„Jsme jediná komunistická země v Evropě, tady jsou děti majetkem státu,“ říká v aktuální reportáži Adély Knapové norský právník Marius Reikerås, který bojuje za práva matek, jimž norský stát ve jménu svého obludného sociálního systému odebral děti a předal je do pěstounské péče.
Poněkud tajemný úřad, který musí být noční můrou každého, kdo někdy své dítě plácl přes zadek, aby mu vysvětlil, že na červenou se nechodí, případně důrazně vysvětlil, že jiné děti se nebijí a nekradou se jim svačiny, se jmenuje Barnevernet. O jeho moci se díky případu paní Michalákové, již Barnevernet připravil o dva syny, ví už i u nás. Do Norska píší dopisy čeští ministři, o její případ se zajímají nevládní organizace.
Z celého srdce si přeji, aby se oba chlapci, Denis a David, ke své matce vrátili, a doufám, že tomu svým drobným dílem přispěje i naše reportáž v aktuálním vydání Reflexu přímo z místa těchto státem organizovaných zrůdností.
Zároveň ale nevěřím, že mezinárodní pobouření a tlak na norskou vládu, které Barnevernet svými únosy dětí nevinným matkám a otcům vyvolal, přinutí Norsko ke změně tamních zákonů a liberálnějšímu sociálnímu systému. Žijeme totiž ve světě, kdy se ve jménu dobra a spravedlnosti (v Norsku jde o právo dětí vyrůstat v harmonických rodinách) páchá nekonečné množství státy organizovaných atentátů na svobodu člověka. Vždyť si stačí trošku pozorněji všímat české reality, kdy stát vítězí nad člověkem na všech frontách. Ať už v podobě sociálně korupčního třeštění třeba v podobě rušení už tak směšných regulačních poplatků ve zdravotnictví, vyšších sociálních dávek, mateřských, porodných, příspěvků na svačinky do škol, dopravy zdarma, vyšších platů státních zaměstnanců a podobně. Na straně druhé zase zavádění státního fízlování soukromých osob, prolamování bankovního tajemství nebo nekonečné ataky státu na soukromé podnikání. A do toho proud absurdních bruselských pravidel, šněrujících náš život podle představ nikým nevolených byrokratů, kteří vymýšlejí, jak vypadá nalinkované štěstí.
Nikdo se proto nakonec nebude moci divit, až se Barnevernet internacionalizuje a zaplaví celou Evropu, včetně Česka. Stačí se podívat třeba na agendu ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera, jeho kolegyně Michaely Marksové-Tominové nebo ombudsmanky Anny Šabatové a lze vlastně mluvit o zázraku, že u nás pobočka Barnevernetu nebyla otevřena už dávno.
Ale kdo s frenetickým potleskem každý měsíc přijímá od lumpenpolitiků státní almužničky pro své ratolesti, ať se nediví, že si nakonec ten stát řekne: Co platím, je přece moje.
