Autor patnácti knih – novel a povídek Šakalí léta, Hovno hoří, Babičky, Opilé banány, Občanský průkaz nebo poslední, dva roky staré sbírky tří amerických příběhů A nakonec Vánoce – poskytoval Reflexu rozhovory často a snad i rád. A pokaždé v hospodě: Na slamníku, U Svatýho (kde před mnoha lety poznal svou manželku, lékařku), U Valentů poblíž své chalupy v Lysolajích, v Kabinetu nebo kdekoli ve své oblíbené „honitbě“ Dejvice–Hanspaulka–Bubeneč.
Třeba na sklonku roku 2012 jsme s ním na Slamníku mluvili o nadcházejícím, starými Mayi předpovídaném konci světa a některá z jeho slov by snad mohla zaznít i v tomto článku, který vznikl v týž den, kdy nakladatelství Paseka potvrdilo ústy svého tiskového mluvčího, že Petr Šabach, jenž u nich třiadvacet let vydával své knížky, po těžké nemoci zemřel. „Sešli jsme se na správném místě, ale ve špatnou dobu,“ podotkl tehdy, před pěti lety, spisovatel dopoledne nad pivem. „O konci světa, života a vůbec všeho se má diskutovat nad ránem a v opilosti, jinak to nemá říz. Navíc nechci mluvit navážno, takže si vezmu na pomoc Švejka.“
Otec dvou synů, grafických designérů a občasných muzikantů Jana a Petra, pak, vlastně docela osudově, dodal: „V souvislosti s možným koncem mé existence mi na mysli nevytanou žádné nestihnuté věci, ani bych neřešil většinu problémů jinak a vyznávat se tu z lásky k bližním, dětem a vnoučatům mi připadá nevkusné. Kdybychom jako forma života skončili, nevadilo by mi ani, že jsem nemohl osobně poznat své oblíbence – vždyť blízké setkání s bohem, a tím nemyslím jen velkýho šéfa, Boha s velkým B, ale taky třeba Woodyho Allena nebo komisaře Schimanského, musí nutně dopadnout jako zklamání…“
Ven z myšlenkového hobitína
Pokud jde o spisovatelovu oblibu zmíněného komisaře, je třeba uvést, že táta Petra Šabacha byl vojákem z povolání, plukovníkem. A jeho maminka zase úřednicí ministerstva školství a kultury. On sám začal studovat střední knihovnickou školu, ale už po prvním ročníku přestoupil na gymnázium. Odtud byl ovšem vyloučen poté, co se roku 1969 z prázdninového výletu do Velké Británie vrátil až v říjnu: „Strávil jsem tehdy nějakou dobu v Londýně a o emigraci jsem samozřejmě přemýšlel. Měl jsem tady ale rodinu a kamarády... Ten průser jsme nějak přežili,“ vzpomínal pro Reflex u příležitosti svých šedesátin. „Moje generace to brala takhle: za žádnou cenu nevstoupím do strany, ale do ROH ano. ROH nebo Svaz československo-sovětského přátelství. To bylo menší zlo. Poznal jsem jen jednoho drsňáka, který se z toho dokázal vyvléknout. Když se ho ptali, jestli by chtěl vstoupit do Svazu československo-sovětského přátelství, řekl, že pěkně děkuje, ale ne. Zato prý kdyby měli Svaz československo-sovětského nepřátelství, to by bral. Vyrazili ho okamžitě.“
Takže nakonec Petr Šabach přece jen odmaturoval jako budoucí knihovník a pak dálkově vystudoval teorii kultury na filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Předrevoluční pracovní pozice technického redaktora v Pragokoncertu, metodika Kulturního domu v Praze-Kobylisích, nočního hlídače v Jiřském klášteře nebo experta přes inventury ve Středočeském nakladatelství a knihkupectví mu umožnily psát (už od roku 1975) povídky pro Mladou frontu i kulturní periodika – od Tvorby po Kmen. V orwellovském roce 1984 se pak stal odborným referentem na Akademii výtvarných umění a posléze v Galerii hlavního města Prahy, kde až do roku 2001 organizoval programy v domě U kamenného zvonu.
To už byl ovšem na světě legendární filmový muzikál mladičkého Jana Hřebejka Šakalí léta o dejvických klucích, kteří se v padesátých letech v rytmu nastupujícího rokenrolu bouří proti autoritám, jehož scénář napsal tehdy šestadvacetiletý Petr Jarchovský podle Šabachových próz, i Pelíšky, zřejmě nejoblíbenější český film všech dob (Vesnička má středisková promine). Jarchovský si pro scénář této posmutnělé komedie z pražské Hanspaulky přelomu let 1967 a 1968 vypůjčil pár Šabachových scén z jeho knížky Hovno hoří, což spisovateli zajistilo popularitu (a odbyt) všech následujících knížek a umožnilo odchod na volnou nohu, respektive k výuce studentů na Literární akademii Josefa Škvoreckého. A frekventanti kursů tvůrčího psaní ho měli moc rádi, někteří i jako životního mentora. „Kázal jsem těm svým studentům, kteří na mě většinu času vejrali jako nekňubové naprosto neschopní čehokoli,“ vzpomínal láskyplně Petr Šabach v době, kdy už neučil, „že jim chybí fyzická práce, že žijí v nerovnováze. I děti cara Mikuláše měly povinně hodinu dvě denně štípat dříví! Takže tady neseďme v myšlenkovém hobitíně a neplodně nediskutujme o konci světa – pojďme radši něco dělat.“
Kolos s elpíčkem na hlavě
On sám dělal třeba to, že nám převyprávěl prototypický život obyčejného českého člověka za československého socialismu a že „popisoval léta totality s humorem, který současně nezastíral jejich zrůdnost“, jak napsalo Ministerstvo kultury ČR v kondolenčním tweetu.
Pravidelně přinášel ty nejlepší anekdoty z periférie a snažil se „zastihnout jádro života uprostřed konvenční banality“, konstatoval trefně Pavel Janáček, dnešní ředitel Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v hesle Petr Šabach ve Slovníku české literatury po roce 1945. Šabach tak činil s notnou dávkou nahořklého humoru a špetkou nostalgie, za použití úplně obyčejného jazyka, úplně obyčejných hrdinů, úplně obyčejných témat, zápletek i literárních útvarů.
A v knihách byla někdejší „mánička“ k typickým normalizačním Čechům a Slovákům mnohem milosrdnější než v rozhovorech: „Největší klišé tvrdí, že každý podobný člověk měl chatu nebo chalupu, kam prchal z bolševického pekla. Ale copak dneska nechalupaříme? Pro mě bylo příznačnější a mrazivější něco jiného. Když tehdy někoho zavřeli, s lidmi to neudělalo vůbec nic. Řeklo se: ,Byl blbej, měl držet hubu. ‘Z téhle věty jde na mě hrůza pořád, pár slov obsáhne celou dobu, myšlení. A vlastně si nejsem jist, že se zas tolik změnilo. Tuhle jsem viděl fotku v novinách, kde stojí Medveděv a za ním dva generálové. Tyhle typy vypadají pořád stejně. Dvoutunové tupé kolosy s elpíčky na hlavách. Jestli mám z něčeho oprávněnou hrůzu, tak jsou to rozhodně roztahovačné snahy Ruska. Ostatně fotka byla pořízena při výročí války v Gruzii,“ řekl Reflexu před šesti lety.
Sám bez mučení přiznával – a jeho přátelé, od muzikanta Ivana Hlase po režiséra Jana Hřebejka to potvrzují –, že se ke knížkám nechával rád inspirovat hospodskými historkami. Do knajp chodil podle svých slov raději za lidmi než na pivo, ale rozhodně tam nelovíval fórky s diktafonem nebo notesem. Už jako malé dítě pomáhal roznášet půllitry v hostinci, kde dřív bydlela jeho babička, a opilci mu připadali okouzlující – všichni se prý na malého číšníka stále jen usmívali, hladili ho po hlavičce…
„Ale do té hospodské univerzity Bohumila Hrabala jsem nepatřil,“ vzpomínal Petr Šabach v rozhovoru pořízeném roku 2014 pro speciál Reflexu o českém pivu. „Několikrát jsem však měl tu čest, že jsem seděl U Hoffmanů, U tygra a nakonec v takzvaný Brčálce někde úplně na kraji, s rohem stolu vraženým do břicha, a nábožně mu naslouchal. S Hrabalem byl ten problém, že ne vždy měl dobrou náladu na vypravování a taky byl neustále obklopenej tolika lidmi, že už jen slyšet jeho hlas bylo složitý. A každej v jeho okolí se snažil perlit tak, až to otravovalo – každej se předváděl, každej mu chtěl naservírovat takovou příhodu, aby si ji pak mohl přečíst v jeho knize…“
To se ovšem Petru Šabachovi nestávalo. Nad pivem se totiž scházel jen se svými kamarády a ti neperlili, ti ho nechávali žít. Protože „Péťa“ byl pro všechny milý, hodný, laskavý člověk – nejspíš opravdu takový, jak si ho četní čtenáři jeho stále dokola vydávaných patnácti knih představují.
Petr Šabach zemřel doma, jak si přál, a rozloučení s ním proběhne na jeho přání jen v rodině, bez obřadu.
