nahoru

Nedokázala by jen sedět a být zticha. Celoživotní bojovnice za lidská práva zpěvačka Joan Baezová slaví 80 let

Kateřina Kadlecová 9. ledna 2021 • 14:10
Nedokázala by jen sedět a být zticha. Celoživotní bojovnice za lidská práva zpěvačka Joan Baezová slaví 80 let
foto: Profimedia.cz

„Ano, pořád mě to ještě baví, a občas dokonce vydávám zvuky, které se mi líbí,“ říká mi se smíchem do telefonu Joan Baezová. Geniální folkařka, celoživotní bojovnice za lidská práva a nejspíš také božská milovnice. Stačí si přečíst její paměti. Nebo jí někdy stanout tváří v tvář. K příležitosti jejích dnešních osmdesátých narozenin odemykáme její profil.

Jako dítě byla podle vlastních slov „vyžle samá ruka samá noha, neohrabaná a vychrtlá, místo vlasů chundele černé slámy halabala zastrčené za uši, na čele nenáviděný vír, jak mě kráva olízla“. Na prahu dospělosti ovšem Joan Baezová stávala na pódiích štíhlá, bosá, exotická, snědá, temnooká, přirozeně krásná. Žádná vypolstrovaná prsa a nakroucené peroxidové lokny jako popové hvězdy a herečky padesátých let – ona měla dlouhé, husté, lesklé, rovné tmavohnědé vlasy rozdělené pěšinkou. Tahle míšenka převlečená za Indiánku měla na práci mnohem důležitější věci než kulmování před zrcadlem.

 

Takto ji svět poznal koncem padesátých let, dceru fyzika Alberta a jeho manželky Joan. Albert do Států dorazil z Mexika jako dvouletý chlapeček se svým tatínkem, metodistickým knězem, „Velká Joan“ zase ze Skotska se svým otcem, duchovním pro změnu anglikánským. Jejich dceruška Joan Chandos Baezová se narodila 9. ledna 1941 jako prostřední ze tří sester. Všechny skončily jako politické aktivistky a muzikantky a Joan byla nejúspěšnější z nich.

Když byla malá, s rodinou hodně cestovali, jak popisuje ve své autobiografii Můj hlas je dar. A sotva Joan vychodila první stupeň základní školy, začal její tatínek pracovat pro UNESCO, takže se rodina stěhovala ještě častěji a skutečně po všech čertech. Začali Irákem. Právě v nepředstavitelně chudém, sociálně nerovném Bagdádu nejspíš malá Joan nasála základ pro svůj pozdější aktivismus, idealismus a sociální cítění.

Bosá madona v Kimině náručí

Když bylo Joan třináct let, vzala ji teta na koncert Petea Seegera. Malá intelektuálka mu úplně propadla. Svou ukulele vyměnila za gibsonku až v roce 1956, kdy ostatně poprvé vyslechla přednášku Martina Luthera Kinga o nenásilí. O rok později už s rozličnými coververzemi (i Seegerovými) koncertovala po klubech v Bostonu, neboť její táta získal vědecké angažmá na prestižním MIT. Právě tady potkala Iru Sandperla, pacifistu a svého celoživotního mentora, vyznavače filozofie nenásilného odporu Mahátmy Gándhího.

Po pár měsících koncertování za honorář kolem pětadvaceti dolarů za večer nahrála se dvěma kamarády ve sklepě desku Folksingers Round Harvard Square, začala jezdit na koncerty a roku 1960 už měla na kontě eponymní album. A za rok další, za dva jiné, za tři opět nové… V roce 1962 se objevila na titulní straně časopisu Time, což se tehdy muzikantům skutečně nestávalo často.

Tou dobou Joan stále ještě chodí se svou první láskou, Michaelem Newem, krásným a oduševnělým studentem z Trinidadu (ano, baladu Michael složila roku 1979 na jeho počest), který žárlil na její kariéru a zároveň ji miloval tak horoucně, že v toxickém vztahu setrvávali ještě dlouho poté, co svou rozvrácenou domácnost přestěhovali z Nové Anglie na západní pobřeží. Joan sice nepropadla alkoholu a drogám, jak se v souvislosti s její kariérou obávala maminka, ale lásce se vydala všanc naprosto. Kdo ji přiměl se se závistivým nevěrníkem Michaelem rozejít?

Jmenovala se Kim Joan ji poznala v nemocnici, kam se dostala, když zkolabovala v létě 1962. Kim žádala personál špitálu, aby mohla stonající zpěvačce umýt auto, takže ji Baezová považovala za nějakou potrhlou fanynku: „Vpadla do mého pokoje: svěží, opálená, roztěkaná, plachá, vzpurná. Měla nádherné lícní kosti, půvabný nosík a hezké oči…“ O sedmnáctileté dívce se jí pak neustále zdálo, s čímž se svěřila i svému psychiatrovi. Ten jí rozumně doporučil, aby se aspoň nevodily za ruce na veřejnosti. Takže spolu rovnou začaly bydlet ve vilce v kopcích nad Carmel Valley a, jak na to vzpomíná Baezová ve svých pamětech, „když jsme se konečně s Kimmie milovaly, bylo to nádherné a naprosto přirozené“.

Po rozchodu s rozervanou, nezodpovědnou, labilní Kim už žádnou další ženu nemilovala. Nebo se o tom aspoň neví.

Košilka od Boba Dylana

Když ho roku 1961 potkala v Green­wich Village, byly karty rozdány poměrně nečekaně: ona byla vycházející královnou folku, on „vypadal jako jelimánek z balíkova: krátké vlasy měl vystříhané kolem uší a nahoře se mu kudrnatily. Při hraní přešlapoval z nohy na nohu, mrňous s velikou kytarou (…), tváře měl hladké a baculaté jako miminko,“ jak Joan píše v memoárech. Spojovalo je jejich mládí (oběma bylo teprve dvacet), společný zájem o blues a láska k mladší ­sestře Baezové Mimi.

Na folkovém festivalu v Newportu si spolu v červnu 1963 střihli duet a pak jich ještě spousta následovala – jednou bylo naštvané její desetitisícové publikum, že se jí ten neznámý ošuntělý špindíra cpe do programu, pak zase, o dva roky později, jeho divačky sočily na ni. Jasně že to ti dva spolu táhli – jenže charismatický Bobby Dylan, kterého Joan vytáhla do záře reflektorů, měl pár paralelních známostí. Jeho čtyřletý vztah se všestrannou umělkyní Suze Rotolovou tou dobou po jejím potratu právě končil, ovšem modelka a schopná produkční Sára se nakonec stala jeho manželkou a múzou a porodila mu čtyři děti. Joan ji lépe poznala až dvanáct let po období, kdy se o Roberta Allena Zimmermana, alias Shabtaie Zisela ben Avrahama (neboť tak zní Dylanovo hebrejské jméno), tak roztomile střídaly. „Řekla jsem Sáře, že si Bob nikdy nepotrpěl na rozdávání dárků, ale že mi jednou koupil zelený manšestrový kabát a taky mi ve Woodstocku daroval krásnou modrou noční košili. Aha, poznamenala Sára. Tak proto jsem ji nemohla najít!“

On je prostě excentrik!

Bob dal své vrstevnici a umělecké souputnici každopádně i něco víc než jen obnošenou košilku; inspiroval ji k složení dvou z jejích nejkrásnějších písní, To Bobby a Diamonds & Rust. Ještě předtím si Joan díky jeho hitu Časy se mění uvědomila, že musí lidská práva do svých textů vpravovat mnohem častěji a že je třeba se víc angažovat (její nádherné a silné písně The Song of Bangla­desh nebo Where Are You Now, My Son? z první půle 70. let upozorňují svět na válečné konflikty takovým způsobem, jak to masmédia nikdy nedokážou). Pak s ní arogantní, náhle nabytou slávou posedlý Dylan pěkně zametl, když ji v roce 1965 pozval na své anglické turné a pak ji v podstatě nepustil na pódium; konec jejich rozhrkané romance výtečně zachycuje dokumentární snímek ­D. A. Pennebakera Neohlížej se, natočený právě během zmíněného turné.

Joan Baezová ovšem nikdy nepřestala zpívat Dylanovy písně, občas s ním koncertovala a jeho význam doceňuje dodnes: „Pokud jde o mě, je úplně jedno, jestli dostal Nobelovu cenu v kategorii literatury, nebo v jiné,“ řekla před třemi lety v únoru Reflexu. „Jisté je, že Bob je prostě vynikající a že to, co dal světu v šedesátých a sedmdesátých letech, je nenahraditelné. Pokud kontroverze spočívá v tom, jestli si nobelovku zasloužil, říkám, že rozhodně. Vedou-li se ovšem spory o tom, jak cenu akceptoval, to je pak jiná. On je prostě excentrik!“

Sňatek století

V říjnu roku 1967 se Joan Baezová shodou okolností ocitla za mřížemi. Sedmdesát demonstrantek včetně Joan a její mámy bylo totiž zatčeno a umístěno do nápravného střediska v Santa Ritě poté, co podporovaly mladé brance, kteří odmítli uposlechnout povolávací rozkaz a nastoupit do armády. Během detence ji kromě Martina Luthera Kinga navštívil i David Harris, novinář, protiválečný aktivista a vysoký majitel modrých očí a krásného úsměvu. Jeho vyvolená ho na prvním rande přivítala v „návštěvní kleci“ v náušnicích vyrobených z jeřabin a slámy z koštěte, oči si u slavnostní příležitosti nalíčila rozdrceným uhlím smíchaným se zubní pastou.

Musela být neodolatelná, protože pět měsíců nato se ti dva vzali. Bydleli v komuně, všichni chodili nazí, nikdo nejedl maso a chlapi odmítali narukovat. Také proto bylo květinové dítě David ve vězení, když se jim narodil malý Gabriel. Pokud chcete vidět záběry z té doby a připomenout si z archívů, jak Baezová ve vysokém stupni těhotenství zpívá nad ránem špinavým a svobodným hipíkům na festivalu ve Woodstocku, pusťte si dokumentární snímek Carry It On z roku 1970; černobílý a velmi politický.

„Sňatek století“, jak o jejich svazku referoval týdeník Time, se rozpadl prakticky hned po Davidově návratu z vězení. Baezová mu byla nevěrná, což bylo vlastně vedlejší – šlo hlavně o to, že si konečně uvědomila, že není dělaná na to, být něčí manželka. „Jsem prostě samotářka; nedokážu s někým bydlet v jednom domě,“ napsala v knize Můj hlas je dar a drží se toho poznání do dnešních dní.

Dohrála hudba v nás

Pak už si jen užívala, chtělo by se napsat. Ano, natočila přes třicet desek a měla bezpočet milenců, kvůli nimž brala quaalude („prostě skvělé pilulky – zjistila jsem, že stačí nepatrná dávka, abych měla mnohem menší trému na jevišti a víc se mi líbilo milování“). Milovala mimo jiné Stevea Jobse, jemuž v citované autobiografii děkuje „za to, že mě donutil psát na počítači, který mi instaloval v kuchyni“, a jenž jejich vztah popisoval jako vztah „dvou náhodných přátel, kteří se stali milenci“.

À propos Jobs – ze scénáře ­Aarona Sorkina k tři roky starému životopisnému snímku Steve Jobs bohužel vypadla poměrně zdrcující scéna. Steve Jobs Joan vypráví, že u Ralpha Laurena mají nádherné červené šaty, jež by jí moc slušely. Vezme ji do obchodu, ukáže jí šaty a řekne jí, aby si je koupila. Ona opáčí, že si je nemůže dovolit. On si tedy koupí pár košil a odveze ji domů. Bez těch šatů!

Jejich přátelé tvrdí, že ji o čtrnáct let mladší Jobs chtěl počátkem 80. let dokonce požádat o ruku – jenže bylo zřejmé, že více než čtyřicetiletá zpěvačka už mu těžko dá děti. Rozešli se jako přátelé a občas se vídali; nosíval jí laptopy a iPhony, navštívil ji i těsně před svou smrtí. „Jen jsme seděli na zápraží a koukali se na okolní kopce,“ vzpomíná Joan. Když pak roku 2011 zemřel, zazpívala na vzpomínkovém večeru.

Mnohem častěji ovšem zpívala na protest než na paměť, na polích orných i válečných. Na území diktatur Latinské Ameriky, v Chile a v Argentině, jí dokonce vyhrožovali bombovými útoky. Zemřít mohla velmi snadno také na území válkou devastovaného Vietnamu, nedokázala ovšem jen tak sedět a být zticha. A jak pamětníci vědí, se záměrem burcovat a upozorňovat na porušování lidských práv přijela tato vyslankyně Amnesty International i do předrevolučního Československa.

„Písničkářka byla o dění v Československu výborně informovaná,“ píše v knize Folkaři z roku 2008 Vladimír Vlasák. „Ostatně na svůj bratislavský koncert 12. června 1989 pozvala neformálního šéfa opozice Václava Havla a slovenského kolegu Ivana Hoffmana. ,Nechtěl jsem, aby mě StB sebrala před koncertem, a tak jsem si vymyslel, že jí budu dělat bedňáka. Nosil jsem jí tu kytaru a to mě skutečně zachránilo,‘ zavzpomínal Havel.“

Z pódia pak Baezová pozvala k sobě nahoru písničkáře Hoffmana, kterého známe jako novináře z Radiožurnálu i odjinud. Osobně mu upravila mikrofony, jak vzpomíná ve své reportáži z koncertu Vladimír Merta, aby mohl spustit svůj protestsong… Nejprve ředitel Slovkoncertu vypíná mikrofon Hoffmanovi, pak tajná policie, důmyslně rozmístěná v sále, umlčí mikrofony i samotné zpěvačce a jejímu doprovodu. Dozpívali tedy bez nich – a Baezová se k nám vrátila až po letech, do svobodné země.



Klíčová slova: hudba, historie, hippies, folk, Joan Baez



Diskuse ke článku