nahoru

Zapomenutí generálové

Jaroslav Šajtar9. února 2017 • 00:15
Poslední rakouský císař, český a uherský král Karel I. (1887 až 1922) v roce 1918 na inspekci Cibulkova armádního sboru
Poslední rakouský císař, český a uherský král Karel I. (1887 až 1922) v roce 1918 na inspekci Cibulkova armádního sboru
• foto: 
Archív

Hned úvodem je třeba konstatovat, že Němci a Maďaři tvořili sice jen 46 procent příslušníků c. a k. armády, avšak připadly na ně celé tři čtvrtiny důstojnického sboru. Naopak v roce 1911 představovali Češi a Slováci pouze 8,64 procenta důstojnického sboru rakousko-uherské branné moci (z celkového počtu 41 179 důstojníků a aspirantů bylo 3559 Čechů a Slováků), což zdaleka neodpovídalo jejich podílu na počtu obyvatel. Nicméně následující medailónky nám alespoň stručně přiblíží profily těch Čechů, kteří to dotáhli hodně vysoko. A dodejme, že ačkoli se ani jeden z nich nepřidal k legiím, všichni po první světové válce obdrželi hodnost československého armádního generála ve výslužbě.

Jediný český generálplukovník...

Karel Křítek (1861–1928) ukončil roku 1879 Vojenskou akademii v hodnosti poručíka a poté roku 1884 Válečnou školu jako nadporučík generálního štábu. Jako podplukovník byl náčelníkem štábu 8. vojskové pěší divize v Innsbrucku, coby plukovník se roku 1900 stal náčelníkem zeměpisné kanceláře generálního štábu, již úspěšně reorganizoval. V roce 1906 velel v hodnosti generálmajora 20. pěší brigádě v Hradci Králové a o čtyři roky později už coby polní podmaršálek 49. pěší vojskové divizi ve Vídni.

Roku 1914 měl pod palcem celou vídeňskou posádku a na vlastní žádost ho poslali na frontu, kde v Haliči velel XVII. sboru. V říjnu téhož roku jej mimo pořadí povýšili na generála pěchoty. Roku 1915 ubránil před Rusy Krakov a v rámci 3. armády řídil obranu a následující ofenzívu v Karpatech i Polsku, kde postoupil až za řeku Bug. Stal se tajným radou.

Roku 1916 ho převeleli do jižních Tyrol, kde u Carzana stabilizoval frontu proti Italům. Následujícího roku se ve funkci velitele X. sboru znova ocitl na severovýchodní (ruské) frontě. V květnu 1917 ho povýšili na generálplukovníka a od října velel 7. armádě v Bukovině. V únoru 1918 odjel na dovolenou a na frontu se už nevrátil.

… dva polní zbrojmistři...

Vojtěch Benda (1852–1923) roku 1874 absolvoval Vojenskou technickou akademii. V roce 1891 sloužil jako náčelník štábu 34. pěší vojskové divize v hodnosti majora v Temešváru. Roku 1893 velel v hodnosti podplukovníka dělostřeleckým plukům. V roce 1896 povýšil na plukovníka a roku 1902 se stal velitelem 6. dělostřelecké brigády v Košicích a generálmajorem. Od roku 1907 velel v hodnosti polního podmaršálka pevnosti Krakov. Pět let poté se stal inspektorem pevnostního dělostřelectva a roku 1915, kdy už zuřila první světová válka, polním zbrojmistrem. K tomu v roce 1916 přibyla funkce tajného rady.

 

Rudolf Braun (1861–1920) absolvoval roku 1882 ženijní odbor Vojenské technické akademie a sloužil ve velitelských a štábních funkcích, od roku 1899 jako major v ženijním štábu, od roku 1901 coby ženijní ředitel v Kotoru. V roce 1902 ho povýšili na podplukovníka a tři roky poté na plukovníka a zástupce velitele pěšího pluku č. 102 v Terstu. Od roku 1907 velel pěšímu pluku č. 25 v Lučenci, od roku 1911 v hodnosti generálmajora pevnosti v Trebinji.

V roce 1914 bránil už jako polní podmaršálek Dalmácii. Roku 1915 v čele 47. pěší divize dobyl kus Černé Hory a dosáhl Albánie až k přístavu Drač. Na počátku roku 1917 onemocněl a na podzim ho převeleli do Běloruska a Bukoviny. Velel XII. sboru, v březnu 1918 obsadil Oděsu a vyrazil až k ústí Donu. V témže měsíci ho povýšili na polního zbrojmistra. V listopadu 1918 stáhl svá vojska z Ukrajiny.

… osm generálů pěchoty...

Klaudius Cibulka (1862–1931) po ukončení Vojenské akademie roku 1883 a Válečné školy v roce 1888 zastával velitelské a štábní funkce. Roku 1897 v hodnosti majora učil taktiku na Vojenské akademii. Roku 1901 povýšil na podplukovníka, roku 1904 na plukovníka a náčelníka štábu VI. sboru v Košicích. Poté působil v generálním štábu a v roce 1910 se stal v hodnosti generálmajora velitelem 20. pěší brigády v Hradci Králové. Od roku 1913 velel coby polní podmaršálek 36. pěší divizi v Záhřebu.

Po vypuknutí první světové války se ocitl na srbské frontě. V následujícím roce velel improvizovanému kombinovanému sboru, později přejmenovanému na XVIII. armádní sbor, v Karpatech. Bojoval o Dněstr a v roce 1916 odrazil Brusilovovu ofenzívu. Roku 1917 to dotáhl na generála pěchoty a tajného radu. V prosinci téhož roku onemocněl a na podzim 1918 ho přeložili do výslužby.

 

Theodor (Bohdan) Hordt (1861–1921) absolvoval kadetku a teprve roku 1888 Válečnou školu. Vykonával funkci zástupce vojenského atašé v Petrohradě a sloužil v Evidenční kanceláři (vojenské tajné službě). Roku 1905 se stal plukovníkem, v roce 1910 velitelem 7. pěší brigády ve Znojmě a generálmajorem, roku 1913 velitelem 10. pěší vojskové divize v Josefově a roku 1914 polním podmaršálkem.

V Haliči v listopadu 1914 bránil Dukelský průsmyk a onemocněl. V roce 1915 velel 33. pěší vojskové divizi v Haliči a roku 1916 IV. armádnímu sboru, s nímž zastavil Brusilovův průlom. Od dubna 1917 sloužil na jihozápadní (italské) frontě, kde se svým sborem bránil Kraňsko a byl povýšen na generála pěchoty. Po průlomu u Caporetta, jenž vyústil podle některých odborníků v nejtěžší porážku, jakou do té doby utrpěla moderní armáda, v čele skupiny „Hordt“ zaútočil do údolí Tagliamenta. Od listopadu 1917 velel v zápolí 12. a 7. vojskovému okruhu v Uhrách.

 

František Kaník (1863–1931) ukončil kadetku a až roku 1899 Válečnou školu. V hodnosti majora a podplukovníka zastával funkce náčelníka štábu a velitele. Roku 1906 povýšil na plukovníka a náčelníka štábu X. sboru v Přemyšlu. V letech 1907 až 1910 učil na Vojenské akademii. Roku 1911 velel jako generálmajor 11. horské brigádě v Tuzle, od následujícího roku působil na generálním štábu ve funkci náčelníka hlavního týlu.

Roku 1914 se stal polním podmaršálkem a generálním ubytovatelem a od roku 1916 působil na inspektorátu polního četnictva, jehož generálním inspektorem se stal v následujícím roce. Na jaře 1918 velel –­ už jako generál pěchoty – X. armádnímu sboru na Volyni a od října téhož roku řídil likvidaci polního četnictva.

 

Rudolf Králíček (1862–1946) ukončil kadetku a roku 1888 Válečnou školu. V hodnosti majora a plukovníka zastával funkce náčelníka štábu a velitele. Roku 1904 povýšil na plukovníka, v roce 1910 se stal velitelem 65. pěší brigády v Győru a generálmajorem, roku 1913 velitelem 15. pěší vojskové divize v Miškovci a polním podmaršálkem, roku 1914 velitelem 28. pěší vojskové divize v Lublani, s níž bojoval v Haliči.

Od prosince 1914 velel IX. sboru a velice úspěšné ofenzívě do nitra Polska po květnovém průlomu u Gorlice roku 1915. V letním tažení tohoto roku, probíhajícím od 1. května do 1. listopadu, utrpěla ruská armáda podle generálporučíka Nikolaje Golovina nejtěžší bojové ztráty za celou Velkou válku: 2 386 000 vojáků (1 410 000 padlých a raněných a 976 000 zajatých).

Následujícího roku Králíček onemocněl a v roce 1917 velel v Itálii XVI. armádnímu sboru u Gorice. Téhož roku jej povýšili na generála pěchoty a tajného radu. Desátá bitva na Soči stála Italy 111 794 vojáků vyřazených z boje proti 75 700 na rakouské straně, jedenáctá 143 334 ku 85 000; v obou pro Rakušany úspěšných bitvách Králíček udržel frontu.

Při rakouské ofenzívě v červnu 1918 sice vojáci pod jeho velením zřídili předmostí u Maserady, nezměnilo to však nic na debaklu tohoto posledního pokusu habsburské monarchie o zvrácení válečného štěstí. V říjnu 1918 se Králíčkův sbor nacházel v hlavním pásmu italsko-britské ofenzívy, a přesto ustoupil spořádaně jen na Soču.

 

Rudolf Krauss (1863–1943) absolvoval roku 1884 Vojenskou akademii a o tři roky později Válečnou školu. V hodnosti majora až plukovníka byl náčelníkem štábu a velitelem. Od roku 1902 ho převeleli k zeměbraně (Landwehru), kde to roku 1906 dotáhl na sekčního šéfa ministerstva zeměbrany. V roce 1911 velel v hodnosti generálmajora 87. zeměbranecké pěší brigádě v Linci.

Roku 1914 zastával funkci náčelníka štábu 4. armády v Haliči, přičemž ho mimo pořadí povýšili na polního podmaršálka. V roce 1915, se 182 229 padlými a 639 835 raněnými nejkrvavějším v historii rakousko-uherské i rakouské branné moci, velel divizím v Haliči a na Volyni, následujícího roku krátce v jižních Tyrolích a od léta 1916 opět na severovýchodní frontě. Velel zde improvizovanému sboru „Krauss“, přejmenovanému na XXII. armádní sbor.

Počátkem roku 1918 jeho II. armádní sbor převeleli na jihozápadní frontu. To už Krauss zastával hodnost generála pěchoty. V létě sbor pod jeho velením bojoval u Montella a na Piavě. V říjnu 1918 Krauss řídil jeho ústup do korutanského Lienzu.

 

Alfred Matt (1843–1919) po absolvování Vojenské technické akademie sloužil u myslivců, s nimiž se 27. června 1866 zúčastnil jediné vítězné srážky Benedekovy Severní armády v prusko-rakouské válce u Trutnova. Válečnou školu ukončil až roku 1877. Působil na ministerstvu války. Roku 1891 povýšil na plukovníka, o šest let později na generálmajora a velel 59. pěší brigádě v Černovicích, roku 1902 v hodnosti polního podmaršálka 7. pěší divizi v Osijeku a roku 1905 to dotáhl na sekčního šéfa na ministerstvu.

Roku 1908 patřil k jedněm z prvních generálů pěchoty (tato hodnost byla v c. a k. armádě zavedena teprve roku 1908!). V následujícím roce ho penzionovali a jmenovali tajným radou. Za první světové války se vzhledem k vysokému věku bojů nezúčastnil a nacházel se ve velitelské záloze.

 

Eduard Pucherna (1845–1923) ukončil roku 1864 Vojenskou akademii, za války roku 1866 bojoval proti Italům v Tyrolích. Poté v roce 1868 absolvoval Válečnou školu a zastával štábní a velitelské funkce. Roku 1887 v hodnosti plukovníka velel 5. pěší brigádě v Linci. Pět let nato povýšil na generálmajora a roku 1896 ho převeleli k zeměbraně. Velel divizi ve Lvově, povýšil na polního podmaršálka a roku 1897 velel pevnosti Přemyšl, roku 1905 pak VI. armádnímu sboru v Košicích coby polní zbrojmistr a tajný rada.

Jako jediný český důstojník minulého století se stal majitelem 31. pěšího pluku v Gyulafehérváru. Roku 1906 ho vzhledem k pokročilému věku odeslali na trvalou dovolenou. Po povýšení na generála pěchoty v roce 1908 následovala penze. Za Velké války působil ve velitelské záloze.

 

Oskar Zedník (1855–1922) pocházel z vojenské rodiny, jeho otec i bratr byli generálové. Roku 1874 ukončil Vojenskou akademii a roku 1878 Válečnou školu. Poté byl náčelníkem štábu nebo velitelem různých útvarů. V roce 1899 velel jako plukovník 43. pěšímu pluku ve Vídni. Roku 1905 povýšil na generálmajora a velitele 38. pěší brigády v Budějovicích. V roce 1908 byl zástupcem velitele XIV. armádního sboru v Innsbrucku. Roku 1909 povýšil na polního podmaršálka a velel 21. zeměbranecké pěší divizi v Praze. Roku 1914 ho pro nemoc penzionovali v hodnosti generála pěchoty. Za světové války byl poradcem na ministerstvu války a ve velitelské záloze.

… dva generálové jezdectva

Štěpán Náchodský (1847 až 1924) také pocházel ze staré vojenské rodiny. Roku 1864 nastoupil coby jednoroční dobrovolník ke kavalérii a války proti Prusku roku 1866 se zúčastnil jako kyrysník v druhé největší bitvě 19. století u Hradce Králové. Posléze zaujímal nižší velitelské a štábní funkce a doplňoval si vojenské vzdělání.

V roce 1894 velel v hodnosti plukovníka hulánskému pluku č. 7 a od roku 1899 6. jezdecké brigádě v Miškovci. Roku 1900 povýšil na generálmajora, v roce 1904 velel jezdecké divizi ve Stanislavi a následujícího roku povýšil na polního podmaršálka. Roku 1906 ho penzionovali, ale v roce 1914 mimořádně povýšili na generála jezdectva. Vzhledem k vysokému věku zůstal ve velitelské záloze.

Heřman Pokorný (1839–1925) roku 1858 absolvoval Vojenskou

akademii. Roku 1866 se jako husar zúčastnil vítězné bitvy proti Italům u Custozzy. V letech 1872 až 1873 studoval Válečnou školu. Roku 1878 se coby major a náčelník štábu 31. pěší vojskové divize zúčastnil okupace Bosny a bitvy u Tuzly. Roku 1883 působil v hodnosti plukovníka jako náčelník štábu IX. sboru v Josefově. Roku 1889 velel 6. jezdecké brigádě v Košicích. V roce 1902 povýšil na generála jezdectva a tajného radu, ale v témže roce ho penzionovali. Za světové války s ohledem na vysoký věk zůstával ve velitelské záloze.

… i jeden admirál

Evžen Chmelař (1856–1945) ukončil Námořní akademii a od roku 1904 velel v hodnosti fregatního kapitána křižníku Kaiserin Elisabeth. Roku 1906 převzal jako kapitán řadové lodě velení pobřežní obrněné lodě Monarch a v následujícím roce obrněného křižníku Kaiser Karl VI. Roku 1910 se stal velitelem Námořní akademie v Pule a dočkal se povýšení na kontradmirála.

Od roku 1912 velel eskadře, roku 1913 povýšil na viceadmirála a v následujícím roce převzal velení přístavu a válečné základny v Pule. Za světové války byl zástupcem přednosty námořní sekce ministerstva války. Roku 1915 povýšil na admirála a rok poté na tajného radu. V roce 1917 ho penzionovali.

 

Jaroslav Šajtar


Kurzy měn
25,820
22,510
29,380
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější