Krádeže kabátů bývaly v pražských kavárnách poměrně častým jevem. Přesto byly následující události z podzimu 1898 posuzovány všemi zainteresovanými jako krajně neobvyklé a zvláštní.
Všechno začalo koncem listopadu. „Dlouho byly již pozorovány v kavárně poblíž Prašné brány krádeže zimníků, aniž by se dařilo zjistiti, kdo je nepozorovaně odnáší. Bedlivá pozornost číšníků míjela se cíle, neboť na pravého viníka hádati se nikdo neodvážil,“ píše Národní politika.
Mezi časté hosty zmíněné kavárny patřil jistý Karl Kraus. Vždy elegantní a distingovaný muž vojenského ustrojení, o němž byli všichni přesvědčeni, že je bývalým nadporučíkem jezdectva a majitelem rozsáhlých realit v Praze a okolí Benešova.
Nyní se sbírá k odchodu. A list popisuje události příštích chvil: „Číšník pan Josef Neumann zpozoroval, že Kraus, který byl poslední dobou v kavárně denním hostem, přišel tam v lehkém převlečníku, ale při odchodu dosti nenápadně navlékl na sebe cizí zimník, kabát to zánovní a cenný, načež zmizel.“
Číšník se pustil do pronásledování – nebo spíš sledování zloděje, když si netroufl proti vojáckému a všemi váženému hostu sám zasáhnout. Kráčel tak v jeho stopách až k Čížkově kavárně na Vinohradech, kam lapka zamířil. Když usedl, upozornil Neumann četnictvo a Kraus byl zatčen.
Zpráva o zloději kabátů z lepší společnosti letěla Prahou. Kraus putoval do vyšetřovací vazby, v níž strávil nadcházející vánoční svátky. Zároveň vyšly najevo dosud netušené skutečnosti jeho života.
Předně — sloužil sice u hulánského pluku, nikoliv však jako nadporučík, ačkoli důstojnickou uniformu tak rád do pražské společnosti nosil, nýbrž jako prostý strážmistr. Po odchodu z armády pracoval u státních drah.
Penzi měl nevalnou. Zato však miloval společenský život. Avšak „známosti, divadla i plesy, jakož i zábavy všeho druhu, jimiž Kraus známé a favority své téměř zasypával, připravily jej o veškeré jmění a snad i jasné vědomí“, konstatuje list.
Karl Kraus měl záhy zjistit, jak to na světě chodí. „Dokud byl bohat a mohl poskytovati četným bonvivánům a rozmařilcům hojného pohostinství, krmiti a napájeti je, jak jim bylo libo a vždy tím nejlepším, obklopen byl nesčetnými lichometníky a pochlebovači. Když pak zdroje jmění vysychaly a odevšad hlásila se trapná stísněnost finanční, ba i zřejmá bída a nouze, kamarádi si přestali svého bývalého příznivce a hostitele všímati nadobro.“
Kraus postupně zastavil vše, co mohl. Až přišel 17. prosinec a on na sebe – ve stavu naprostého zoufalství hmotného i duševního – navlékl drahý zimník obchodního cestujícího Taussiga. Nebyl tou kavkou, která v kavárně již dlouho řádila. Ten den kradl svršky poprvé a také naposledy.
Datum přelíčení je stanoveno na předposlední den roku — 30. prosinec 1898. Když se soudce Krause optal, proč se tak zoufalého a zároveň nicotného činu, jako je krádež zimníku, dopustil, muž nebyl s to odpovědět. V krajním pohnutí stále jen žádal, aby byl propuštěn na svobodu a mohl tak skoncovat se svým životem.
Potom padl rozsudek. Za krádež Taussigova zimníku vyfasoval někdejší bonviván osm dní vězení. Šestého ledna Krausův krátký trest vypršel. Jenže čest váženého příslušníka pražské smetánky je, zdá se, navždy pošpiněna.
Dvacátého ledna obletí Prahu zpráva, že Karl Kraus byl předešlého dne nalezen mrtev. Okolnosti líčí znovu Národní politika: „V neděli přišel Kraus do jistého hotelu na Malé Straně, kde jej neznali, a bydlil tu po dva dny. Předevčírem večer prohlásil, že ráno odjede, proti čemuž nikdo ničeho nenamítal a také nikomu nebylo nic nápadno, neboť Kraus počínal si rázně a chladnokrevně,“ popisuje list. Pak už byl jen nalezen „na svém loži jako mrtvola zsinalá“.
Od počátku bylo zjevné, že smrt nastala bez cizího zavinění. „U mrtvoly byl objeven ostře nabitý revolver, v němž jeden náboj scházel, a z úst Krausových vytékala krev, i má se tudíž za to, že si nešťastník vpálil ránu přímo do hlavy,“ uzavírá list.
Tak skončil život falešného nadporučíka, jenž chtěl žít lépe a okázaleji, než mu jeho poměry, původ i výdělky dovolovaly.
