Britský humorista Jerome Klapka Jerome, od jehož narození uplynulo ve čtvrtek 2. května 160 let, po sobě nezanechal pouze slavnou knížku Tři muži ve člunu (o psu nemluvě), ale také paměti Čas mého života. V memoárech krátce zmiňuje i Prahu, kam zavítal koncem devatenáctého století. Jednoho dne se svými dvěma přáteli vysedl z loďky, na níž sjížděl anglickou řeku Temži, nasedl na kolo a vydal se na cyklistický výlet po Evropě. Co u nás viděl a zažil, o tom se zeširoka rozepsal v knize Tři muži na toulkách. Ale zároveň nám tím pěkně zamotal hlavu.
„K ozdobě města zrovna v Praze odlili nový pomník. Čí pomník to byl, to už jsem zapomněl. Vím jenom, že v podstatě to byl takový ten běžný pomník, představující takového toho běžného pána s takovým tím běžně strnulým krkem a na takovém tom běžném koni. (…) Místo běžné šavle nebo hůlky coby odznaku moci držel ten pán v natažené ruce svůj vlastní klobouk s chocholem.“
Tak praví spisovatel Jerome Klapka Jerome v osmé kapitole knížky Tři muži na toulkách, která je pokračováním nesmírně populárního humoristického cestopisu Tři muži ve člunu (o psu nemluvě). Vypravěč a jeho přátelé Harris a George přijeli do Prahy v tehdejším Rakousko-Uhersku vlakem z Drážďan a vzhledem k bohaté historii města si zdejší pobyt „poněkud prodloužili“.
Zajímali se o první i druhou pražskou defenestraci, zatoulali se do židovského ghetta, chtěli vidět, kde kázal Jan Hus a kudy cválal Jan Žižka. Jako správní turisté se nechali provázet, a sice člověkem, na nějž Jerome vzpomínal ještě o čtvrt století později ve své autobiografii Čas mého života (My Life and Times): „Před lety jsem v Praze narazil na chuligána, který se tvářil jako průvodce. Anglicky se učil v New Yorku od osoby skotského původu. Za sebe můžu říct, že jsem mu nerozuměl ani slovo.“
Tři pomníky v Praze (o čtvrtém nemluvě)
Větší dojem než trmácení městem, kudy kráčely dějiny, v návštěvnících z Anglie zanechala klasická česká hospoda. Zvláště George jí propadl natolik, že bylo třeba zasáhnout. A tu vstupuje do hry tajemná pražská socha. Vedeni upřímnou starostí o zdraví jejich přítele, vymysleli Harris a vypravěč ďábelský plán, v němž figuroval blíže neurčený jezdecký pomník a jeho tři makety.
„Ten pomník stál na malém náměstíčku nedaleko staroměstského konce Karlova mostu, ale stál tam jen dočasně. Městská správa se rozhodla – velice rozumně –, že než stanoví jeho definitivní umístění, vyzkouší prakticky, kde by se vyjímal nejlíp. A tak dala zhotovit ještě tři hrubé kopie toho pomníku – jenom takové dřevěné siluety, na které se nesmělo koukat zblízka, ale které při pohledu z větší dálky dělaly ten žádoucí efekt. Jedna ta kopie se tyčila na cestě k mostu Františka Josefa, druhá stála na prostranství za divadlem a třetí uprostřed Václavského náměstí.“
George, který nebyl s věcí obeznámen (protože seděl v hotelu a psal dopis tetě), pak prošel zkouškou zdravého rozumu, při níž si několikrát myslel, že halucinuje. Kamarádi ho pod záminkou příjemné procházky večerní Prahou vodili od jedné makety k druhé a při tom mu vyprávěli odstrašující příběhy o lidech, jimž zákeřné „německé“ pivo natolik vymylo mozek, že zešíleli nebo si přivodili předčasnou smrt. Když namítl, že opravdu pořád vidí tutéž sochu, jen na mnoha různých místech, vysvětlili mu, že je přetažený. Jakmile prošli Ferdinandovou (dnes Národní) třídou na Můstek a v dálce u Národního muzea zahlédli poslední z těch strašidelných pomníků, nechal se chudák George odvézt drožkou do hotelu, kde zcela zničený ulehl do postele. Předtím však svatosvatě slíbil, že se piva víckrát nedotkne.
Trable s Myslbekem
Nabízí se otázka: Co vlastně Harris, George a ten třetí, jímž byl samozřejmě sám Jerome Klapka Jerome (pro přátele JKJ), v Praze spatřili? Autor popisuje pomník tak věrohodně, že většinu čtenářů ani nenapadne pochybovat o jeho existenci. Zřejmě šlo o sochu svatého Václava, mávnou rukou a obrátí na další stránku. Ale počkat! Kde stál ten monument? A kde jeho kopie? Je vůbec možné, aby na něco takového narazili? A když už jsme u toho: v kterém roce a měsíci stověžatou matičku navštívili?
Vcelku rozšířená domněnka, že by mohlo jít o – tehdy ještě rozpracovaný – jezdecký pomník svatého Václava, je velice lákavá. Jeho tvůrce Josef Václav Myslbek skutečně použil při hledání vhodného místa maketu, což se stalo předmětem vzrušené debaty. „Na Václavském náměstí stojí nyní již po několik týdnů lešení plátnem potažené, aby tak vyzkoušeno býti mohlo nejpřípadnější místo pro postavení sochy svatého Václava,“ stojí v Architektonickém obzoru z prvního ledna 1908.
J. V. Myslbek, jenž pomník vytvářel a přetvářel dlouhých 36 let (1888–1924), musel veřejně obhajovat nejen svoji koncepci, ale samotnou stavbu provizorního lešení. Činí tak například v rozhovoru pro Národní politiku z 10. ledna 1908. „Již po několik neděl trčí na Václavském náměstí k malé jeho ozdobě pomocná kostra dřevěná, která má znázorniti šířkově a výškově rozměry příštího pomníku svatého Václava vzhledem k jeho okolí,“ stěžuje si pisatel. A mistr se hájí: „Pomocné lešení na Václavském náměstí může snadno uvésti laika v omyl. Vypadá příliš masívně ve svých hrubých konturách. Až bude piedestal proveden v žule, vypadne celek zcela jistě jinak.“
Nebyl to Václav
Alois Lodr v kritickém vydání sochařovy korespondence uvádí, že „Myslbek s arch. Dryákem pomocí šablon střídavě stavěných v dolejší i hořejší části Václavského náměstí určili definitivní místo pro pomník, místo dnešní“. Přihlížející lidé si popojíždění dřevěných atrap náležitě užívali a určitě na to konto vymysleli řadu vtipů. Svým způsobem to byla atrakce, a tak bychom skoro uvěřili, že Angličan Jerome v Praze viděl právě tuto událost. Jenže takovému výkladu odporuje tolik faktů, že ačkoliv je myslbekovská teorie přitažlivá, můžeme ji s klidem opustit.
Co na ní nesedí? Inu, všechno. Předně Jeromův popis jezdecké sochy. „Místo běžné šavle nebo hůlky coby odznaku moci držel ten pán v natažené ruce svůj vlastní klobouk s chocholem…“ To se, uznáte, svatému Václavovi – v žádné z navrhovaných variant – ani trochu nepodobá. Nemůže se jednat ani o Jiřího z Poděbrad nebo Jana Žižku, ani o císaře Františka I. (tzv. Krannerova kašna).
Myslbek s Dryákem také manipulovali s provizorním modelem pouze v rámci Václaváku, a ne na dalších místech, o nichž se Klapka zmiňuje. Ovšem proti pomníku svatého Václava mluví především časové neshody. Citované zprávy o dřevěné kostře potažené plátnem pocházejí z ledna 1908 a naznačují, že lešení bylo na Václavském náměstí vztyčeno na sklonku předcházejícího roku. Potíž je v tom, že Jerome se v Praze stavoval o dobrých osm let dříve!
Přesné datum jeho příjezdu neznáme. Kupodivu ani ti nejpečlivější životopisci věhlasného literáta nedokážou s jistotou určit, kdy a kde se na své pouti Evropou vyskytoval. Jerome důsledně odděloval veřejný život od soukromého a necítil nejmenší potřebu zanechávat příštím generacím vodítka, s jejichž pomocí bychom mohli jít po jeho stopách.
Je také prokázáno, že si leckdy vymýšlel a leccos přikrášlil či přibarvil. Historky, které se mu přihodily, sloužily jen jako odrazový můstek pro jeho fantazii. Máme se tedy obávat, že i geniálně vystavěná příhoda z centra Prahy je spíš fikce než pravda? Bohužel ano, už to tak vypadá…
Cesta ze splínu
V posledních letech devatenáctého století se JKJ nenacházel v nejlepším duševním rozpoložení. Vydání knihy Tři muži ve člunu (o psu nemluvě), popisující s typickým britským nadhledem sjíždění řeky Temže s kamarády Harrisem a Georgem (v reálu Carl Hentschel a George Wingrave), mu sice přinesla kýžený úspěch, zároveň ho ale pasovala do role autora lehkého čtiva.
Přestože ho uznávali G. B. Shaw, H. G. Wells, A. C. Doyle i Rudyard Kipling, jejich renomé nikdy nedosáhl. Magazín To-day, který roku 1893 založil, do pár let málem zkrachoval. Přímý a odhodlaný muž se sportovním duchem si také znepřátelil část britské veřejnosti, když ve svých článcích rázně odsoudil vraždění statisíců Arménů z rozkazu tureckého sultána Abdülhamida II. Zkrátka a dobře, jednoho dne Jerome usoudil, že je na čase změnit ovzduší.
V hlavě měl konkrétní místo, a sice Německo, kam se poprvé vypravil chvíli poté, co vyšli Tři muži ve člunu – bestseller, jenž mu umožnil dát vale práci úředníka, odejít na volnou nohu a stát se pánem svého času. S přítelem Walterem Helmorem vyrazil Klapka na jaře 1890 do bavorské vesnice Oberammergau, kde se už od středověku každých deset let konalo (a stále koná) zvláštní představení pašijových her, do kterého je zapojena polovina z pěti tisíc místních obyvatel. Obtížné, ale zajímavé harcování popsal v knize Diary of Pilgrimage (And Six Essays) z roku 1891. Bavorská pohostinnost na něj velice zapůsobila, a tak není divu, že když o nějakých šest let později uvažoval o změně podnebí, napadly ho jako první německy mluvící země.
Impulsem k delší cestě na starý kontinent se ale stala jiná událost. Koncem roku 1897 dostal JKJ přání k Vánocům od ruské překladatelky a kritičky Naděždy Alexejevny Jarincevové. Z dopisu na něj vypadlo též 111 vizitek od jeho ruských fanoušků. Vzrušeně četl komentář: „To abyste viděl, že je pravda, co jsem vám povídala v létě: že tady u nás mají vaše knihy obrovský ohlas.“ Na rozdíl od Velké Británie, kde Jerome nikdy nebyl prorokem, v Rusku se Tři muži ve člunu prodávali jako na běžícím pásu. A tak se zdrchaný autor rozhodl, že si spraví chuť výletem za svými zahraničními příznivci. Do Ruska snad odjel už v půlce ledna a byl tam přivítán jako král.
Těžko říci, jestli se poté vrátil do Anglie, nebo pokračoval v evropské expedici. Ať tak, či tak, v říjnu 1898 zamířil s manželkou do Drážďan. Zde se Jeromovým tak zalíbilo, že v březnu 1899 vyměnili apartmá v hotelu Intercontinental za pronajatý byt, aby se mohli nerušeně věnovat procházkám po městě a vyjížďkám na tandemovém kole. Klapka byl také vášnivý lyžař a v Drážďanech nalezl pro tento sport ideální podmínky.
Někdy v letních měsících roku 1899 se k němu připojili přátelé Harris a George – Carl Hentschel a George Wingrave. Trojice se pak rozhodla, že si vyrazí na kolech do oblasti známé jako Schwarzwald neboli Černý les. „Zrovna teď mě nezajímá nic, jen spaní, odpočívání a zábava, kterou si užívám s kamarády na prázdninách v Černém lese,“ píše Klapka do rodné vlasti. „Pravděpodobně v listopadu se vydáme do Mnichova.“ Dále se ví, že v lednu 1901 byl Jerome zpět v Drážďanech, kde navštívil svého německého agenta. A v létě se vrátil se ženou do Anglie.
Zpropadený chochol
Tři muži na toulkách, vycházející v seriálové podobě na stránkách časopisu To-day od ledna do dubna 1900, těží ze zážitků nasbíraných právě ve Schwarzwaldu na jihozápadě Německa. Praha je v knize uváděna jako první zastávka tří dobrodruhů po opuštění Drážďan. Z Prahy jeli do Norimberka a teprve pak do Černého lesa. Takže se v české metropoli museli zastavit v létě roku 1899.
Vzhledem k tomu, že Myslbek strkal své dřevěné makety po Václavském náměstí zkraje roku 1908, nemohl JKJ vidět, jak Pražané testují vhodné místo pro pomník svatého Václava. Nemohl vidět ani jiný velký jezdecký pomník – v té době tu prostě nic takového nebylo. A i kdyby bylo, těžko by na nějakém z pražských náměstí či plácků spatřil pána na koni, který drží „v natažené ruce svůj vlastní klobouk s chocholem“. Jenže proč by si ten popis – a vůbec celou příhodu – vymýšlel? Existuje jediná možnost: že se mu v hlavě poskládalo několik různých obrazů a údajů pocházejících z různých míst a zdrojů.
I když se Pražané Myslbekovu modelu posmívali, užívání maket za účelem zjištění ideální pozice budoucí sochy bylo už tehdy známým jevem. Sotva uvěříme, že by se právě tohle zrodilo v Jeromově představivosti. Spíš o té praxi slyšel. Ostatně je zajímavé, že těsně před koncem 19. století probíhala v Praze diskuse o stavbě pomníku mistra Jana Husa. Uvažovalo se o Malém, Václavském, Betlémském a konečně Staroměstském náměstí. A k zjednodušení situace se používaly dřevěné modely!
Ale proč Klapka hovoří o nějakém šlechtici (rytíř to být nemůže), mávajícím před sebou kloboukem s chocholem? Najdeme někde takový pomník? Odpověď zní: ano. A je docela slavný. Jen stojí tak trochu mimo uvažovanou trasu: v hlavním městě Lucemburského velkovévodství, na náměstí Viléma II., jejž také jezdecká socha zpodobňuje. Příbuznost s Klapkovým líčením (strnulý pán na koni, natažená ruka a v ní klobouk s chocholem) je tak nápadná, že se ihned v duchu ptáme: Byl Jerome v Lucembursku? Naneštěstí to nevíme. A tak pro nás jeho pražská epizoda zůstane navždy malou záhadou.
