nahoru

Ray Kroc

Kateřina Kadlecová2. února 2017 • 00:15
Ray Kroc
foto: Archív

Jeho jméno zná málokdo, ovšem při vyslovení názvu jeho firmy se mnohým z nás seběhnou sliny. Výraz McDonald’s dnes spouští Pavlovův reflex jen díky jednomu ctižádostivému, nelítostnému, nesmírně pracovitému Američanovi s českým původem:
RAY KROC (5. října 1902–14. ledna 1984) se zasloužil o vznik a rozkvět fastfoodového stravování jako nikdo jiný na světě.

„Jak může dvaapadesátiletý prodejce přístrojů na mléčné koktejly, jenž je za zenitem, vybudovat fastfoodovou říši s 1600 restauracemi a s ročním výnosem 700 miliónů dolarů?“ ptá se v traileru filmu Zakladatel vynikající Michael Keaton, představitel Raye Kroce. A sám si vzápětí odpovídá: „Jedno slovo: vytrvalost.“

Dvouhodinový autobiografický snímek režiséra Johna Leeho Hancocka měl českou premiéru ve čtvrtek 26. ledna a všichni, kdo tou dobou Zakladatele sledovali v (multi)kině, jistě litovali, že jim po umaštěné bradě neteče majolenka z dvojitého Big MacuTM a že v ruce nesvírají „velký hrany“ a kýbl čokoládového milkshaku. Protože tyhle ultrakalorické hrůzy k popkultuře tak nějak patří. Už od 15. dubna 1955, kdy ambiciózní chlap z Illinoisu otevřel v městečku Des Plaines svou první restauraci McDonald’s. V pořadí byla sice už devátou mcdonaldí provozovnou, ale to Rayi Krocovi nijak nebránilo v tom, aby se ­pokusil přepsat dějiny a opakovaně se prohlašoval za zakladatele firmy.

Od mixérů k mekáči

Ačkoli tenhle fakt tuzemská média v následujících týdnech připomenou ještě mnohokrát, nezavírejme před ním oči: muž, jemuž mnozí z nás vděčí za morbidní obezitu a závislost na kuřecích nugetech, je českého původu. Narodil se 5. října roku 1902 kousek od Chicaga Rose Mary Hrachové a Aloisi Krocovi, který si ovšem po odjezdu z vesničky Břasy na Plzeňsku říkal Louis.

Jako patnáctiletý se Ray chtěl zúčastnit Velké války, zalhal tedy o svém věku a roku 1917 se stal řidičem sanitky Červeného kříže. Tady se mimochodem setkal s dalším illinoiským klukem, jenž toužil být při vojenské akci, a bájil proto, že mu je o chlup víc – s Waltem Disneym. Do historie se sice oba zapsali až o něco později, už jako mladíčci ovšem prokázali tah na branku, když jim o něco šlo. Zákony nezákony.

Po druhé světové válce se mladý Kroc stal obchodním cestujícím firmy Prince Castle a posléze jejím výhradním distributorem – zkušený prodejce papírových nápojových kelímků nyní nabízel mixéry na mléčné koktejly a své první ženě Ethel a dcerušce Marilyn, narozené v roce 1924, zajišťoval svědomitý pracant velmi slušné žití. A prakticky nulový rodinný život, protože veškerý svůj čas věnoval kelímkům/mixérům.

Protože se Rayovi v půli padesátých let byznys přestal otáčet, nemohla jeho zostřené pozornosti uniknout jistá příležitost: bratři McDonaldové si do své restaurace v kalifornském San Bernardinu koupili hned osm jeho drahých revolučních multimixérů, schopných připravit dokonce pět mléčných koktejlů najednou. K čemu, sakra, kdo potřebuje vyrobit čtyřicet shaků naráz?

Jiný dvaapadesátník by se tomu nejspíš jen podivil a šel si chystat bačkory a houpací křeslo na důchod; ne tak náš artritický dia­betik s vyoperovaným žlučníkem. Ambiciózní workoholik Ray nasedl do letadla a jel restauraci, jež takhle neskutečně prosperuje, navštívit. A uzřel zázrak. ­Spousta uniformovaných zaměstnanců kmitá jak u výrobní linky ve Fordových závodech a v družné spolupráci na včelí nebo mravenčí způsob připravuje položky menu, které má pouhopouhých devět ­položek. K dispozici jim jsou dosud nevídané obrovské grily a zvláštní dávkovače na dochucovadla, jež odměřují vždy stejné množství kečupu nebo hořčice. Kuchaři, číšníci a prodavači v jedné osobě pak neskáčou jak nadmuté kozy kolem aut se zákazníky jako v tou dobou populárních drive-in restauracích, protože strávníci se obsluhují úplně sami a šetří tak personálu čas. I díky tomu jsou pokrmy připra­vené nikoli za tehdy obvyklých dvacet minut, ale průměrně za ­třicet vteřin. A jsou velmi, velmi laciné.

Ten typ, co vám prodá cokoli

Ray byl lapen; okamžitě pochopil, že se před jeho očima odehrává nejzásadnější revoluce v dějinách amerického veřejného stravování. A bráchové-průkopníci McDonaldovi byli ohromeni jakbysmet. „Ten chlapíček vešel a vysokým hláskem pravil: ,Jmenuju se Ray Kroc,‘“ vzpomíná Richard McDonald ve čtvrt století starém rozhovoru pro Sun Journal. „Bráchu i mě okamžitě nadchl. Byl to dost agresívní chlap. Ten typ, co vám prodá prostě cokoli.“

„Ten typ“ bratrům nabídl, že bude jako jejich agent jezdit po celých Státech a prodávat podnikavcům franšízy. Tedy to, že mohou provozovat podnik McDonald’s pod jeho značkou, s jeho systémem, sortimentem a cenami a za to si ponechají část zisku. A část odevzdají.

Ona odevzdaná část, násobená počtem několika dalších franšízantů, ovšem dělala malé jmění. Richardovi a Maurici McDonaldovým stačilo, Rayovi ne: „Tihle bráchové McDonaldi prostě vůbec nebyli na stejné vlně jako já,“ vzpomíná ve své autobiografii Grinding It Out: The Making of McDonald’s. „Já byl posedlý představou, že z McDonald’s udělám ten největší a nejlepší podnik. Oni byli spokojeni s tím, co mají, a nechtěli se zatěžovat většími risky a většími požadavky.“

V roce 1961 tak od obou pánů firmu koupil za 2,7 miliónu dolarů a smluvně jim přislíbil i 0,5 % (některé zdroje uvádějí 1,9 %) ze všeho následného zisku společnosti. A zahájil éru standardizace, automatizace a disciplíny – neboli zisku a teroru. Provozovatelé poboček byli pečlivě vybíráni a museli povinně absolvovat školení na „Hamburgerové univerzitě“ v illinois-

kém Elk Grovu. Kroc ovšem držitelům diplomu z „hamburgerologie s vedlejší specializací v hranolkách“ i po jejich „absolutoriu“ ustavičně šlapal na paty: všechny hamburgery musejí být ve všech pobočkách naprosto stejné, vše musí být stejně připraveno, stejně chutnat, stejně vypadat, mít stejnou velikost a gramáž. A naopak dával odběratelům licence volnou ruku ve zlepšování firemních receptů a marketingových vějiček: takhle vznikl klaun Ronald -

McDonald, horká a mastná jablečná taštička, rybí burger Filet-o-Fish, snídaňový muffin s volským okem a další položky na tradičním mcdonaldím menu.

Krysa žere krysu

Prostě to fungovalo. Američtí měšťané si tou dobou houfně pořizovali vily (a milenky) na předměstích, čím dál víc šturmovali v práci a rychlá restaurace, k níž přijedete autem a po pár minutách odjíždíte s taškami plnými předpřipraveného žrasa k televizi, se stala apendixem amerického snu. Většina konzumentů ovšem vůbec netušila, že svých pár dolarů projedla u pedantského, nelítostného tyrana, který se podílel na založení té v podstatě nesmírně odpudivé, dodnes přetrvávající štábní kultury amerických fastfoodů, kde se do úmoru dře za minimální mzdu (Jak napsal Ray Kroc: „Když máš čas se opřít, máš čas stoly utřít.“); všechno musí být naprosto perfektní, od vyskládaných ubrousků po „čistoskvoucí“ zástěry (Ray řekl: „Je velmi obtížné dosáhnout perfektního stavu. A perfektní stav je to, co jsem v McDonald’s chtěl. Všechno ostatní pro mě bylo podružné.“); prodavač se musí usmívat, i když si už deset hodin nesedl a nejedl a pod parou horkého grilu padá na ústa (Jak řekl Ray: „McDonald’s je byznys pro lidi a ten úsměv na tváři holky za pultem, když přijímá vaši objednávku, je nedílná součást naší image.“); a kde je loajalita k firmě, zde

k McDonald’s, důležitější než život (Ray: „Věřím v Boha, v rodinu a v McDonald’s. A když jsem v práci, je posloupnost těch tří věcí opačná.“).

Já si přesně tahle pravidla užívala na vlastní kůži během každodenní rachoty v létě roku 2002 v pobočce bagetového řetězce Subway ve virginském Doswellu. Z duše jsem tehdy nenáviděla otce všech fastfoodů světa (a modlu jejich manažerů) Raye Kroce, i když jsem do jedné z mcdonaldovských franšíz ráda chodila na takzvané jednodolarové menu. Mozzarellové tyčinky, případně jogurt s vločkami, obrovská smetanová zmrzlina, dva koláče nebo ovocný salát – rychleji, chutněji a levněji už se najíst nešlo… To jsem ještě nevěděla, že Kroc ve své autobiografii napsal: „Kdyby se kdokoli z mých konkurentů topil, vrazil bych mu do pusy hadici a pustil vodu.“ Pokračování citovaného knižního odstavce ostatně zhudebnil Mark Knopfler z Dire Straits ve svém singlu z roku 2004 Boom, Like That! – „Krysa žere krysu, pes žere psa. Zabiju je, a zabiju je dřív, než oni zabijí mě. Mluvíme tu o americké cestě – o přežití těch nejschopnějších.“

Baseball, alkohol a smrt

I ten nejschopnější ovšem někdy musí odpočívat, a tak se Ray v roce 1974 vzdal pozice ředitele své firmy. Tou dobou byl už pět let potřetí ženatý – do krásné blonďaté varhanistky Joan se někdejší jazzový pianista zamiloval už roku 1957, kdy byli oba v manželství s někým jiným. Vzali se, ale už dva roky po sňatku Joan mávala rozvodovými papíry, v nichž v kolonce Důvod stálo „nesnesitelné, opakované psychické trýznění“. Jedno slovo: alkoholismus. Po měsíci však papíry roztrhala a vrátila se ke svému McAlkáčovi: „Zjistili jsme, že jeden bez druhého nemůžeme žít.“

Manželstvím až příliš silných osobností Raye a Joan zmítala podle její dcery z prvního svazku, Lindy, podobná spalující vášeň jako vztahem Liz Taylorové a Richarda Burtona. Těžko říct, nakolik se filantropce Joan zamlouvalo, že jim muž místo dovolené v Karibiku pořídil baseballový tým… Svůj nejoblíbenější sport tak Ray mohl nadále sledovat z pozice vlastníka klubu San Diego Padres, ovšem nikoli příslovečného „hrdého vlastníka“: jeho kluci v onom roce prohráli neuvěřitelné 102 zápasy. Pedant Ray ztratil nervy hned při tom prvním, uchvátil komentátorský mikrofon a pronesl k hráčům a jejich čtyřicetitisícovému publiku na tribunách: „V životě jsem neviděl tak blbou hru.“

Fandové to vzali jako show a jásali. Na rozdíl od hráčů. Ti vyhráli Národní ligu, až když se osvobodili, tedy v roce Rayova úmrtí. Do té doby si od svého vlastníka vyslechli mnohé. Třeba větu: „V hambur-

gerech je větší budoucnost než v baseballu.“ Tu Ray pronesl, když po pěti frustrujících sezónách předával klub do rukou svého zetě.

Hned následující rok prodělá infarkt a konečně se rozhodne chvilku si pobýt v protialkoholní léčebně. Už dlouho ji potřeboval jako sůl, jenže na léčení neměl čas.

Následující tři roky tráví republikán, těžký diabetik a artritik

Ray převážně v posteli nebo na invalidním vozíku. Pak umírá.

V 81 letech, 14. ledna 1984, na srdeční zástavu. Za svého života dokázal nashromáždit tehdy neuvěřitelné jmění, půl miliardy dolarů, a za zády tou dobou měl 7500 provozoven McDonald’s v 32 zemích světa, které v roce před jeho smrtí prodaly jídlo za víc než osm miliard amerických dolarů.

Dnes je těch restaurací přes 30 000 a pořád přibývají. A hoďte kamenem, kdo jste si někdy (na Rayovu počest) nedal dvojitýho číze.



Kurzy měn
25,530
21,760
28,480
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější