„Hrůzyplné drama, v jehož prvních kapitolách hrála hlavní úlohu cizoložná, hříšná láska, a jež skončilo úkladným zavražděním podváděného manžela, projednávati se počalo dnešního rána před soudci z lidu v Kutné Hoře“, hlásila 19. února 1903 Národní politika. „Na lavici obžalovaných zasedly dvě osoby, na nichž lpí obvinění z příšerného zločinu, a to pětadvacetiletý svobodný hudebník Josef Mareš a o deset let starší ovdovělá domkařka Josefa Ženíšková, oba ze Salačovy Lhoty.“
Státní zástupce vinil Mareše, že na lesní cestě z Čihovic do Košetic, zavraždil manžela obžalované – dvaačtyřicetiletého domkaře Jana Ženíška. Ženíškovou pak z toho, že svého mladého milence k činu navedla, aby se manžela zbavila a mohla s hudebníkem nerušeně žíti.
Tělo Ženíškovo bylo nalezeno v hustém houští. Nohy skrčené do polohy „na bobku“, obličej směrem k cestě, obě ruce kupředu zahnuté. Na hlavě i na krku hluboké rány nožem. Pěsti měl nebožtík zaťaté a v nich chomáče vlasů, které naznačovaly, že se do posledních sil útočníkovi bránil. „Jak na kraji u cesty, tak i v houštině pod hlavou mrtvoly nelezeny velké kaluže krve, což nasvědčovalo, že vražda spáchána byla na lesní cestě a že bezduché tělo zataženo bylo pak do houštiny.“
Po stopách vraha
Pátrání začalo v nedalekém Hořepníku. Ve zdejším hostinci se osudový den, tedy 1. listopadu 1902, kolem půl druhé odpoledne objevil jakýsi hudebník ze Salačovy Lhoty a s ním druhý muž menší postavy. Hostinský v něm rozpoznal dle popisu četníků zavražděného Ženíška. „Oba mužové prý spolu jedli a pili. Hudebník platil útratu a ke druhé hodině odpolední odešli oba směrem k Arneštovicům“.
Další cesta zavedla muže zákona na samotu zvanou Kunovka. Sledovaná dvojice se tu po druhé hodině zastavila a hlavně – zdejší hostinský dobře znal onoho hudebníka, který Ženíška provázel. Byl jím Josef Mareš, jenž „udržoval s manželkou Ženíškovou poměr, který nebyl žádným tajemstvím“.
Informace hostinského z Kunovky vnesly do případu jasno a policisté se vydali rovnou do Salačovy Lhoty. Když dorazili k obydlí Ženíškové, zabušili na dveře: „Je u vás Mareš!? tázali se příchozí. Odpověď zněla záporně. Přes to jali se strážníci ihned prohlížet chalupu. Dlouho byla prohlídka bezvýslednou až konečně jeden z četníků, otevřel dvířka vedoucí do komína, a spatřil uvnitř v komíně schoulené mužské tělo. Byl to Mareš.“
Osudná chyba
Mladík byl zatčen a odveden na obecní úřad. Hned poté učinil osudovou chybu. „Když se ho tázali, kde dne 1. listopadu meškal, vyhrkl, aniž by byl ještě na nějaké bližší podrobnosti o vraždě tázán: „Já s ním v lese nebyl…!“
Policisté věděli, že mají vraha, jakkoli svůj čin popíral a tvrdil, že se na křižovatce za Hořepníkem s Ženíškem rozloučil a směřoval již sám za sestřenicí do Košetic.
Ještě tu samou noc byla pro podezření ze spoluviny na vraždě zatčena i Josefa Ženíšková. „Zprávu o děsné smrti muže svého přijala se smíchem a chovala se vůbec velice lhostejně“, popisuje Národní politika a přidává: „Vysvědčení, které vydává jí okolí její, je velice nepříznivé. Byla líčena jako ženština záletná, jenž mužům nadbíhala a s Marešem již na jaře roku 1902 tak důvěrný poměr udržovala, že jej po tři měsíce u sebe v bytě měla a pro něho vařila, kdežto hodného svého a přičinlivého muže zanedbávala a stařičké své matce sotva dala najíst.“
Na Mareše, jenž sám byl svědky líčen jako „mladík lehkomyslný a záhy zpustlý“, se valily další důkazy svědčící o jeho vině. Společně s Ženíškem ho při vstupu do lesa spatřil místní pasák a sestřenice vypověděla, že Mareš za ní nedorazil po druhé, jak tvrdil policistům, ale až kolem páté. Navíc „jevil velký neklid. Byl roztržitý a pomatený.“
Marešovi přitížili také kutnohorští lékaři - MUDr. Veselý a MUDr. Havlíček. Srovnali Marešovy vlasy s těmi, které zavražděný svíral v pěstech a po „důkladném prozkoumání co do barvy – tmavě popelavé plavé s odstínem do hněda – seznali, že mají vzájemnou podobnost, a že vytržené vlasy pocházejí dle vší pravděpodobnosti ze zadní části hlavy Marešovy“.
Smrt provazem
Ve druhé polovině února 1903 zasedl kutnohorský soud. Svědci nejprve potvrdili, že Marešová muže svého nenáviděla, podváděla a odstrkovala. „Kdyby tak pošel!“ vyjádřila se na jeho adresu.
Obviněný Mareš poté znovu popřel, že by měl s Josefou Ženíškovou poměr. Proč se však v chalupě manželů tak často objevoval?
„Já měl známost se sestřenicí Ženíškové, kterou jsem si chtěl vzíti, a obyčejně jsme se scházeli u Ženíšků, ale moji rodiče známosti té nepřáli, a já proto s nimi měl mrzutosti, bydlel a stavoval jsem se po pět neděl u Ženíšků a spal jsem bud ve světnici neb na půdě.“
Jak se však ukázalo, ze sestřenice přeskočil mladý hudebník na paní domu a ta ho k otřesnému činu navedla. Státní zástupce pak ještě rozšířil žalobu „v tom směru, že se vražda stala zvlášť potutelným způsobem, poněvadž dle posudku soudních lékařů vykonána byla zezadu.“
Dvacátého února zasedla dvanáctičlenná porota a rozhodla – poměrem hlasů 11 ku jedné, že Mareš je vrahem. Zároveň však poměrem hlasů osm ku čtyřem vyloučila potutelnost, jak ji požadoval státní zástupce. V případě Ženíškové pak poměrem jedenácti hlasů k jednomu, rozhodla, že záletná žena zavdala k otřesnému činu příčinu, ať už „poradou, pochvalou nebo naučením“, jakkoli si jej přímo neobjednala.
Josef Mareš byl poté odsouzen k smrti provazem (císař mu, jak bylo zvykem, posléze udělil milost a trest změnil na mnohaleté vězení), Josefa Ženíšková k osmi letům těžkého žaláře zostřeného čtvrtletně jedním postem.
