Co znamená být Američan? Žid? Spisovatel? Muž? Muž při chuti? Philip Roth (19. března 1933–22. května 2018) tato témata po padesát let zkoumal ve svých románech a povídkách. Část feministek ho měla za misogyna, část Židů za antisemitu, jeho exmanželka Claire Bloomová za tyrana, hulváta a lakomce a českoslovenští disidenti za věrného přítele. Puritáni Rotha obviňovali z šíření pornografie, jiní se nemohli dočkat další knihy prý největšího současného spisovatele vůbec. Zanechal po sobě desítky povídek a jedenatřicet knih: Lidskou skvrnu, Portnoyův komplex, Americkou idylu, Pražské orgie, Umírající zvíře… nebo poslední Nemesis.
V literárním světě probouzel chvění a leckdy taky zemětřesení už čtyři dekády před rokem 2003, kdy jej vlivný literární vědec Harold Bloom označil za jednoho ze čtyř nejvýznačnějších amerických autorů (vedle Dona DeLilla, Cormaka McCarthyho a Thomase Pynchona). Jenže švédská Akademie nechtěla opakovat chybu svých kolegů; když dlouhodobě politicky nekorektní Roth získal roku 2011 Man Bookerovu mezinárodní cenu za celoživotní dílo, vzbudilo to u části odborné veřejnosti značnou nevoli. Jedna ze tří členů poroty, australská spisovatelka Carmen Callilová, se bezprostředně po rozhodnutí udělit ocenění Rothovi vzdala členství. „Roth se báječně noří do svého nitra – ale nic moc jiného tam není,“ napsala tehdy do Guardianu. A přidala značně agresívní paralelu: „Roth píše v téměř každé knize totéž. Jako by vám seděl na obličeji a vy jste nemohli dýchat.“
Ne že by se snad všechny ženské čtenářky Rothových děl cítily podobně, ale oblibu jeho dílo nachází skutečně spíš mezi muži. Jak napsala ve své recenzi románu Milostné rozmluvy v roce 1990 pro New York Times spisovatelka (a stejně jako paní Callilová feministka) Fay Weldonová: „Musím se vší úctou říci, že Roth má k ženám poněkud staromódní přístup. Zkoumá jejich duševní a citové procesy, jako by patřily k nějakému zcela odlišnému živočišnému druhu, nikoli pouze k odlišnému pohlaví.“
Autorce tohoto článku však některé romány Philipa Rotha k srdci přirostly (ačkoli když si ženy mají vybrat toho svého Rotha, obecně dávají přednost jeho jmenovci, herci Timovi). Den po spisovatelově úmrtí jsem se rozrothovala kolem své osy a vyrazila do děčínské pobočky Levných knih, kde lze v regálech najít více než polovinu jeho česky vydaného díla i Rotha zbaveného pout, čtyřsetstránkovou fundovanou a čtivou studii jeho života a literárního odkazu od Claudie Rothové Pierpontové (nebojte se, není z přízně). Za desítku knížek vydaných nakladatelstvím Mladá fronta jsem zaplatila rovných 345 korun. Spěchejte, ty knihy tam nebudou věčně.
Z Weequahiku do knihoven celého světa
Philip Roth se narodil roku 1933 v newjerseyském Newarku jako mladší ze dvou synů rodiny druhé generace židovských přistěhovalců z Ukrajiny. Dětství prožil v newarské vesměs židovské čtvrti Weequahic, kde také maturoval na střední škole; dobře známé prostředí pak ještě mnohokrát použije ve svých zhusta autobiografických prózách. Třeba v Americké idyle, Pulitzerovou cenou ověnčeném obsáhlém románu z roku 1997 (jejž před dvěma lety jako svůj režijní debut úspěšně převedl na filmové plátno herec Ewan McGregor), tutéž weequahickou střední absolvuje pohledný sportovec a později úspěšný podnikatel Seymour „Švéd“ Levov, jehož život se ovšem nejen vlivem zásadních historických událostí od války ve Vietnamu přes aféru Watergate po sexuální revoluci stane peklem.
Na tutéž školu pak chodí i mladý Alexander Portnoy z kontroverzního, masturbací prosáklého Portnoyova komplexu (1969) – ten měl coby teenager libido vyvinuté natolik, že sex provozoval i se svou baseballovou rukavicí nebo s nedělním obědem, přesněji s játry od řezníka. V Newarku se ostatně odehrává i spisovatelova poslední, jedenatřicátá kniha Nemesis z roku 2010, popisující epidemii dětské obrny devastující roku 1944 poklidnou newarskou komunitu…
Nadaný Rothovic chlapec vystudoval s výborným prospěchem angličtinu na pensylvánské Bucknellově univerzitě a pak na té chicagské, učil studenty kreativnímu psaní a dva roky strávil v armádě. Už jeho první kniha, povídkový soubor vydaný pod názvem Sbohem, město C. (1959), mu jako pouze sedmadvacetiletému vynesla Národní knižní cenu, ale také pověst Žida, který pro své židovství nenávidí sám sebe i jiné Židy, asimilované, středostavovské snoby a pokrytce. Od vydání prvotiny pak ten vtipný, ironický, vysoký, pohledný, charismatický intelektuál už jen psal a četl a na prestižních univerzitách učil číst a psát jiné.
Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu…
… ale báli jste se zeptat, vám zprostředkovali mužští hrdinové próz Philipa Rotha – autenticky, otevřeně a neotřele psal o mužských sexuálních touhách (Přežije Rothovo dílo éru #MeToo?, ptá se georgetownský profesor Jacques Berlinerblau). O sexem posedlém Portnoyovi z Rothovy v pořadí čtvrté knihy, která autorovi zajistila patřičnou popularitu, jsme se už zmínili; profesor literatury David Kepesh, jejž známe spíš jako ústřední postavu Rothových románů Profesor touhy a Umírající zvíře, se pak v nepříliš zdařilé novele Ňadro v paralele ke Kafkově Proměně ironicky změnil v obrovský prs, inspirovaný ňadry zbožňované Claire.
Bezesporu nejchlípnější Rothovou postavou je ovšem Mickey Sabbath z románu Sabbathovo divadlo, nejmilejší knihy Jiřího Hanuše, jenž přeložil do češtiny celkem třináct Rothových románů: „Když jsem ji roku 1995 prvně četl, praštil jsem s tím o zem ve chvíli, kdy Sabbath v noci masturbuje na hrobě své zesnulé milenky. O pět let později jsem se k tomu vrátil... Je to neskutečně nádherná a neskutečně smutná kniha. A zároveň děsná legrace,“ říká Jiří Hanuš s tím, že „pokud někde Roth dosáhl Shakespearova rozsahu od zemitosti k metafyzice, bylo to zde“.
Zajímavé je, že se Rothovy knihy, alespoň ty vydávané po revoluci ve výborných překladech i redakční péči nakladatelstvím Mladá fronta, u nás nikdy moc dobře neprodávaly. Tuzemskou pomyslnou bestsellerovou hranici deseti tisíc nepřesáhla ani jediná; nejlépe si vedla Americká idyla s filmovou obálkou, Umírající zvíře a zatím posledně do češtiny převedený, v pořadí sedmý Rothův román Žít jako muž (č. 2017). Podobně vlažný zájem české (a nejen české) veřejnosti sklidilo sedm filmů natočených podle Rothova díla. Přitom byla jeho alter ega ztvárněna těmi nejlepšími: v Umírajícím zvířeti režisérky Isabel Coixetové, od románové předlohy značně vzdáleném, hraje Davida Kepeshe Ben Kingsley, v Americké idyle ztvárnil Nathana Zuckermana David Strathairn, v Levinsonově Pokoření hrál Al Pacino, v Bentonově Lidské skvrně Gary Sinise.
Posledně zmiňovaný snímek zkoumající otázky politické korektnosti, morálky, sexuality a rasy na příkladu černošského profesora, kterému se po půl století daří předstírat, že je běloch a Žid, je z rothovských adaptací i díky obsazeným oscarovým hvězdám Anthonymu Hopkinsovi a Nicole Kidmanové nejznámější.
Sňatek s Kafkovou neteří
Philip Roth byl vždy nakloněn Čechům obecně, a českým literátům zvláště. Už v 70. letech psával do prestižních amerických časopisů recenze na knihy Milana Kundery nebo Jiřího Weila, v roce 1980 pod názvem Nejoriginálnější kniha sezóny uveřejnila populární příloha deníku The New York Times, Book Review, Rothovo interview s Kunderou, které nesporně napomohlo celosvětovému vzestupu popularity druhého zmíněného. Když pak anglicky vyšel nejlepší román tehdy zakázaného Ivana Klímy Láska a smetí, vychválil jej Philip Roth v obsáhlé recenzi v New York Review of Books, kde pak roku 1990 vyšel i velký rozhovor Roth–Klíma.
Poté, co americký Kongres po invazi „spřátelených vojsk“ do republiky v srpnu 1968 doporučil americkým spisovatelům, aby návštěvami v Praze podpořili východoevropské kolegy, Kurt Vonnegut jr., William Styron, E. L. Doctorow a spol. hned vyrazili. Stejně tak Philip Roth, jenž se enormně zajímal o Franze Kafku – a nejen o něj. „Poprvé sem přijel se svými studenty jako do Kafkova rodiště, aby nasáli místní atmosféru,“ vzpomínala zesnulá překladatelka Eva Kondrysová, která se s Philipem Rothem při každém jeho příjezdu do Československa setkala, v šest let starém sborníku Slovo za slovem (S překladateli o překládání). „Zalíbilo se mu tady, navázal zde řadu kontaktů, a tak sem potom přijel ještě několikrát. Dokonce pojal takový typicky americky naivní, ale ušlechtilý nápad, že přiveze své studenty a studentky, aby se tady oženili a provdaly za mladé Čechy, a umožnili jim tím pádem emigrovat do Ameriky. Snažili jsme se mu vysvětlit, že ti mladíci by s českými dívkami patrně dobře pořídili, ale naopak že by to nešlo, protože čeští mladíci by při nárocích Američanek u nich rozhodně neobstáli.
Šel v tomhle nápadu dokonce tak daleko, že navštívil moji kolegyni a kamarádku Věru Saudkovou, neteř Franze Kafky, která byla redaktorkou v nakladatelství Svoboda, a nabídl jí sňatek. A ona mu přes tlumočníka, kterým byl profesor Zdeněk Stříbrný, vysvětlila, že je sice vdova, ale má taky několik dětí.“
Pražské orgie
Roku 1974 Roth inicioval založení edice Spisovatelé z té druhé Evropy v newyorském Penguinu a jednu dobu byl i šéfredaktorem této řady, dávající prostor východoevropským disidentům. Z ČSSR byl nakonec vypovězen, ale podle všeho si tu mnohé užil. Důkazem budiž novela Pražské orgie z roku 1984, v níž se jeho nejznámější, hned devětkrát literárně využitý hrdina, prozaik Nathan Zuckerman, vydává v půli 70. let do normalizační Prahy hledat rukopis povídek za války umučeného židovského spisovatele a namísto toho nachází podivuhodný svět režimem umlčených autorů. Prostopášné mejdany v bytě spisovatele Jiřího Muchy se do knihy obtiskly v podobě divokých večírků u spisovatele Klenka na Kampě; i další postavy mají reálné předlohy (B. Hrabal, P. Kohout…).
Práva na zfilmování Pražských orgií získala režisérka Času sluhů nebo saudkovského Fotografa Irena Pavlásková, která spolu se svým synem spisovatele před pěti lety navštívila v jeho sídle v Connecticutu. „Byl přátelský a otevřený. Není to člověk, který hýří úsměvy na všechny strany, ale cítíte v něm tu opravdovost a zájem, když s vámi hovoří,“ vzpomíná Irena Pavlásková, která s Philipem Rothem hovořila o tématu knihy, o totalitě i o své rodině. Po tříhodinovém povídání ji ujistil, že jí práva poskytne. Obecně prý byl muž s pověstí samotáře velmi nápomocný a vstřícný.
Na to, jak Philip Roth dokázal být kolegům literátům prospěšný, vzpomíná i překladatel jeho Hodiny anatomie Pavel Dominik, který se s ním v půli 90. let osobně setkal: „Dostal jsem vzkaz, že do Prahy přijel Philip Roth a že by se mnou rád posnídal v hotelu Palace. Nenapadlo mě, že hlavním důvodem není přátelský rozhovor s překladatelem, ale předání písemné odpovědi Salmana Rushdieho na můj dopis, který jsem mu v konspiračně náročném období po vyhlášení fatvy poslal přes jeho literárního agenta. Roth byl skvělý autor a skvělý člověk. Podporu pronásledovaných kolegů pokládal za samozřejmost. Byl milý a přátelský, povídali jsme si tehdy tak, jako bychom se neviděli poprvé a navazovali na dávno otevřená témata.“
Americká idyla
Podívejme se ještě na Rothova dvě manželství; obě manželky velmi ovlivnily jeho tvorbu. V roce 1959 si vzal Margaret Martinsonovou, kterou poznal v Chicagu, ale o čtyři roky později se se ženou rozvedl a ona roku 1968 umírá při autonehodě. Destruktivní vztah Roth popisuje ve své autobiografii Fakta z roku 1988, která bohužel nevyšla česky. Nebohá Margaret ovlivnila ženské postavy v jeho románech Když byla hodná (1967), a především Žít jako muž (1974) – moralistku Lucy Nelsonovou, která ustavičně touží měnit muže ve svém okolí i za cenu sebezničení, a naopak amorální citovou vyděračku, nesnesitelnou Maureen Tarnopolovou.
Roku 1990 se spisovatel oženil se svou dlouholetou přítelkyní, tehdy již bezmála šedesátiletou britskou herečkou Claire Bloomovou. Znali se čtvrt století, a přesto svazek vůbec nedopadl dobře, můžeme-li věřit madam Claire a jejím pamětem, které pod názvem Leaving a Doll’s House (Pryč z domečku pro panenky) publikovala roku 1996, dva roky po patřičně drsném rozvodu.
Kromě Rothových nesnesitelných vlastností a věčných neduhů těla i mysli tu Bloomová popisuje také to, jak exmanžel (poté, co román Operace Shylock, jejž považoval za své životní dílo, u kritiků i čtenářů zcela propadl) skončil v psychiatrické léčebně. Bloomová na desítkách stran popisuje vydírání, psychické týrání, Philipovu nevěru se společnou přítelkyní Erdou, nestoudnost předmanželské smlouvy, již poněkud naivně podepsala, nebo exmanželovu žádost o navrácení veškerých dárků nabytých během vztahu. Nepůjdeme do detailu a spokojme se s tím, že umělec nebyl jednoduchou bytostí.
Konec frustrujícího psaní
V devětasedmdesáti letech se Philip Roth rozhodl s psaním přestat s tím, že už nemá žádné nové nápady, a i kdyby měl, hodně by se s nimi nadřel a výsledek by nebyl tak dobrý jako doposud. „Nemám už energii zvládat tu frustraci,“ napsal v deníku New York Times před dvěma lety. „Psaní je dennodenní frustrace, o ponížení nemluvě. Je to jako baseball – dvě třetiny času selháváte. Už nedokážu čelit dalším dnům, kdy napíšu pět stran a pak je zahodím.“ Málokterý autor dokáže takto odejít – odmlčet se s tím, že už napsal vše, co napsat chtěl. Tedy skoro: „V následujících letech se musím postavit dvěma kalamitám: smrti a životopisu,“ řekl před pěti lety s typickým vtipem v devadesátiminutovém televizním dokumentu Odmaskovaný Philip Roth. Mimochodem, psával prý podobně jako Hemingway vestoje, neboť to osvobozuje mysl a podporuje fantazii.
V rozhovoru pro Daily Beast z října 2009 Roth dokonce předpověděl, že romány se za pětadvacet let (a to je prý ještě optimistický odhad) budou číst minimálně a jen v rámci jakéhosi čtenářského kultu. Ty jeho nejspíš nedopadnou lépe – překladatel Jiří Hanuš prohlásil v Českém rozhlase Vltava, že se obává, že Roth už nemá příštím generacím co říct a za padesát let upadne v zapomnění, „budou ho číst jen studenti z donucení“.
Dne 22. května 2018 pětaosmdesátiletý Philip Roth umřel v nemocnici na Manhattanu na selhání srdce. V nebi na něj podle všeho nikdo nečeká, byl zapřisáhlý ateista: „Až celý svět přestane věřit v Boha, stane se skvělým místem.“ A co by si možná přál mít napsáno na náhrobku? Snad slova, s nimiž se podle své životopiskyně Rothové Pierpontové tak často ohlížel za celoživotním dílem a jež si vypůjčil od boxera Joea Louise odebírajícího se na odpočinek: „Dělal jsem, co jsem mohl, s tím, co mi bylo dáno.“
