V našich kinech právě běží skvělý válečný velkofilm americko-britského režiséra a scenáristy Christophera Nolana DUNKERK, pojednávající o evakuaci britských expedičních sil poražených během německého tažení na západní frontě mezi 27. květnem a 3. červnem 1940. Je oproštěn od jakéhokoli patosu a hrdinských klišé. Na tomto místě ho chceme zasadit do širšího kontextu události, respektive zmínit úlohu Čechů a Slováků při pozdějším obléhání Dunkerku.
Nikdo z nejvyšších představitelů spojeneckého velení si ani v nejchmurnějších snech nepředstavoval, že čtrnáct dní po zahájení německé ofenzívy na západní frontě (10. května 1940) se na pobřeží Flander, poblíž francouzského přístavu Dunkerque (u nás je film uváděn v počeštěné podobě Dunkerk, pro Brity je to Dunkirk, pro Němce Dünkirchen a pro Nizozemce Duinkerken), ocitne v pasti na 400 000 britských, francouzských a v malé míře i belgických vojáků.
Ewald von Kleist proniknutím své úderné tankové skupiny k Lamanšskému průlivu v severní Francii a Belgii odřízl 1. francouzskou a belgickou armádu a britské expediční síly, jež nyní mohly dostávat posily a zásoby přes jediný přístav: Dunkerk.
Operace "Dynamo"
Šestadvacátého května padlo rozhodnutí o zahájení operace „Dynamo“, evakuace spojeneckých vojsk od Dunkerku.
Značně ji ztížilo rozhodnutí belgického krále Leopolda III. ze 27. května kapitulovat proti vůli vlády, jež ho za to v emigraci zbavila trůnu. Protokol o bezpodmínečné kapitulaci byl podepsán následujícího dne dvacet minut po půlnoci a Leopold III. si za to vysloužil břitké odsouzení.
„Nikdy v dějinách nedošlo k takové zradě,“ pravil francouzský ministerský předseda Paul Reynaud v rozhlasovém projevu k národu. Generál Maxime Weygand volil peprnější slova: „Jaké prase! Jaké ohavné prase!“ Sekundoval mu britský expremiér David Lloyd George, který 2. června napsal: „Můžete marně listovat v černých análech nejohavnějších králů na světě ve snaze najít černější a špinavější příklad perfidnosti a zbabělosti, než je ten, jehož se dopustil belgický král.“
Tak jednoznačné to ovšem nebylo. Leopold III. sice nepochybně měl tak závažné rozhodnutí konzultovat se spojenci, kteří mu přišli na pomoc, velitel britských expedičních sil lord Gort se však neobtěžoval informovat Belgičany o úmyslu ustoupit k pobřeží a ani Londýn na tuto skutečnost belgickou vládu neupozornil. O tom bohužel v Nolanově velkofilmu není – patrně s ohledem na Brusel – ani zmínka.
„Nejhrdinější evakuace všech dob“
Že se podaří zachránit takové množství ohrožených vojáků, si nikdo neuměl představit ani v nejbujnější fantazii. Britský premiér Winston Churchill doufal, že jich evakuují asi třicet tisíc, admirál Bertram Ramsay, jenž velel námořní záchranné operaci, byl o něco optimističtější a tipoval pětačtyřicet tisíc.
Během devíti dnů se však díky britské admiralitě v součinnosti s francouzským námořnictvem, jež shromáždila pro evakuaci 693 lodí, a obrovskému nasazení prostých Angličanů, kteří vyrazili na bárkách, plachetních jachtách a motorových člunech zachránit „our boys“, podařilo to, o čem deník New York Times obdivně napsal: „Pokud bude anglický jazyk žít, bude slovo Dunkerk vyslovováno s úctou.“ Do 4. června se podařilo z Dunkerku pod velením admirála Ramsayho evakuovat a vysadit v Doveru 338 226 vojáků, z toho 123 095 francouzských, z nichž 102 570 zachránily britské lodě.
Pozdější osočování Britů vichistickým režimem, podněcovaným goebbelsovskou propagandou, že „zrádný Albion“ nechal francouzské kamarády ve zbrani napospas osudu (tentýž dojem navozuje rovněž Nolanův film), tudíž postrádá opodstatnění, třebaže k případům, kdy Britové dali přednost záchraně vlastních lidí před spojenci, nepochybně docházelo. Z 861 plavidel účastnících se tohoto nevídaného podniku bylo 243 potopeno. Bohužel není známo, kolik britských civilistů účastnících se operace „Dynamo“ riskantní plavbu nepřežilo.
„Tato porážka Angličanů byla zároveň jejich skvělým úspěchem, svědectvím velmi schopného vedení, dokonalé organizace a techniky, jakož i důkazem kázně a nezlomného ducha britských vojáků,“ psal uznale známý vojenský historik František Kurfürst ve svém díle Druhá světová válka z roku 1947.
Němci se ve své dosavadní bilanci západního tažení chlubili, že zvítězili v největší bitvě světových dějin a do 4. června, kdy skončila první fáze jejich ofenzívy, zajali 1,2 miliónu vojáků a ukořistili výzbroj pro 75 až 80 divizí za cenu 10 252 padlých, 8463 pohřešovaných a 42 523 raněných. Luftwaffe se chvástala, že do 3. června sestřelila 1841 letounů, dalších nejméně 1600 až 1700 zničila na zemi a to vše za cenu pouhých 432 ztracených letadel.
Téhož dne odpověděl na německý jásot Churchill projevem v Dolní sněmovně, jenž se navždy zapíše zlatým písmem mezi nejodhodlanější vystoupení na obranu demokracie a který čte v novinách jeden z hlavních hrdinů v závěrečné scéně Nolanova opusu. „A i když veliké lány Evropy a četné staré a slavné státy upadly nebo snad ještě upadnou v moc gestapa a celého toho krásného ústrojí nacistické vlády, my necouvneme a neselžeme. Půjdeme až do konce, budeme se bít ve Francii, budeme se bít na mořích a oceánech, budeme se bít s rostoucí důvěrou a s rostoucí silou stále ve vzduchu, budeme hájit svůj ostrov, budiž cena jakákoli, budeme se bít na březích, budeme se bít na přistávacích plážích, budeme se bít na polích a v ulicích, budeme se bít na návrších; nikdy se nevzdáme, a i když, v což ani na chvíli nevěřím, byl by tento ostrov nebo veliká jeho část podmaněny a kdyby hladověl, pak naše říše za moři, ozbrojená a chráněná britským válečným loďstvem, by pokračovala v zápase, až z vůle boží vystoupí Nový svět v celé své moci a mohutnosti na záchranu a osvobození světa Starého.“
Dunkerk na stříbrném plátně
Dunkerský zázrak, jak nazval svou knihu historik Walter Lord, záhy přitáhl pozornost filmařů. Již v roce 1942 natočil slavný americký režisér William Wyler oscarový film Paní Miniverová s Greer Garsonovou v hlavní roli, v němž figuruje epizoda, kdy prostí Britové na malých lodích vyrazí zachraňovat zdánlivě ztracené příslušníky expedičních sil. Právě tito neznámí hrdinové sehráli při krajně nebezpečné akci rozhodující úlohu a neopomněl ji ani Nolanův snímek.
V roce 1958 na Wylera navázal Leslie Norman filmem Dunkirk. A jak píše zmíněný Walter Lord, „pro každého Brita je Dunkerk symbolem velikosti ducha a ochoty obětovat se pro společnou věc. Pro Američana znamená slovo Dunkerk malé čluny, příběh paní Miniverové, povídku o sněžné huse, útěk po moři. Pro Francouze znamená Dunkerk hořkou porážku. Pro Němce navždy promeškanou příležitost.“
Spekulace
Kolem zázračného zachránění většiny britských expedičních sil (BEF) se vyrojily četné spekulace. Proč říšský kancléř Adolf Hitler vydal 24. května 1940 nepochopitelný Halt-Befehl, jenž zastavil německé tanky v okamžiku, kdy se chystaly k poslednímu úderu? Vždyť toho dne se Guderianovy tanky nalézaly v Bourbourgu, pouhých šestnáct kilometrů jižně od Dunkerku, a mezi nimi a přístavem nic nestálo. Ve chvíli, kdy se před úsvitem 27. května daly opět do pohybu, už Britové stačili vybudovat ústupový koridor, jímž se valili do Dunkerku, a Ramsayho záchranná flotila usilovně pracovala na jejich záchraně.
To zavdalo pochybovačům důvody k mudrování, že Führer nechtěl Brity zbytečně moc ponížit, neboť stále ještě doufal v možnost mírového jednání. Podle jiných úmyslně umožnil jejich evakuaci, neboť doufal, že zdeptaní a na smrt vyčerpaní vojáci demoralizují britské obyvatelstvo. Ať už je tato domněnka opodstatněná, či nikoli, v každém případě se zmýlil. Britové totiž evakuované vojáky přijali vřele a nabízeli jim čaj, což je v Nolanově Dunkerku velmi působivě zachyceno. Zde se také projevil propastný rozdíl mezi morálkou odhodlaných Britů a mnoha kapitulantských Francouzů, kteří v některých případech dokonce bránili vlastním vojákům v kladení odporu Němcům!
Existují však důkazy, že Vůdce sice chtěl evakuaci zabránit, ale nehodlal při tom riskovat těžké ztráty svých tanků. (Připomeňme, že během západního tažení Němci sice utrpěli v poměru k dosaženým úspěchům a v porovnání s jatkami první světové války relativně malé ztráty na lidech, zato však nenávratně přišli zhruba o 822 až 839 tanků, což představovalo třetinu nasazených, a 1401 zcela zničený letoun; materiální ztráty tedy byly velmi citelné.) Zní tudíž naprosto logicky, že Němci raději riskovali „zázrak v Dunkerku“ než „zázrak na Marně“, který zhatil jejich naděje na bleskovou realizaci Schlieffenova plánu porážky Francie za Velké války.
Britové na plážích zanechali 2472 děl, 63 879 nákladních automobilů a obrovské množství zásob a jiného materiálu, nicméně záchrana 224 686 jejich vojáků (a mnoha spojeneckých) tyto ztráty bohatě vyvážila. A co víc, úspěšná evakuace stmelila britský národ tak jako nikdy předtím. To mělo nedozírný význam pro budoucnost. Letecká bitva o Británii, další zatěžkávací zkouška, začala již za měsíc – 10. července 1940…
Evakuace britských a spojeneckých vojáků ovšem probíhala pod názvem operace „Aerial“ rovněž z jiných francouzských přístavů, i když postrádala dramatičnost dunkerského zázraku. Britská plavidla odvezla dalších 114 171 britských, 18 246 francouzských, 24 352 polských, 4938 československých a 163 belgických vojáků.
Česká stopa v Dunkerku
Dunkerk se nesmazatelně zapsal i do dějin našeho druhého odboje. Od 8. října 1944 až do kapitulace nacistického Německa 9. května 1945 ho totiž obléhala Československá samostatná obrněná brigáda pod velením brigádního generála Aloise Lišky, jež při tom ztratila 183 zahynulých a 461 raněných. Do 27. listopadu 1944 operovala v sestavě 1. kanadské armády, poté přešla do podřízenosti přímo velitelství 21. skupiny armád. Na začátku obléhání Dunkerku čítala 4380 vojáků včetně 246 důstojníků. Do 20. dubna 1945 se její stav i přes utrpěné ztráty zvětšil na 5623 vojáků. Úspěšně blokovala jedenácti – až třináctitisícovou německou posádku se 120 děly, které velel viceadmirál Friedrich Frisius, známý jako fanatický nacista. Dunkerk tehdy představoval jeden z důležitých přístavů Atlantického valu, jejž říšský kancléř Adolf Hitler nařídil udržet stůj co stůj, neboť předpokládal, že nemožnost využít ho způsobí Spojencům citelné zásobovací potíže.
Jádro dunkerské posádky tvořila 226. pěší divize Wehrmachtu generálporučíka Wolfganga von Klugeho. Kromě ní se zde nacházeli příslušníci zhruba dvou desítek různých útvarů. V den našeho státního svátku – 28. října 1944 – podnikli příslušníci Československé samostatné obrněné brigády tankový úder, během něhož prolomili německé obranné linie, smetli prvosledové jednotky a postoupili několik kilometrů do hloubky nepřátelského území, což Němci pokládali za generální útok na pevnost. Další tankový úder následoval 5. listopadu.
Během obléhání Čechoslováky ztratila dunkerská posádka, jež k 8. květnu 1945 čítala 10 884 osob, 519 padlých a zemřelých a minimálně 940 zajatých. V zájmu objektivity je třeba poznamenat, že tyto německé jednotky vzhledem k poměrně vysokému počtu dezercí rozhodně nepředstavovaly zrovna výkvět Wehrmachtu.
Ve Frisiově deníku, jejž vydali editoři Pavla Plachá a Jiří Plachý pod názvem Neblahé dny, je zachycena atmosféra kapitulace německé posádky Dunkerku: „Začíná ostudné divadlo. V devět hodin musím do hlavního stanu obléhacích jednotek. Na hranici mé oblasti mě vítá jeden anglický a jeden český důstojník. Projíždíme krajem příšerným autem rychlostí pohřebního vozu. Urážek ze strany Francouzů si samozřejmě nevšímáme.“
Kapitulací Dunkerku končí jeho úloha ve druhé světové válce. Češi a Slováci mohou být oprávněně pyšní na to, že „byli při tom“.
