Nikdy se z něj nestal mluvčí generace jako Bob Dylan. Nikdy nebyl považován za básníka formátu Leonarda Cohena. Zpěvák a hudebník Nick Cave se ale na rozdíl od nich vyvíjí a posouvá k nečekaným formám. Na prahu šedesátky dokázal přemoci hlubokou rodinnou tragédii a přetvořit ji v mistrovské umělecké dílo Skeleton Tree.
Žádné cavyky. „Spadl jsi z nebe a nouzově přistál poblíž řeky Adur.“ Slova úvodní skladby Jesus Alone prší okolo hudebních tónů, rozechvívaných, ohýbaných a otáčených. Je to takový ten pocit, když hlava dostane úder a tělo se bortí k zemi na hranici bezvědomí. Loni v létě, kdy Nick Cave sedal ke stolu nad prvními črtami nového alba, nepřemýšlel nad ničím ryze osobním. „Zdá se, že písně jsou často schopné předpovědět různé situace stejně, jako mají někdy sny věšteckou povahu,“ přemýšlí ale Cave v novém dokumentu Nick Cave: One More Time with Feeling, který doprovází premiéru Skeleton Tree. Zpěvák zároveň zmiňuje, že jeho žena Susie je ohledně jeho skladeb přímo pověrčivá. „Nemyslím, že je to příznačné jen pro moji tvorbu, ačkoliv píšu určitý typ písniček, jež obsahují jistý prvek znepokojení a obav a utrpení, které jsou jim vlastní, takže dokážou předpovědět... jisté události.“
Událost, o níž je řeč, se ve filmu začne detailně probírat až v závěru, ale visí nad celým snímkem, stejně jako prostupuje každým tónem Skeleton Tree. Loni v létě experimentoval Caveův patnáctiletý syn Arthur s LSD a zřítil se z útesu tyčícího se nad mořem na východ od Brightonu, kde rodina žije… a kudy protéká řeka Adur.
Cave si lámal hlavu s propagací desky, již nakonec pojal jako nezvyklou audiovizuální událost. Na rozdíl od popových zpěvaček a jejich videoklipových extází ale vyprodukoval černobílý dokument, kde přemýšlí nad ztrátou syna, mluví o nejistotách a pytlích pod očima. Nick Cave: One More Time with Feeling nahlíží v pomalých 3D černobílých sekvencích na umělce, jenž bojuje s traumatem.
„Byl jsem schopen předvídat, co budu v určitých chvílích cítit,“ říká v jednom z mnoha důvěrných momentů, „ale teď už nemám věci pevně v rukách,“ dodává a přiznává, že je to děsivý pocit. „Proč sedím před kamerou, nechám se natáčet a vedu tyhle řeči? To by mě dřív ani ve snu nenapadlo,“ diví se vzápětí. Natáčet se nechal proto, že nechtěl o svých problémech mluvit s novináři – radši se otevře známé duši s kamerou.
Film režíroval Andrew Dominik, Caveův dávný kamarád. Znali se ještě z Melbournu, kde oba vyrůstali. „Nick Cave tam byl jako Ježíš,“ vzpomíná Dominik pro IndieWire. „Lidi ho zbožňovali, žárlili na něj, nenáviděli ho – byl nebezpečný a všichni ho znali, byl jako psanec. Já jsem ho zrovna nemusel: miloval jsem totiž holku, s níž on předtím chodil.“ V době, kdy ještě nebyly mobily, jste často nevěděli, kdo hovor přijme. Takže když Nick té slečně telefonoval, občas se z druhé strany ozval Andrew. A než dívka přišla, muži prohodili pár slov a vět… až se spřátelili. Po letech potom Dominik oslovil Cavea, aby spolu s Warrenem Ellisem nahrál muziku k jeho uměleckému westernu Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem (2007). Za melancholické kompozice pro piano a housle pak Cave získal několik nominací na profesní ceny. Další příležitost ke spolupráci se naskytla teď. „Je to jedna z mála rock’n’rollových hvězd, která klidně píše o impotenci, že už se mu nepostaví, to je, myslím, dost dobré!“ skládá Dominik obdiv Caveovi. „Není moc oblastí, kam by se neodvážil podívat.“ Je to dobrodruh, jenž se jednoduše nebojí. A taky prožívá bouřlivý život, kde hrály roli drogy všeho druhu, zlámaná srdce a smrt. Hodně smrti.
Školní buzny
Nick Cave se narodil 22. září 1957 na australském venkově jako třetí synek do učitelské rodiny. O dva roky později se rodina přestěhovala přes celý stát Victorii do dvacetitisícového města Wangarrata: 250 kilometrů od Melbournu, ovšem bez dálnice. Máma Dawn pracovala jako knihovnice, otec Frank učil angličtinu a matiku. A zatímco starší brácha Tim jezdil do Melbournu pro desky od Jimiho Hendrixe nebo The Loved Ones, malému Nickovi se jedno vzrušení nabízelo v podstatě za rohem – v nedalekém městečku Glenrowan totiž koncem 19. století padl do léčky proslulý desperát Ned Kelly, jehož osudem byl Nick posedlý; nejspíš i díky otcovu vědeckému zájmu o vousatého zlosyna, který se policajtům bránil v podomácku vyrobeném brnění.
Jako osmiletý začal Nick zpívat v místním sboru, ve dvanácti už s ním ale šili všichni čerti. „Jak jsem byl zvídavej, pokusili jsme se s kámošem stáhnout kalhotky asi patnáctiletý holce, co byla tak dvakrát velká jak my dva dohromady,“ vyprávěl Cave pobaveně v roce 1987 nizozemským dokumentaristům, kteří s ním v berlínském bytě natáčeli snímek Stranger in a Strange Land. Kluci byli přistiženi při činu, schylovalo se k žalobě za znásilnění a Nicka nakonec vyhodili ze školy. Rodiče ho proto poslali na ústav do Melbournu. Mladý Cave, zapálený do výtvarného umění a okouzlený příběhy ze Starého zákona, si mezitím mezi spolužáky našel nové kamarády. Micka Harveyho a další kluky, kteří se motali okolo muziky. „Nezajímal nás sport, ale umění, takže nás považovali za homosexuály,“ vzpomínal Cave později pro The Guardian na školní prostředí. „Byli jsme školní buzny.“
Podnikali nejrůznější výtržnosti, kdy například provokovali solidní mládež promenádou s dámskými kabelkami, v nichž ale pro větší zábavu měli ukryté cihly. To kdyby mělo dojít na rvačku. A na rvačky docházelo. Vztek si mladíci vybíjeli taky na pódiu – ať už jako Boys Next Door, anebo později The Birthday Party. Cave sám neuměl na nic hrát, díky zkušenosti ze sboru byl odsouzen ke zpívání. Už v začátcích za běh kapely zodpovídal multiinstrumentalista Mick Harvey, jenž jako jediný nebral drogy. „V tom věku nepřemýšlíte o dlouhodobých účincích. Pár lidí se v osmdesátkách prostě předávkovalo,“ poznamenal Cave později. Basák The Birthday Party Tracy Pew dostal nejspíš z kombinace alkoholu a drog epilepsii a v roce 1986 zemřel na následky záchvatu. Sám Cave byl dlouhé roky závislý na heroinu. „Z osmdesátek si toho moc nepamatuju,“ odtušil v předloňském uměleckém a hudebním dokumentu Nick Cave: 20 000 dní na Zemi. Možná to byla doba zapomnění, ale nikoli zmatků: už v roce 1980 The Birthday Party opustili australskou punkovou vlnu a přestěhovali se do Anglie. S dalším přerodem skupiny v The Bad Seeds v roce 1984, kdy do kapely přibyl berlínský milovník industriálu Blixa Bargeld, si pak Cave mixem romantismu, postpunkové agrese, vizáží filmové postavy, a především živým vypravěčstvím a suchým humorem vybudoval kultovní postavení zejména v Evropě, ovšem i ve Státech či v Japonsku. Coby rozervaného umělce jej pak zachytil filmař Wim Wenders ve slavném Nebi nad Berlínem (1987).
To už Cave dokončoval desku Tender Prey (1988) s písní The Mercy Seat, již později přezpívá sám Johnny Cash, a také horečně pracoval na faulknerovském románu A uzřela oslice anděla (1989) o dvojčatech, z nichž prvorozenec zemře při porodu a druhorozený Euchrid je němý a stává se obětí primitivů, pro něž je pouhá jinakost podnětem k nenávisti.
Pro Cavea to byla plodná dekáda, v níž jej ovlivňovala jeho éterická přítelkyně Anita Lane. Z podivína se stal respektovaný, byť žánrově dosud velmi vyhraněný umělec, který ani v dobách drogové závislosti nepřestává tvořit. Na tuhle cestu ho přitom nasměrovala nešťastná událost z mládí. Nejhorší moment života. V říjnu 1978 seděl jedenadvacetiletý Cave na melbournské policejní stanici, na hrbu měl vloupačku. Matka jej jela vyzvednout a složit kauci. Ale za chvíli dorazila Nickova sestra: otec zemřel při autonehodě. „Nechci o tom mluvit,“ kroutil se Cave před lety v rozhovoru pro Guardian. „Vytáčí mě to. Vygooglujte si to!“ Jaký rozdíl proti dnešnímu Caveovi, jenž v Dominikově filmu otevřeně mluví o smrti syna. „Ztráta otce znamenala v mém životě vakuum, prostor, v němž se začala objevovat a shlukovat slova, která zde začala nacházet svůj význam,“ napsal Cave v přednášce o milostných písních v roce 2001.
Piano místo řevu
V té době už zase objevoval nové tváře hudební krajiny. Z pankáče, který se na pódiu svlékal a svíjel, přes pozici temného bluesmana zažíval v devadesátých letech úspěch s energickými příběhy touhy a vášně. Svým způsobem bylo novátorské už album The Good Son (1990), hudebně neobvykle zpěvné, snad pod vlivem nového vztahu s brazilskou novinářkou Viviane Carneirovou, za níž se odstěhoval do São Paula. V roce 1991 se jim narodil syn Luke, shodou náhod jenom o deset dní později, než v jiné části světa přišel na svět Caveův prvorozenec Jethro. Brazilský vztah muzikantovi vydržel do poloviny devadesátých let. Tehdy vydal svůj první komerční hit, přebarvené album mordýřských příběhů The Murder Ballads. Přizval tu ke spolupráci popovou princeznu Kylie Minogueovou. Dostal se tak k posluchačům, jež by předtím sotva mohl oslovit, zatímco ona získala jistý umělecký kredit. Především pak ale natočil jednozáběrový videoklip Henry Lee s podobně rozervanou zpěvačkou PJ Harvey. Před kamerou se oba potkávají téměř jako cizinci, ale během písně lze mezi nimi vnímat rostoucí emotivní náboj, zamilování v přímém přenosu: „Vůbec jsme se neznali, a najednou tohle…“ Cave se rozcházel s Viviane a krátká, intenzívní epizoda s PJ Harvey jím otřásla. Zážitky pak shrnul do přelomové desky The Boatman’s Call (1997). Podobně jako nejnovější Skeleton Tree jde o minimalistickou nahrávku. Předchozí řev a výstřely z kolťáků nahradilo tiché piano a otevřený stesk.
Kouzlo osobnosti
Dva roky se pak potkával se svou současnou ženou Susie Bickovou, bývalou modelkou pro Viviane Westwoodovou a dnes návrhářkou, než spolu začali chodit. Téměř dekádu pak psal na své poměry poměrně pozitivní písně, v nichž se odrážela jeho větší hudební vyhranost a také změny v kapele: kapelníka Micka Harveyho nahradil houslista Warren Ellis, s nímž Cave také vymýšlí filmové soundtracky, odešel i Blixa Bargeld, kterého už nezajímaly písně, ale náročnější zvukové struktury.
Na konci nultých let, kdy se zdálo, že Cave směřuje k banálnímu rockovému zvuku, se hudebník rozpomněl na agresívní mládí. S divokým projektem Grinderman se vrátil k syrovému, naštvanému zvuku, aby pak začal písňovou strukturu postupně narušovat stejně jako ucelený příběh. „Nejspíš jsem v jisté životní fázi potřeboval nějaké vyprávění, které bude předvídatelné a bude mít nějakou logiku,“ zamýšlí se Cave nad svou tvorbou ve filmu Nick Cave: One More Time with Feeling.
Film překonal očekávání, vyprodané projekce vedly k přidaným promítáním. A z Cavea se tak postupně stává jeden z nejzajímavějších umělců, právě díky jeho nepředvídatelnosti. Navíc pořád vypadá dobře, se svými dvěma metry a v dobře střižených oblecích. A jeho osobní šarm se taky neztrácí.
Potkal jsem ho zkraje nultých let. Chvíli tehdy vystupoval sám s pianem a vypadalo to, že se bere hodně vážně, pak se naštěstí vrátil k The Bad Seeds. Natáčel jsem tehdy film o Caveových fanoušcích a hudebním fanouškovství jako takovém. Jezdili jsme po koncertech a viděli tytéž tváře. V Berlíně i v Paříži nás vítali lidi schopní vzít si dovolenou, ochotní přijít kvůli návštěvě koncertů o práci. Jedna scéna mi utkvěla; ve vídeňské backstagi seděl Nick Cave na nejvyšší židli ze všech, ostatní pod ním, s tvářemi obrácenými vzhůru, zatímco on něco vypravoval. V polotmě a za zvuků rozebírané jevištní konstrukce. Nikdo se ani nepohnul. A tohle magnetizující kouzlo osobnosti je myslím jádrem jeho úspěchu, za nímž se pochopitelně skrývají i roky dřiny, ovšem tu důvěryhodnost projevu, tu má odjakživa: nevím koneckonců o nikom jiném, kdo by dokázal stejně uhrančivě vřískat o vzpouře v nebi (Mutiny in Heaven, 1983), mlsně vypočítávat, jak vyvraždil celý bar (O’Malley’s Bar, 1996), a kdo by nakonec rozechvěle nacházel světlo na konci tunelu v letošním Skeleton Tree: „Já volám přes moře, kdo mě uslyší? Dál volám, dál volám. Za vše zaplatíš. Teď už dobře je. Teď už dobře je. Teď už dobře je.“
Citáty z filmu Nick Cave: One More Time with Feeling a písní z alba Skeleton Tree dle překladu Petra Putny pro Aerofilms
