nahoru

Jiří Havelka

Vašek a Alžběta Vašákovi27. dubna 2017 • 00:15
Jiří Havelka
foto: Archív

Na přelomu 30. a 40. let minulého století patřil docent JUDr. Jiří Havelka mezi naše nejvlivnější politiky. Za války se to nelíbilo Němcům, po válce Čechům. Obvinění z kolaborace z něj sňal právě před sedmdesáti lety Národní soud. Cejchu protektorátního ministra se ovšem nezbavil až do smrti. S tímto stigmatem musely žít i jeho děti. 

Přenesme se do 15. března 1939 – tedy do jednoho z nejčernějších dnů naší historie. Jiřího Havelku (1892–1964), tehdejšího ministra bez portfeje v úřednickém kabinetu Rudolfa Berana a kancléře prezidenta Háchy, vzbudil před třetí hodinou ranní telefonát, aby se dostavil na mimořádné zasedání vlády. Během něj se dozvěděl, že za pár hodin bude naše země obsazena německými vojsky. Ve skutečnosti už k tomu docházelo. Den poté jel Háchovi, vracejícímu se z jednání v Berlíně, naproti do Terezína. Prezidentův vlak však měl několikahodinové zpoždění. Adolf Hitler se chtěl totiž dostat do Prahy dříve než on, což ovšem mělo zůstat Háchovi utajeno.

Ještě týž den došlo při večerním zasedání ministerské rady na Hradě ke kuriózní situaci. Do místnosti vstoupil velitel prezidentské vojenské kanceláře plukovník Němeček a otázal se Havelky, sedícího nejblíže dveřím, jestli je mu známo, že se v Carolově křídle Pražského hradu nachází německý kancléř s doprovodem. Ministr zahraničí František Chvalkovský rázně prohlásil, že je to nesmysl, ale Havelka Němečka požádal, aby informaci prověřil, a s nadsázkou dodal, že pokud je pravdivá, ať ho ohlásí u německého ministra zahraničí. Za chvíli se Němeček vrátil se slovy: „Pan říšský ministr von Ribbentrop vás očekává,“ což vyrazilo všem přítomným dech. Po setkání s ním byl Havelka zaveden ještě do vedlejší místnosti, kde ho očekával Hitler. Ten se informoval o jeho postavení ve vládě, pak se zeptal na Háchovo zdraví (který den předtím kvůli němu zkolaboval) a prohlásil, že „český národ kráčí vstříc šťastné budoucnosti“, což by jednoho uklidnilo, kdyby to ovšem neřekl Hitler. Tak se stal Jiří Havelka prvním člověkem, jejž říšský kancléř v Praze přijal. „Působil na mě jako venkovský prosťáček s milým úsměvem, který se zdá býti bezvýznamným, špatně oblečeným a už svou povahou nedosti důstojným člověkem,“ líčil své pocity ze setkání s nejobávanějším člověkem tehdejšího světa.

Místo sebe

navrhl Eliáše

Ale po pořádku. Jiří Havelka se narodil 25. července 1892 v ruském městě Orel, kde byl jeho otec Jan ředitelem gymnázia a později i státním radou. Za jeho cestou na Východ stál mimo jiné básník a slavista Karel Jaromír Erben. Jan Havelka pobyl v carském Rusku třicet let, jeho syn Jiří však začal chodit na základní školu až v Praze, kde také vystudoval gymnázium a právnickou fakultu. Po první světové válce, na jejímž konci se dostal v hodnosti nadporučíka dragounů na italskou frontu, dokončil vysokoškolská studia a nastoupil v ředitelství státních drah.

V roce 1927 se seznámil na jednom ze seminářů s prezidentem Nejvyššího správního soudu Emilem Háchou a časem se sblížili. Hácha na něm obdivoval bystrý profesní úsudek, brilantní schopnost formulovat, nepřehlédnutelné charisma, rozuměli si i v pohledu na politiku. Nebylo tudíž překvapivé, že Havelkovi nabídl v roce 1933 místo senátního rady. Když Háchu přinutily okolnosti přijmout prezidentský úřad, vzal si Havelku na Hrad jako šéfa své kanceláře. Na Háchovo naléhání se stal současně i ministrem, aby měl prezident z vlády co nejčerstvější informace.

Brzo po vzniku protektorátu potvrdil Emil Hácha novou vládu v čele s generálem Aloisem Eliášem. Jiří Havelka byl nově jmenován ministrem dopravy a premiérovým náměstkem, funkci kancléře si na Háchovo přání ponechal. Ocitl se na absolutním politickém vrcholu. Padaly dokonce návrhy, aby se stal předsedou vlády, avšak sám Havelka prezidentovi poradil místo sebe Eliáše. Chtěl tím ujistit veřejnost o tom, že bývalý legionář bude ve funkci prvního muže kabinetu dohlížet na to, aby česká politika nepodlehla německému diktátu. Vzhledem k mezinárodní situaci na jaře 1939 se omezovala protektorátní vláda na hájení národních zájmů, avšak ve věcech méně významných připouštěla i ústupky, aby zabránila zbytečným konfliktům s Němci. Směřování české politiky udával Eliáš s Havelkou. A samozřejmě s Háchou.

Toto spojení nazýval ministr spravedlnosti Jaroslav Krejčí „hradní skupinou“. Ministr vnitra Josef Ježek tvrdil, že „Havelka

a Eliáš byli – pokud šlo o věci služební – jedna osoba. Ovšem rozpory, co do metod, mezi nimi byly, protože Havelka byl povaha velmi průbojná.“ On sám ke svému vztahu s Eliášem prohlásil: „Mohu bez nadsázky říci, že to byl poměr důvěrně přátelský. Vytýkal mi sice občas, že jsem leckdy prudký, ale jsem přesvědčen, že mě měl rád.“

O atmosféře ve vládním kabinetu hovořil ministr zemědělství Ladislav Karel Feierabend: „Největší posilou v těchto chmurných dobách bylo pro mne, a myslím také pro ostatní ministry, prostředí Eliášovy vlády – bez intrik a klevet. Bylo to společenství, v němž jsme jeden druhému neomezeně důvěřovali, poněvadž jsme věděli, že každý bude hájit to, co bude pokládat v dané situaci pro český národ za nejvýhodnější.“ Po svém útěku do Londýna (1940) byl Feierabend ministrem v exilové vládě. Po únoru 1948 emigroval podruhé.

S Frankem se nesnášeli

Na podzim 1939 spojil Havelku s londýnským odbojem jeho přítel, novinář a milovník života Zdeněk Bořek Dohalský. V tajné komunikaci byl Havelka označován jako

Herrenreiter (Panský jezdec), později Lezec (v 60. letech se ukázalo, že byl s Eliášem a některými dalšími ministry také veden jako informátor britské Zpravodajské služby – Intelligent Service). Za pozdějším Havelkovým nuceným odchodem z politiky i dalším osudem je však potřeba přiblížit jeho napjatý vztah se státním tajemníkem a jedním z nejmocnějších lidí v soudobém protektorátu – Karlem Hermannem Frankem.

Během vyjednávání s ním míval český ministr intelektuálně navrch, což karlovarský Němec těžce nesl, kromě toho býval tak neústupný, že si oba časem vypěstovali k tomu druhému značnou averzi. Podle svědectví Ladislava Feierabenda „již v průběhu roku 1939 oznámil Frank Eliášovi, že si nepřeje, aby k němu Havelku posílal“. V lednu 1941 však byl nucen udělat výjimku a místo nemocného předsedy vlády ho přece jen přijal. Důvodem audience byla premiérova reakce na Frankův štvavý článek zaměřený na legionáře a na dopis, v němž Eliáše žádal o jejich propuštění z veřejných funkcí. „Urážel je a zlehčoval jejich zásluhy i přede mnou, což mě vyprovokovalo k tomu, abych uvedl, že už se česká strana musí postavit proti jakémukoliv opatření, které se týká celé určité třídy, neboť dnes jsou to legionáři, zítra sokolové a příště snad lidé s modrýma očima,“ popsal Havelka. Tento argument Franka natolik rozzuřil, že s ním odmítl dále hovořit. V reakci na situaci se pak rozhodl Eliáš rezignovat na účast ve vládě, jež zbavuje jeho spolubojovníky práce. V den, kdy se měla konat porada kabinetu, na níž plánoval odstoupit, čekal na Havelku před Hradem Dohalský se vzkazem od Beneše: „Eliáš ani vláda demisi podat nemohou. Musejí udržet co nejvíce legionářů ve veřejných funkcích.“ Nezbývalo než poslechnout. Všichni včetně Háchy respektovali Beneše jako autoritu a považovali ho za skutečnou hlavu státu.

Začátkem dubna 1941 dopadla v cause Havelka poslední kapka. Zpočátku vypadala neškodně. Jemu a ministrům Krejčímu a Ježkovi byla doručena žádost šéfredaktora časopisu Venkov Vladimíra Krychtálka (po válce byl jako kolaborant odsouzen k trestu smrti a popraven), aby se vyjádřili k započaté válce s Jugoslávií. Všichni to odmítli. Následně obdržel Eliáš dopis od Franka, kde stálo, že jejich chování je nepřípustné a budou z něho vyvozeny důsledky. Pak požádal říšský protektor von Neurath Háchu, aby s Havelkou projednal jeho demisi na post kancléře. A protože o ní nechtěl prezident ani slyšet, pozval si Neurath přímo Havelku. Svoje rozhodnutí před ním zdůvodňoval jeho „neustálými stížnostmi, jež znemožňují dobrý vztah mezi Čechy a Němci“. Naopak neměl námitek pro setrvání ve funkci ministra dopravy. „Odpověděl jsem, že nejsem profesionální politik, že jsem se stal ministrem shodou okolností a že pokládám za svoji národní povinnost hájit české zájmy především v prezidentské kanceláři,“ vzpomínal Havelka. Neuratha ovšem jeho odpověď neuspokojila a rozhodl se zabránit mu ve veškerém politickém působení. Kromě toho mu doporučil opustit Prahu a přerušit kontakty se členy vlády i prezidentem.

Šestadvacátého dubna 1941 se Havelka rozloučil s Eliášem, Háchou, úředníky jeho kanceláře i zaměstnanci ministerstva dopravy. „Přitom jsme jak Eliáš, tak já plakali, jako bychom předvídali budoucnost,“ přiznal. Situací byl ale zasažen především prezident, který se cítil, jako by mu „amputovali pravou ruku“.

Spadla klec

Po odchodu z politiky se Havelka rozhodl vrátit na Nejvyšší správní soud. Předtím si ale vzal zdravotní dovolenou, kterou trávil ve své vile v Hostomicích pod Brdy. Tam byl 27. září 1941 – tedy první den úřadování Reinharda Heydricha ve funkci zastupujícího říšského protektora – při sklízení jablek zadržen a odvezen do sídla gestapa, Petschkova paláce. Ve stejný den byl zatčen také Eliáš. Vyšetřovatel Friedrich Dennert, který poslal řadu Čechů na smrt a byl po válce jako jeden z posledních nacistů popraven, zavedl Havelku do své kanceláře v prvním patře. Místnost číslo 120 byla vybavena ještě původním luxusním nábytkem z dvacátých let. Cestou z výslechu do podolského sanatoria, kde byl internován, si Havelka všiml plakátu s oznámením o vyhlášení stanného práva. V tu chvíli si poprvé uvědomil, že je jeho situace velmi vážná. Navíc se ještě zhoršila, když při dalším výslechu připustil, že věděl o úmyslu kolegy Feierabenda uprchnout a neohlásil to (ve skutečnosti mu s útěkem dokonce pomáhal). Vzápětí Dennert ocitoval text zákona, z něhož vyplývalo, že se dopustil velezrady, bude postaven před stanný soud a čeká ho trest smrti. Poté byl Havelka převezen do vazební věznice na Pankráci, kde mu byla přidělena samovazba číslo 6 na oddělení A1. Jen o pár cel dále byl po válce paradoxně vězněn K. H. Frank.

O tom, že Havelkovi hrozí stanný soud, se Hácha dozvěděl od jeho manželky, jež ho přišla poprosit o pomoc. Prezident začal okamžitě podnikat kroky k jeho záchraně. Sedmnáctého prosince 1941 ho přijal Heydrich, který, když viděl, jak události zhoršily jeho zdraví, slíbil, že vše prošetří. Němci Háchu v čele protektorátu potřebovali, aby tím podpořili dojem, že si tu vládnou Češi sami. Pak mu slíbil, že mu za jisté ústupky (jmenování důstojníka SS Waltera Bertsche a kolaboranta Emanuela Moravce do vlády, v níž se po jejich nástupu hovořilo už jen německy) vyjde vstříc.

Dne 22. prosince 1941 dostal Havelka příkaz, aby se nechal oholit. Pak ho Dennert převezl na Hrad a cestou mu s nechutí oznámil, že bude propuštěn. Hácha Havelku přijal se slzami v očích. „Políbil jsem mu ruku a poděkoval za svobodu,“ popisoval Havelka. „Prezident však ihned řekl, že to bohužel není úplná svoboda, ježto zůstanu i nadále vězněm gestapa.“ V pražském domácím vězení se pak bývalý ministr dočkal konce války. Celou dobu byl hlídán policií, s nikým se nesměl stýkat (s výjimkou své ženy), nikomu nemohl telefonovat ani psát.

Patnáct minut

od žaláře

Po válce si ale Havelka svobody příliš neužil. Hned 15. května 1945 byl zatčen orgány Sboru národní bezpečnosti a převezen znovu do vazební věznice Pankrác (tentokrát na dva roky). O měsíc později podepsal Beneš dekret o Národním soudu, podle něhož měli být protektorátní politici souzeni. Spolu s Havelkou byli obžalováni bývalý premiér Rudolf Beran a ministři generál Jan Syrový, Otakar Fischer a Josef Černý. Veřejný proces začal 30. ledna 1947 ráno.

Jiří Havelka vstoupil do soudní síně s hlavou sklopenou, zesláblý a pohublý (byl dlouhodobě nemocný a vážil jen čtyřicet šest kilo). O osudu obžalovaných rozhodovali předseda Národního soudu Jan Gottweis, národní prokurátor František Grospič, jeho náměstek Josef Urválek (později nechvalně známý z procesu s Miladou Horákovou) a laická porota. Havelkovým obhájcem byl Kamill Resler, který krátce předtím zastupoval na příkaz ministra spravedlnosti Drtiny u soudu – K. H. Franka.

Bohužel životy lidí, kteří byli Havelkovi nejblíže a mohli mu pomoci (Eliáše, Dohalského a Háchy), vyhasly ve vězení. Navíc jeho cenný archív, jejž schovával rodinný přítel v Netvořicích, musel být těsně před vysídlením Benešovska pro účely výcvikového prostoru Waf-

fen-SS zničen. Zpočátku se Havelka bránil tím, že žádné osvědčení o svém chování od Čechů nepotřebuje, protože „má nejlepší vysvědčení od Němců“ (Heydrich ho ve své zprávě Hitlerovu osobnímu tajemníku Bormannovi označil za „stejného velezrádce jako Eliáše“; v jeho prospěch vypovídal i bývalý vyšetřovatel gestapa Dennert, který prohlásil, „že se choval z hlediska českého řádně a vinu na nikoho během výslechů nesvaloval“). Někdejší ministr vnitra Ježek dosvědčil, že „Havelka byl vždy považován za spiritus rector (vůdčí duch) všech protiněmeckých akcí“. Zastávali se ho i další svědkové. Komunistický tisk se však snažil soud ovlivnit a opakovaně ho vybízel k tomu, aby obžalované poslal na smrt. Prokurátor navrhoval Beranovi a Syrovému provaz (nakonec dostali dvacet let) a ostatním vysoké tresty. V téhle atmosféře byl vynesen 21. dubna 1947 rozsudek. Těsně předtím ještě vyzval předseda Gottweis k novému tajnému hlasování poroty o Havelkově vině. Dopadlo však stejně jako předešlé. Stále mu hrozilo deset let vězení. Situace se změnila pouhých patnáct minut před tím, než měli vstoupit do soudní síně. Porotci Lanc a Neumann nechali hlasovat potřetí a Havelka byl většinou pěti hlasů omilostněn. Proti zůstali jen komunisté Munk a Kozelka.

Národní soud v roce 1947 sice zprostil Jiřího Havelku všech obvinění a konstatoval, že se „za války choval jako statečný obhájce práv a zájmů podrobeného českého lidu“, v očích mnohých ovšem zůstal kolaborantem (stačilo přece, že byl členem protektorátní vlády). Tuto jeho pověst ještě přiživovala doba nakloněná tendenčnímu tisku a pokřivenému vnímání minulosti, čemuž pomáhali komunističtí historici.

Havelka se snažil až do své smrti takovýmto útokům vzdorovat, přestože byl vážně nemocen a trpěl nedostatkem, jelikož mu byl ne-

ustále snižován důchod až na pouhých čtyři sta korun. V té době už bydlel s manželkou Sylvou a nejmladším synem Janem v Hostomicích pod Brdy, kam se byli nuceni v září 1952 po zrušení užívacího práva jejich bytu v Praze přestěhovat. V Hostomicích jim ovšem nebyla „přidělena“ jejich vila, protože v ní mezitím zřídil národní výbor zdravotnické středisko, ale zanedbaný domek. Havelka si přilepšoval výukou ruštiny, němčiny a angličtiny, s manželkou chovali pro srst angorské králíky a pěstovali ovoce. Zemřel 5. června 1964 na rakovinu žaludku. Nikdo z jeho tehdejších spoluobčanů nejspíš nevěděl, že odešel člověk, který jen o vlas unikl popravišti a ve své funkci se snažil po celou dobu války co nejvíce prospět českému národu.

Vašek a Alžběta Vašákovi


Kurzy měn
25,800
22,340
29,350
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější