nahoru

Jaroslav Marvan

Darina Křivánková23. února 2017 • 00:15
Jaroslav Marvan
foto: archív Jaromíra Farníka

Před druhou světovou válkou to býval jednoduše dobrý herec, spíš figurkář, po válce miláček publika, představitel hlavních rolí, národní umělec. V seriálu Bohéma se postava Jaroslava Marvana (11. 12. 1901–21. 5. 1974) objevovala marginálně, ale vždy s jasným sdělením: servilní chlapík, připravený k práci, přizpůsobivý a velmi vstřícný... Vůči čemukoli, z čeho mohlo něco kápnout. Herec holt potřebuje hrát. A Jaroslav Marvan hrál neustále.

„Sloužíš-li, nechceš přece pořád sedět na kozlíku. Snaž se proto vždycky sedět v kočáře.“ Dobře míněné rady svého otce se Jaroslav Marvan držel velmi pevně. Cosi „služebného“ se do jeho hereckého projevu otisklo velmi silně. Přičítal to svým úřednickým začátkům v pražském Zeměpisném ústavu, a především na ředitelství pošt. „Moje úřednická dráha nebyla dlouhá, ale pro další mé působení u divadla svou cenu měla. Snad mi něco zůstalo v gestu, podle něhož se na hony pozná důstojnost státního zaměstnance z kanceláře – ať je tam sebevětším poskokem,“ vzpomínal Marvan ve svých memoárech. A možná tahle stopa měla větší hloubku než jen souznění s hereckým typem notářů, starostů, bankéřů, advokátů, strážníků či radů. Marvan vždy platil mezi herci za disciplinovaného, skvěle připraveného, chodil včas, uměl text, pracoval dobře a rychle – sen každého režiséra i producenta.

Burianův nahrávač

Pro herecký i lidský vývoj Jaroslava Marvana bylo určujících osmnáct let strávených po boku Vlasty Buriana v jeho divadle a při natáčení filmů, jejichž hvězdou Burian býval. Do divadla krále komiků nastoupil Marvan na přímluvu svého kamaráda ze školních let Josefa Čapka. Měl za sebou poměrně bohaté zkušenosti z ochotnických divadel na Žižkově, ale i z Užhorodu, kde jako zaměstnanec poštovního ředitelství strávil tři roky. U Buriana se chytil dobře, zprvu podobně jako jeho kolega Jindřich Plachta, s nímž sdílel šatnu, kloubil občanské povolání s hereckou profesí. V roce 1926 pak nastoupil do stálého angažmá a stal se z něj jednou provždy herec. Byl spolehlivý a flexibilní a poměrně rychle se vyšvihl po předčasně zesnulém Karlu Nollovi na místo druhého muže souboru. Stal se z něj Burianův nahrávač.

Pro jakéhokoli herce musela být spolupráce s Burianem obtížná, pro pedantského Marvana dvojnásob. Burian byl pověstný tím, že se příliš nezdržoval zkoušením. Některé scénky jel poprvé až na premiéře, nebylo výjimkou, že tak úplně nevěděl, v jakém kuse zrovna hraje, nemluvě o tom, že se jen tu a tam zabýval textem ze scénáře. Nicméně jeho improvizace na více či méně dané téma byly geniální a plnily pokladnu. Ostatně ředitelem svého vlastního divadla se Burian stal jen díky tomu, že ho z jiných scén vyhodili pro nespolehlivost, jeho potenciál byl ale tak mocný, že divadelní podnikatelé – rada Červený a podplukovník Roja – přišli s projektem Divadla Vlasty Buriana. Ti dva je fakticky řídili, další oporou byl dramatik, herec a kabaretiér Emil Artur Longen, jenž pro Buriana napsal řadu her.

Nerovný, ale výhodný svazek

Burian byl skutečná hvězda, už tehdy král komiků, a jak je známo, krále dělá jeho svita. V čele té herecké tedy stál Marvan. Vždy ochotný být svému rozmařilému šéfovi oporou – na jevišti i před kamerou. Vracet jeho třeskuté smeče, držet pohromadě děj hry, vracet ji po improvizačních sólech na správnou kolej, nahazovat repliky, posloužit pointě vtipu… Byla to role nesmírně důležitá a současně obrovsky nevděčná. Od Marvana chtěla velké sebezapření. Burian si byl Marvanovy užitečnosti velmi dobře vědom a také ji uměl ocenit. Jak byl ješitný, tak dokázal být velkorysý. Marvan si zas dobře uvědomoval, co mu spolupráce s nejpopulárnějším českým hercem přináší. Byl to zkrátka oboustranně výhodný svazek, i když nerovný a problematický.

Zatímco se Marvan musel smířit s rolí „toho druhého“, byla tu spousta takových, kteří museli skousnout postavení „těch třetích v řadě“. Kolegialita byla mezi herci prokládána řevnivostí a svého druhu závistí, to platilo vždycky. Třeba kvalitní komik a znamenitý prvorepublikový figurkář Čeněk Šlégl těžko nesl Marvanův vzestup u Burianů, jako služebně starší měl pocit, že si zaslouží větší prostor, než se mu dostávalo. Nešlo jen o role, jejich velikost a význam, ale i o velikost vily a nablýskanost vozu. Takže když za války Burian zprostředkoval Marvanovi velmi výhodnou koupi tehdy populárního vozu Zetka, mohl Šlégl puknout závistí. Poměřováno vozy vypadala popularita herců asi takhle: Burian vlastnil několik, dalo by se říci mnoho, automobilů. Nejnovější modely těch tuzemských, k tomu pár světových značek, Marvan měl onu zmiňovanou zetku, Šlégl nic. Zdánlivý detail, ale lidská závist je nekonečná.

Hlavní a charakterní

Zatímco Burian jako nejpopulárnější český herec čelil za války obrovskému tlaku, na takového Šlégla se ani tlačit nemuselo, ochotně si poněmčil jméno a prokazatelně kolaboroval. Marvan plul konformně s davem ve snaze nezadat si, ale ochotně přitakávat tam, kde to bylo zrovna třeba. Ve svých pamětech líčí válečné období jako sérii vcelku veselých historek z těžké doby. Fakt, že z nich vytěsnil všechny problematické momenty, lze přičíst na vrub toho, že byly sepsány na začátku sedmdesátých let. Anebo je prostě nechtěl vidět. Setkání s Karlem Hašlerem při natáčení Městečka na dlani, během něhož byl Hašler na udání zatčen, líčí jako setkání s někým, jehož sláva jednoduše už pominula. Inu, za války se holt zatýkalo a popravovalo.

A po válce také. Burianovi zlomilo vaz mnohem víc jeho arogantní chování, slavomanství a bohatství vystavované na odiv než těch pár válečných přešlapů, které nebyly zas tak dramatické. Tou dobou už byl Jaroslav Marvan dva roky členem souboru vinohradského divadla. Konečně se mohl těšit z hlavních a charakterních rolí. A prokazatelně nebyl mezi těmi, kdo za Buriana ztratili slovo. Po válce si řada herců neškrtla nejen proto, že měla nějaký ten škraloup z války, ale jednoduše se do nové doby nehodili typově. Třeba takový milovník ryze buržoazního střihu, Svatopluk Beneš. V knize Být hercem líčí, jak mu Marvan, jehož popularita po válce značně stoupla, dohodil roli v inscenaci Poslední muž. Marvanovi se totiž vyklidilo pole a otevřely nové možnosti. A také asi zaplál duch proletářského Žižkova, odkud pocházel. Z rolí továrníků a advokátů se rychle a bezbolestně přehrál mezi dělníky a zemědělce.

Kvalita ve špatných službách

Je fér dodat, že je hrál skvěle. Profesně se dokázal popasovat s kaž­dým úkolem, který před něj postavili. Jeho herectví s nakažlivou energií ovšem komunistickému režimu sloužilo dokonale. Kdyby hrál nerudného revizora Gustava Anděla v komediích Dovolená s Andělem a Anděl na horách nějaký šmírák, byly by z toho jen průměrné barvotiskové taškařice. Se skvělým Marvanem ale filmy o prima životě v socialismu trhaly divácké rekordy, lidem byla jeho interpretace lidských slabostí blízká. V době premiéry je uváděla hned tři kina na Václavském náměstí, která byla dlouho vyprodaná. Ostatně v televizi se reprizují dodnes, a to právě kvůli skvělým hercům. Nad ideologickým odérem se bohužel už jen pousmějeme.

V kvasu padesátých let Marvan ochotně a s velkým nadšením přijal i roli milované herecké hvězdy – s lecčím, co kdysi záviděl Burianovi. „Marvan nedělal zájezdová představení v žádném případě pro peníze. Často zval soubor na večeři, mnohdy byla útrata vyšší než honorář,“ vzpomínal Svatopluk Beneš.

Z Vinohrad pak vedla hercova cesta přes Městská divadla pražská do Národního, kde setrval od roku 1954 až do smrti. Hrál hlavní, nebo alespoň velké role, točil filmy, sbíral státní vyznamenání: 1951 státní cena, 1953 titul zasloužilý umělec, 1971 národní umělec. Toho národního dostal se zpožděním prý kvůli avantýře, kterou si upletl v Národním divadle. Ačkoli, avantýra… Šlo o dlouholetý přiznaný vztah s herečkou Alenou Jančaříkovou, z něhož se v roce 1960 narodila dcera Alena. Marvan se k ní hlásil, což bylo sice jeho charakterové plus, ale dost narušilo image muže léta věrného ženě Marii. V kontextu socialistického vnímání společnosti bylo každopádně jeho chování označeno za amorální. Alena Jančaříková ovšem rok po narození dcery tragicky zemřela a Marvanovi tak odpadlo dilema, jak situaci řešit.

Rozhodně v kočáře

S Vlastou Burianem se po válce nestýkal. „Burianův druh humoru se už tak dobře neuplatňoval jako dřív. Ani on sám se zřejmě nemohl svou povahou a založením vpravit do nových společenských poměrů,“ dočteme se v knize Jaroslav Marvan vypravuje. Přimlouval se prý, aby Burian dostal velkou roli v Plaveckém mariáši, ale prý ji odmítl. Nejspíš kvůli tragické zkušenosti z pitomého filmu Slepice a kostelník, která mu měla umožnit návrat před kameru. Inu, některý herec potřebuje hrát (za každou cenu), jiný ne.

Na Marvana čekaly skvělé role i v televizi, postavě rady Vacátka ze seriálu Hříšní lidé města pražského a přidruženým filmům věnoval tři roky života. Točil i během dnů, kdy míval v divadle premiéru, prý mu to pomáhalo odreagovat se a nepodlehnout trémě. V Národním odmítal malé role, nesnášel, když se o něm mluvilo jako o komikovi, a prý velmi rád přijímal drobné lichotky. Natočil na dvě stovky filmů, divadelních rolí bylo ještě mnohem víc, pracoval takřka bez přestání. A když na to přišlo, pohovořil k občanům z televizní obrazovky coby člen Ústřední volební komise Národní fronty ČSSR. To se psal rok 1971. V jiném kontextu, ale velmi podobně zažil totéž co Vlasta Burian za války. Role populárního a všemi milovaného herce je v tomto ohledu nesmírně nevděčná, v rukou mocných je v nesvobodné době výhodným nástrojem pro manipulaci davu. A jestli chce hrát, těžko se ubrání. Otázkou zůstává, s jak velkou ochotou režimu poslouží. Navíc když jde o to, nesedět na kozlíku, ale v kočáře.



Kurzy měn
25,770
22,400
29,130
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější