Ve víru Velké proletářské kulturní revoluce, rozpoutané před půl stoletím Mao Ce-tungem, se cíleně rozeštvávané skupiny obyvatel střídaly na výsluní přízně Velkého kormidelníka jako figurky na orloji. Padlé modly nahradil v roce 1968 absurdní kult exotického ovoce. Manga, symboly Maova díku dělníkům za zkrocení studentů utržených ze řetězu, putovala zemí stylem popových hvězd – kromě bedničky hnijících originálů také v miliónech voskových a plastových kopií.
Kola bizarní hysterie kolem jedné z nejnepravděpodobnějších model druhé poloviny 20. století roztočil banální dárek v mezích konzervativního diplomatického protokolu. Přitom komunističtí vládci obdrželi tisíce mnohem extravagantnějších prezentů, jejichž symbolický historický význam však brzy vyšuměl. V neděli 4. srpna 1968 přijal Mao Ce-tung pákistánského ministra zahraničí Sajjída Šarifuddína Pirzadu, přicházejícího se symbolickou bedýnkou sladkého ovoce vyjádřit zájem své země na harmonických vztazích s komunistickou velmocí. Čína se tou dobou již třetím rokem zmítala ve víru takzvané kulturní revoluce. V její první fázi poštval Mao proti „obvyklým podezřelým“ z řad inteligence a nově i establishmentu komunistických funkcionářů, přerůstajících mu domněle či skutečně přes hlavu, Rudé gardy tvořené hlavně zfanatizovanými studenty. Rozpoutal tak rudý teror, jímž odvedl pozornost od svých vlastních selhání, především fiaska ekonomické politiky zvané Velký skok. Ta stála milióny Číňanů život a na některých místech vyústila až v kanibalismus.
Rudí gardisté stíhali živé i mrtvé. Kromě lynčování a zostouzení profesorů či funkcionářů strany určených shora „na odstřel“ nezůstaly jejich běsnění ušetřeny ani chrámy, modlitebny či hřbitovy. Pohřebiště Konfuciovy rodiny ve městě Čchü-fu v provincii Šan-tung, kde spočinuly tělesné ostatky tisíců filozofových potomků, zneuctila v listopadu 1966 úderka pekingských vysokoškolských studentů pod vedením jistého Tchan Chou-lana. Mrtvolu zástupce šestasedmdesáté generace doslova vyhrabali a nahé ostatky pověsili na strom. Mimochodem, o 28 let později totéž místo rozšířilo Seznam světového přírodního a kulturního bohatství UNESCO.
Revoluce i v tomto případě požírala své děti. V osmašedesátém tak došlo na eliminaci zdivočelé mládeže: 27. července povolal vůdce k záchraně kulturní revoluce, prý diskreditované excesy Rudých gard, další figurky na šachovnici – dosud poměrně pasívní dělnickou třídu. V první vlně nechal zmobilizovat 30 000 „mužů a žen práce“. Pověřil je úkolem vypudit Rudé gardy z renomované pekingské univerzity Čching-chua. Marně stavělo studentstvo barikády a neváhalo sáhnout po zásobách kyseliny sírové ze školních laboratoří. Pět osob při potyčkách zahynulo, 731 bylo zraněno.
Sladká pomsta i odměna
Latinskou zásadu Divido et impera, Rozděl a panuj, tak Mao coby hlavní inspirátor zvěrstev povýšil na princip úspěšného upevňování svého postavení. Po biči muselo zákonitě dojít i na cukr, tentokrát dokonce ve snadněji stravitelné formě ovocných sacharidů. Manga Mao označil za „duchovní časovanou bombu“. Bezprostředně po odchodu pákistánského ministra zahraničí a týden po zdolání pekingské univerzity přikázal svému pobočníkovi předat bedýnku s mangy oddílům stranické propagandistické mašinérie.
Jenže plody kvapem uzrávaly, čas pracoval proti manipulátorům. První klanění mangu tak bylo zorganizováno již v pondělí
5. srpna na univerzitě. Sedmého vyšel oslavný článek v hlavním tiskovém orgánu strany, Lidovém deníku (Žen-min ž’-pao): „Obyvatelstvo se neprodleně shromáždilo kolem daru, lidé nadšeně provolávali slávu a zpívali v hlubokém vytržení. Oči měli plné slz, neustávali v projevech přání, aby náš nejmilejší Velký Vůdce Předseda Mao žil 10 000 let, věčně, 10 000 let a poté ještě dalších deset tisíc. Vyhlašovali pracovní brigády a nové závazky v touze šířit radostnou zprávu a po celou noc pak organizovali všemožné oslavné aktivity.“
Asi čtyřicítka originálních pákistánských mang předaných Maem lidu zamířila do všech továren, jejichž zaměstnanci se 27. července účastnili útoku na univerzitu.
Zahnívající božstvo
Oficiální list KS Číny udával tón v nové kampani na téma „čen-kuej li-pchin“, tedy drahocenného daru. Kořenila ji oslavná poezie, ukutá například z následujících klišé: „Spatřit ono zlaté mango/bylo jako spatřit Velkého Vůdce Předsedu Maa... Znovu a znovu se dotýkati zlatého manga/tak hřejivého zlatého manga.“
V 60. letech měla přitom naprostá většina Číňanů o mangu jen velmi mlhavé povědomí. I proto mu byly přičítány zázračné schopnosti, podobně jako asijskému všeléku –
„houbě nesmrtelnosti“ lesklokorce lesklé z řádu chorošotvarých.
Jeden z „posvěcených“ plodů doputoval do velké pekingské textilky, kde místní stranická organizace uspořádala pseudopouť s davovým vzýváním manga. Zhmotněné poselství vůdcova vděku bylo umístěno na piedestal, kde po několika dnech navzdory nakonzervování voskem začalo hnít. Plod v rozkladu byl proto oloupán a vyvařen ve velkém kotli, načež jednotliví dělníci po pořádku přistupovali ke svatému přijímání. Místo hostie však na patře pováleli homeopatický roztok, z něhož s velkou dávkou fantazie vybuzenou svatým vytržením vycítili chuť ovoce. Nebo to alespoň svým soudruhům tvrdili. Maův osobní lékař Li Č’-suej ve svých pamětech, vydaných až roku 1994, tvrdí, že když se předseda o vývaru z nahnilého ovoce dozvěděl, začal se smát. Propagandistická moc manga by s pouhou vyvařenou peckou pochopitelně vyprchala, proto originál na podstavci ve středu oné továrny operativně nahradila vosková replika.
Není známo, že by se některý z funkcionářů odvážil mango sníst – taková výsada náležela pouze Maovi, jenž se jí ovšem vzdal ve prospěch svého lidu. Vzhledem k počtu obyvatel Číny, koncem 60. let již překonávajícího hranici 800 miliónů, tak komunistický vůdce suverénně překonal Ježíše Krista. Ten v galilejském chrámu pěti chleby a dvěma rybami nakrmil zástup zanedbatelných pěti tisíc lidí.
Tour of Mango
Do Pekingu se nejen za originály vydávaly z odlehlých koutů říše zájezdy organizované regionálními funkcionáři strany. Ani turné exotického ovoce napříč lidnatou zemí si nezadala s hysterií fanoušků popových hvězd na Západě. Pekingské strojírny číslo jedna dokonce vypravily letecký speciál, aby mango podléhající zkáze včas dopravily do sesterského podniku v Šanghaji. Vůz přepravující jediný kousek ovoce z továrny na letiště měl údajně doprovázet nadšeně skandující dav. Na jihozápadě v Čcheng-tu (Chengdu), aktuálně pátém nejlidnatějším městě Číny, se 19. září „bramboře“ poklonilo půl miliónu lidí. Nebylo radno projevit mangu nedostatečnou úctu. V jistém menším čínském městě prý jakéhosi zubaře popravili pro jeho neprozřetelné přirovnání předsedovy „duchovní časované bomby“ ke sladké bramboře.
K legendám na téma mango patří i zvěsti o bitce rolníků ozbrojených nářadím určeným k polním pracím, kteří se v provincii Kuej-čou poprali o pouhé černobílé fotografie manga. Faktem je, že oddělení propagandy Komunistické strany Číny rozjelo merchandising ve velkém stylu, hodném Disneyho studií. Motiv manga se objevil na kuchyňských zástěrách i smaltovaném nádobí, do společnosti mohly soudružky vyrazit s brožemi charakteristického tvaru a před zrcadlem v šatně vylovit angažovanou labutěnku s jediným správným motivem. Syntetizovaná vůně manga se linula nejen z těl vykoupaných v mydlinkách nové sorty, ale stoupala také z parfémovaných cigaret. Motiv manga pronásledoval Číňany dokonce i v noci – díky
potisku na povlečení. Ze sna je snad musely budit až strašidelně zvětšené makety plodů z alegorických vozů v ulicích.
Oltář do každé rodiny
Velmi záhy padlo rozhodnutí zahájit masovou výrobu voskových mang na podstavci se skleněným poklopem, originálním relikviářem vyzdobeným Maovým portrétem lemovaným paprsky novodobé svatozáře a oslavnými slogany. Tyto symbolické náhražky začaly již od září 1968 pronikat na čestné místo řady čínských domácností. Do značné míry nahrazovaly ostatky svatých a další náboženské „přežitky“, rozmetané nekulturní kulturní revolucí.
Prvotní vlna nejintenzívnější pozornosti státních médií tehdy již masově vyráběným imitacím manga vyvrcholila na jaře 1969, nicméně fenomén považovaný za ukázkový příklad Maova způsobu projevování přízně vybrané skupině obyvatelstva dozníval ještě nejméně další rok.
Fiasko ambiciózní vdovy
Že opakovaný vtip už není vtipem, potvrdila ve čtyřiasedmdesátém roce návštěva manželky filipínského diktátora Imeldy Marcosové u tehdy již vážně nemocného Mao Ce-tunga. Mangy z Filipín nechala Maova čtvrtá manželka Ťiang Čching opět podělit vybrané továrny. Očekávané nadšení se však nekonalo, kouzelná moc zjevně vyprchala. Ťiang Čching se však nevzdávala, vydala pokyn k natočení oslavného filmu Píseň o mangu (1975). Jeho děj byl situován do prvotní mangové horečky, vyprávěl příběh dvojčat ze znepřátelených oddílů Rudých gard. Po všemožném hašteření a potýkání všichni náležitě prozřou a podvolí se zákonité vedoucí úloze proletariátu, načež se připojí k davům táhnoucím ulicemi Pekingu a oslavujícím příjezd manga.
Mao Ce-tung se už premiéry Písně o mangu nedožil. Zemřel 9. září 1976 ve věku 82 let na infarkt myokardu. Samotnou Ťiang Čching, původně neúspěšnou herečku a snad z osobní zhrzenosti jednu z iniciátorek kulturní revoluce, nezachránilo před pádem ani členství v politbyru KS Číny. V mocenském boji o nástupnictví, jenž vypukl mezi zastánci pragmatického proudu ve straně a dogmatického gangu čtyř, tedy radikálů vedených právě nejmocnější vdovou světa, totiž zvítězili reformátoři v čele s Teng Siao-pchingem. Ťiang Čching byla sice odsouzena k smrti, ale dočkala se zmírnění trestu na doživotí a v roce 1984 propuštění ze zdravotních důvodů. Čtrnáctého května 1991 měla spáchat sebevraždu.
Vdovin strmý pád, následující zhruba týden po premiéře Písně o mangu, vedl ke stažení všech distribučních kopií filmu. „Brambora“ se měla ještě jednou vrátit na scénu, a to během diskusí o architektonické podobě mauzolea, jež by nejpregnantněji vyjádřilo život a dobu předsedy Maa. Ve hře měl být i návrh, aby Velký kormidelník spočinul pod gigantickým železobetonovým mangem.
