začátkem února 1890 celý případ Národní politika. Tentokrát se však přepočítal.
Kašová se nemínila svého krasavce vzdát. „Stala se milenci zlověstnou fúrií a mstivým démonem. Pronásledovala ho na každém kroku, byla mu dnem i nocí v patách zapřísahajíc ho láskou i děsíc strašnými hrozbami, a když viděla, že je vše marno, umínila si, že ho potrestá a poznamená, aby už žádnou jinou vícekrát nepodvedl!“ Počkala si na Vaňka u Tylova náměstí na Vinohradech a „vychrstnuvši na něho hrneček vitriolu rozbila mu nádobu s žíravinou o hlavu“.
Pouze zámečníkův postřeh rozhodl o tom, že stihl uskočit a uchránit svou tvář i oči před zohyzděním. Kyselina sírová mu jen slabě poleptala tvář. Pražský soud poté odsoudil Marii Kašovou ke čtyřem letům těžkého žaláře.
Ani to však vášeň ponížené ženy nezmenšilo. Jen co se ocitla na svobodě, vypátrala Vaňkův byt a pronásledování začalo nanovo. „Číhala na něho za každým rohem, plivala po něm, lála mu a snad každý den mu způsobovala skandální výstupy i pranice. Každou holku, se kterou se jen zastavil, označovala za jeho souložnici, napadala ji a zbitím hrozila,“ líčí dál Národní politika. „Zvláště pak jakousi Potůčkovou zmrskala rákoskou na ulici, a kdyby ji byl od ní kolemjdoucí vojín neodtrhl, byla by ji snad utloukla. Jindy zase přišla do domu, kde posluhovala, a zbila ji až do krve volajíc: Počkej, mrcho, musíš mi chcípnout pod rukama! Já ti to provedu líp než jemu!“
Situace došla tak daleko, že se Vaněk s Potůčkovou báli vyjít na ulici. Zejména večer bylo takřka jisté, že se Kašová objeví za prvním rohem.
Zuřivá žena odeslala proto zámečníkovi dopis, o němž je řeč v úvodu. Napsaný bizarní češtinou obsahoval výčet Vaňkových skutečných či domnělých milenek: „Tady máš Lumpe vipodštené tve mylenki abis vjedělže to vím fšeckno - za předně je jedna hnojná děfka, za druhy Františka Holárková s černilova, třetí ida s prajska, štvrti resa, popáty ta Kadla Volfencova z plzně, zašesti sem ja chudak sama Kašova, sedum Pepina Koubu, za vosum je Poupě antonije, devjet ana Stázie šitnerová aza deset mrcha zrzava Patuškova tama za nas fšecky cnosti…“
Následuje oznámení, že do konce roku Kašová Vaňka zabije a dopis končí ujištěním: „I dybys bil dědek starej šedivej, nedám ti pokoj! Dybych tě hledala fkraj světa Já tě naidu, mě se do smrti nezbaviš!“
Zdeptaného Vaňka, jenž byl už jen stínem někdejšího karlínského floutka, dopis vyděsil. Věděl, čeho je Kašová schopna. Vždyť útoku kyselinou sírovou unikl jen o vlas. Předal její výhrůžky policii, ta je podstoupila státnímu zastupitelství. Čtyřčlenný senát poté odsoudil Marii Kašovou ke čtyřem měsícům vězení.
Co přišlo po jejím propuštění?
To se v pramenech nedochovalo…
