Říkali jim Sedm statečných: světová fotografická AGENTURA SEDM (zkráceně VII) vzniká 9. září 2001 jako jedna z prvních, plně digitálních agentur, která chce nabízet aktuální, kvalitní fotky hlavně časopisům Newsweek, New York Times Magazine, Time a dalším klientům. Šest jejích slavných otců zakladatelů a jedna zakladatelka v té době ještě netuší, jak velký ekonomický i statusový sešup zažije reportážní fotografie v příštích 17 letech. Jak se tedy prestižní VII vyvíjela, než dospěla k „pozastavení členství Antonína Kratochvíla“?
Dočasné pozastavení členství v agentuře VII oznámil Kratochvílovi podle jeho slov další ze sedmi zakládajících členů, Gary Knight, šéf strategického rozvoje VII, telefonicky. Oznámil mu jen to, že je suspendován a že se jeho „případy“, dále podrobně citované v českém překladu článku o nařčeních ze sexuálního opbtěžování (jeden se stal před čtyřmi a druhý před deseti lety), budou dále vyšetřovat.
Zda k rozhodnutí došlo hlasováním správní rady agentury VII, či jinak, Antonín Kratochvíl neví a ani v oficiálním prohlášení na webových stánkách se to nedočtete. Na stránkách VII už ale v obsáhlém archívu nezůstala ani jedna Kratochvílova fotografie, jeho jméno zůstalo pouze na plakátu k výstavě, která se v roce 2016 konala v pražské galerii v Nových Butovicích.
VII současně na svém webu dodatečně uveřejňuje vlastní etický kodex profesního vzdělávání mladých talentů, kde se píše: „VII lpí na nejvyšších etických a morálních kvalitách výuky. Uvědomujeme si povinnost dodržovat profesní normy, právní předpisy a vyhlášky i naše vlastní pravidla. VII je příjemcem finančních prostředků a darů od různých agentur, partnerů a přispěvatelů. Čestné a zodpovědné jednání je výrazem odpovědnosti vůči našim kolegům, studentům, partnerům, podporovatelům i celému oboru.“
Konec členství
Antonín Kratochvíl, jenž byl ještě loni těžce nemocný a ve Spojených státech už nežije, obě obvinění ze sexuálního obtěžování zásadně odmítá. Odmítá taky pozici obětního beránka předhozeného lvům. Připouští ale, že za rozhodnutím o jeho suspendování stojí tlak, aby agentura, které se v rámci hlavní činnosti (prodej fotografií) v tuto chvíli příliš nedaří, přežila a udržela si kontinuitu v podpoře programu pro mladé fotografy.
O jeho pozastavení členství v instituci, jíž z každé zakázky odváděl 20 procent, mu nic nepřišlo písemně, tedy ani poštou, ani e-mailem. Naposledy pro VII dělal práci pro připravovanou výstavu a publikaci o Rwandě – v této africké zemi taky na její objednávku před půl rokem byl. Zda se projekt o Rwandě uskuteční s jeho fotografiemi, nebo bez nich, netuší — zatím mu nikdo nic neoznámil.
Není taky jasný způsob požadovaného odstoupení z jeho členství v agentuře.
Jak Kratochvíla telefonicky informoval Gary Knight, jsou mu v současné době připravovány výstupní materiály, které bude muset podepsat, a neví se, co a jak v nich bude napsáno; zatím žádné dokumenty ostatně nepřišly.
Těžko odhadnout, jak kauza Antonína Kratochvíla poškodí finančně. Ztráta reputace, jeho mezinárodního odkazu i kredibility jeho padesátileté, celoživotní práce je ale kvůli mediální pozornosti předvídatelná.
Neví se taky, jak bude nezávislé vyšetřování obou kauz probíhat.
Sunul ruku dopředu
V obsáhlém článku Okamžik zúčtování s fotožurnalismem, jenž vyšel v žurnálu Columbia Journalism Review letos 16. července a vznikal pět měsíců s pomocí rozhovorů s 50 lidmi, hlavně ženami, popisuje novinářka Kristen Chicková dvě provinění Antonína Kratochvíla.
První pochází ze vzpomínky někdejší členky VII, Anastasie Taylorové-Lindové. Článek ji cituje takto: „Na výroční valné hromadě členů agentury [VII] v roce 2014, [Anastazia Taylorová-Lindová] vypráví, že byla oslovena zakládajícím členem Antonínem Kratochvílem, známým fotoreportérem, který za svou dlouhou kariéru vyhrál tři ceny World Press Photo. Taylorová-Lindová na sobě měla dlouhou sukni a vzpomíná, že během přestávky stála se skupinou lidí v blízkosti okna. Bez varování Kratochvíl sklouzl rukou mezi její hýždě, vypráví, a tlačil ji dopředu, až se přes její oblečení dotkl pochvy. Svou ruku tam držel několik vteřin, vzpomíná si. Zůstala nehybná, dokud ruku nedal pryč, a pak odešla.“
Proč stížnost na tento tichý útok od Kratochvíla nepřednesla britsko-švédská fotoreportérka už v roce 2014? „Nechtěla jsem být vnímána prostě jako takové to klišé: hysterka, která si stěžuje. Mlčela jsem také proto, že všichni, kterým jsem se mohla svěřit, byli u toho, což by z nich fakticky dělalo spoluviníky.“
No jo, to je prostě Antonín
Druhý případ se stal taky člence agentury VII, Stephanii Sinclairové, jež však „nemohla vypovídat přímo“ kvůli smluvní dohodě mezi ní a agenturou. V článku proto za ni mluví fotografka Lauren Greenfieldová, další bývalá členka VII, která tvrdí, že Sinclairová byla s Kratochvílem na kávě krátce před tím, než se připojila do agentury VII v roce 2008. Tam jí během schůzky údajně řekl: „Vsadím se, že to máš ráda do zadku,“ a později ji proti její vůli políbil na ústa. Sinclairová ale vyhledala Kratochvíla v Praze o čtyři roky později, v roce 2012; tam se prý ovšem taky choval neslušně.
V článku je pak uvedeno, že všichni (!) o Kratochvílově chování věděli, ale zlehčovali je slovy: „No jo, to je prostě Antonín.“
Reakce byla okamžitá: „… agentura odstranila Kratochvílův profil ze svých internetových stránek a jeho jméno ze seznamu členů agentury, kde byl uveden jako emeritní člen. V dopise pro CJR [Columbia Journalism Review] agentura prohlašuje, že pozastavila Kratochvílovi členství a zahájila vyšetřování.“
V prohlášení, jež najdete na jejích stránkách, pak agentura VII uvádí: „… budeme provádět interní revizi agentury s nezávislou revizní radou složenou mimo jiné z odborníků z oblasti médií, lidských práv i z vlády.“
Článek dále rozebírá mnohem flagrantnější obvinění vznesená proti fotografu Christianu Rodriguezovi, kterého Antonín Kratochvíl vůbec nezná. Jeho webová stránka je momentálně nedostupná; byl do konce loňského roku členem Prime, dalšího globálního sdružení sedmi fotografů, z něhož ho tiše vyloučili už v listopadu 2017. Letos v březnu Prime navíc vydalo prohlášení, v němž stojí: „Ač nejsme v pozici zaměstnavatele, ve světle nových, alarmujících informací nyní litujeme, že jsme veřejnost na Rodriguezův odchod ze sdružení neupozornili důrazněji ve chvíli, kdy k němu došlo.“
A kam dojde hnutí #MeToo?
Na počátku byla (jen) jedna žena
VII má od doby svého vzniku jasné vymezení: fotoreportáže ze světových válečných a ozbrojených konfliktů, politických střetů, ekologických katastrof a dalších zásadních událostí. Jedním z důvodů, jež v roce 2001 vedou k založení agentury, je také profesionální úroveň: členové mohou lépe určovat cenu své práce a ve světě tištěných médií, jenž stále víc podléhá tlaku komerce na úkor kvality, tak aspoň částečně ovlivnit, kde a jak budou jejich snímky použity.
Důležitost agentury konečně spočívá v tom, že svým členům poskytuje tvůrčí svobodu ve vyhledávání témat i v pojetí jejich zpracování. I z toho důvodu musejí zájemci o členství absolvovat náročné schvalovací řízení – v tomto ohledu čerpá VII inspiraci z pravidel prestižní agentury Magnum. Z definice jde o elitní organizaci, která se v ryze komerčním prostředí snaží prosazovat práci fotožurnalistů náležejících ke světové špičce oboru, z nichž řada je již v době vzniku agentury držiteli prestižních ocenění, včetně World Press Photo. Šest mužů a jedna žena je pak genderový poměr, jejž v roce 2001 nikdo nerozporuje.
Dvěma zakládajícími členy agentury VII jsou britský fotograf Gary Knight, známý ze svého působení v bývalé Jugoslávii v 90. letech, a Američan John Stenmeyer, dvorní fotograf časopisů Time a National Geographic, který hodně pracuje v Asii. Dalším je Američan Ron Haviv, mimo jiné autor knihy Afghanistan: On the Road to Kabul, velkou ikonou je pak Christopher Morris, jenž svou práci válečného fotografa postupně rozšiřuje o zakázky módního fotografa i tvorbu filmového režiséra. Bílou, nažehlenou košilí je pak známa další z největších žijících osobností válečné fotografie, letos sedmdesátiletý Američan James Nachtwey, jenž ale agenturu VII v roce 2011 bez bližšího vysvětlení opouští. Mezi zakladateli VII je vedle Antonína Kratochvíla ještě vynikající francouzská profesionálka Alexandra Boulatová (1962–2007), známá fotografiemi z Palestiny a pásma Gazy, která ovšem ve věku 45 let předčasně umírá na nemocné srdce.
V čele agentury stojí správní rada zodpovědná za vedení organizace. Její členové jsou voleni každoročně na výroční valné hromadě ve Francii, kde se současně diskutuje o obchodní strategii a dalším směřování agentury. V říjnu 2017, 16 let od jejího vzniku, je do VII přijato 12 nových fotografů, z toho šest, tedy polovina, žen. V této době (tedy před necelým rokem) agentura taky přichází s iniciativou zaměřenou na zajištění „dobrého pocitu“ jejích ženských členů. Vede ji loňská vítězka World Press Photo, newyorská filmařka a fotoreportérka Jessica Dimmocková. Je to chvályhodná iniciativa, kterou VII zahájila v době hollywoodského skandálu s Harveym Weinsteinem.
Před krizí a po krizi
Stálý spolupracovník Reflexu a fotoreportér Jan Šibík obecnou situaci ve světovém fotožurnalismu podrobně sleduje: „Léta 2001–2008 jsou stále ještě dobou prosperity. Zpravodajské časopisy už sice nemají takový vliv jako v 90. letech, ale neprojevuje se to na klesajících nákladech. Tituly mají stále dostatečné zisky, a tudíž prostředky na to, aby fotografy posílaly na zakázky přímo do míst konfliktů. Nastupující video, které je schopno podat informaci rychleji, sice naznačuje nové formy zpravodajství, ale o to více se tištěné časopisy můžou zaměřovat na méně informativní a více umělecké fotografie, které jsou obsahově silné a ve fotosérii schopné vyjádřit problematiku celého tématu nebo konfliktu. Velmi dobře se prosazují reportéři, kteří mají umělečtější, symboličtější výtvarné vidění – a Antonín Kratochvíl k nim bezesporu patří.“
VII však ani „v letech prosperity“ nemá konkrétní etický kodex, podle něhož by pracovala a kterým by se řídila, což je vzhledem k povaze její práce překvapující. Také za to bývá kritizována. Vymstí se jí to především v roce 2012, kdy je jedna z fotek zakládajícího člena VII Rona Haviva použita americkou firmou na výrobu zbraní (Lockheed Martin) jako reklama na malé bomby. Haviv tehdy vyvázne s oficiálním sdělením, že „agentura VII není v žádném ohledu nijak spojená s fotografií, o kterou se jedná“ a že svou fotoreportérskou práci a komerční kampaně „striktně odděluje“.
Například ředitel pro komunikaci nadace World Press Photo David Campbell se proti podobnému použití válečné fotografie výrazně ohrazuje a ve svém článku z roku 2012 se logicky ptá, jaký je přesně vztah mezi jednotlivcem a kolektivem v agentuře VII a jí podobných a proč není tento vztah přesně definován.
Má pravdu: finanční krize s sebou totiž nutně přináší také krizi tištěných médií. Lidé méně kupují časopisy, je menší zájem inzerentů a jednotlivé tituly krátí výdaje na zahraniční cesty, mimo jiné také s ohledem na zhoršující se bezpečnostní situaci v konfliktních zónách. Redakce pak stále častěji využívají služeb lokálních a často profesionálně neškolených i mladistvých fotografů. Ani struktura časopisů už nevyžaduje tolik kvalitních fotografií a podle Jana Šibíka se, zejména pokud jde o oblasti ozbrojených konfliktů, snižuje i počet fotografů působících na volné noze.
Fotožurnalismus, jenž se odjakživa vyznačoval hodně konkurenčním prostředím, jako profese postupně zaniká, boj o dobré zakázky se přiostřuje. Agentura VII tak získává další a další nepřátele z řad novinářů a novinářek, kteří chtěli být jejími členy, ale nebyli přijati nebo v agentuře neuspěli; k nim patří právě zmiňovaná Laura Greenfieldová či její manžel Frank Evers, zakladatelé vlastní agentury Institute.
Anastasia Taylorová-Lindová, žena obviňující Kratochvíla z němého harašení v roce 2014, v loňském roce publikovala v časopisu Time dva obsáhlé články pojednávající o marginalizaci žen mezi světovou fotoreportérskou špičkou věnující se ozbrojeným konfliktům. Osmého března 2017 Time uveřejnil jeden z nich, nazvaný Vymazávání fotografek z válečného narativu (Women Photographers Are Being Written Out of the War Narrative), kde se mimo jiné píše: „Ženy jsou výrazně zastiňovány ikonickými příběhy svých mužských kolegů a jejich přítomnost v historii fotožurnalismu je mnohem méně výrazná.“ Bohužel se zdá, že konečně přišla na to, jak svou podle ní záměrně zeslabenou roli zvýraznit: v roce 2018 si vzpomněla, že v roce 2014 měla dlouhou sukni.
Na výběr fotografií Antonína Kratochvíla se podívejte do fotogalerie:
