Před sedmdesáti lety, 5. listopadu 1949, byl za protistátní činnost a přípravu ozbrojeného převratu popraven advokátní koncipient Jaroslav Borkovec (16. června 1906 – 5. listopadu 1949). V den výročí vykonání hrdelního trestu začala v Kaňkově paláci výstava Advokáti proti totalitě a vychází stejnojmenná kniha.
„Milá Marie. Píši Ti tento dopis v plné rozvaze a klidu po rozsudku, který Ti je znám. Neměl jsem jiné touhy od té doby, když jsem Tě poznal, než jak Tebe a později naši dceru Mahulenku udělat šťastnou. Nepodařilo se mně to proto, že jsem se věnoval zájmům, které byly nad moje síly. Prosím Tě jenom, abys mi odpustila všechny ty chvíle utrpení, které jsem Ti připravil. Věřím, že najdeš štěstí...“
V záhlaví dopisu manželce Jaroslav Borkovec nezapomene uvést datum – 4. srpna 1949. „Vychovávej naši dceru, aby nikdo nemohl říci, že nosí špatné jméno. Snít a nepodlehnout snění, být tupen a sám netupit, tak nějak to říká R. Kipling ve své nádherné básni Když… Podle toho řiď výchovu Mahulenky. Mám jen jedno přání, aby tyto chvíle netrvaly dlouho, abys Ty a celá moje rodina mohly mít klid.“ O tři měsíce později, 5. listopadu 1949, ho odvedou na popravu. V cele si sundá brýle.
Na dvoře pankrácké věznice předseda senátu Jaroslavu Borkovcovi přečte v půl sedmé ráno rozsudek a zeptá se ho na poslední přání. Odsouzený požádá, aby jeho ženě vyřídili, že poslední vzpomínka patřila právě jí. K šibenici jde mlčky. V 6.34 mistr popravčí hlásí provedení výkonu trestu. O deset minut později lékař konstatuje smrt udušením.
Pražský zastupitel
Jaroslav Borkovec se narodil 16. června 1906 v Jaroměři jako prostřední ze tří dětí. O rok starší bratr Zdeněk se stal v dospělosti kriminalistou, sestra Danica se vyučila modistkou. Po maturitě Jaroslav absolvoval roční kurs na obchodní akademii. V říjnu 1926 se zapsal na právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Na studium mu mnoho času nezbývalo. Od roku 1927 pracoval na plný úvazek v právní sekci Úrazové pojišťovny dělnické pro Čechy a rovněž se začlenil do politického života. V květnu 1938 ho v obecních volbách zvolili pražským zastupitelem za Národní sjednocení. Mimo jiné předsedal technické komisi.
Záhy po německé okupaci se zapojil do odboje. Rozšiřoval letáky, účastnil se konspiračních schůzek. Jaroslavův starší bratr, kriminalista Zdeněk Borkovec, který rovněž působil v odboji a mimo jiné svou duchapřítomností napomohl k útěku Ladislavu Feierabendovi, varoval mladšího sourozence, že je v hledáčku gestapa.
Na konci května 1940 byl Jaroslav Borkovec zatčen a v říjnu 1941 odsouzen za přípravu velezrady ke třem letům káznice. Věznění na Pankráci, v Malé pevnosti v Terezíně, Drážďanech a ve Waldheimu podlomilo zdraví. Naštěstí byl však po odpykání trestu propuštěn. Našel si dělnické zaměstnání a spolu s bratrem pokračoval v ilegální činnosti. V květnu 1945 se účastnil Pražského povstání. Po válce od prezidenta Edvarda Beneše obdržel Československý válečný kříž 1939 a Československou vojenskou medaili Za zásluhy I. stupně.
V září 1945 se oženil s Marií Svobodovou, o šestnáct let mladší, v listopadu téhož roku dokončil právnická studia. V březnu 1946 nastoupil jako koncipient do advokátní kanceláře JUDr. Václava Havelky na pražské Národní třídě. V červenci 1948 požádal o zápis do seznamu advokátů. Žádosti nebylo kvůli opožděnému podání vyhověno. Borkovcovo odvolání proti rozhodnutí správní komise bylo zamítnuto s odůvodněním, že „mohl dosíci hodnosti doktora práv již před 15. březnem 1939“. V poválečné době se už Jaroslav Borkovec politikou nezabýval, angažoval se pouze ve Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po politických vězních a ve sportovním klubu Slavie, jemuž odjakživa fandil.
Sebevraždy
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
