„Němci vraždí nejlepší z nejlepších. I tento stav je znamením války. Tedy nenaříkat, neplakat, ale dělat. Úkol je historicky vážný, riziko veliké,“ vysvětlil československým vojákům František Moravec. Třetí říjnový den v roce 1941 se od něj v Londýně dozvěděli, že mají odstranit zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. „Dostane se vám pomoci všech našich dobrých lidí, na které se obrátíte,“ ujistil je Moravec. Nemýlil se. Stovky vlastenců jim pomáhaly s vědomím, že je to může – a pravděpodobně také bude – stát život.
„Dosud zjištěný počet pomahačů a podporovatelů atentátníků je vyšší než tři sta osob,“ uvádí nacistický vyšetřovatel Heinz Pannwitz ve své zprávě ze září 1942. Tito lidé byli popraveni v koncentračním táboře Mauthausen nebo na střelnici v Kobylisích. Někteří – Jan Zelenka-Hajský, Marie Moravcová, Břetislav Lyčka a František Kotrba – si při zatýkání vzali život sami. O dalších lidech, kteří na jaře 1942 pomáhali parašutistům, se gestapo naštěstí nedozvědělo. Smrti tak unikly například manželky československých důstojníků Božena Kropáčková, Terezie Kasperová nebo vdova po popraveném generálovi Bílém Hana. V květnu 1942 ukrývaly Adolfa Opálku.
Manžel Boženy, podplukovník Václav Kropáček, byl v té době už třetím rokem ve vězení na Pankráci, muž Terezie, Bohdan Kasper, patřil mezi československé důstojníky, které Reinhard Heydrich nechal po svém příjezdu do Prahy zastřelit. „Aktivní odboj byl pro maminku osobní pomstou za otcovu smrt,“ říká dcera manželů Kasperových Alena Bayerová. „Maminka byla připravena obětovat svůj život. Věřila, že o mě se postarají příbuzní.“
Heinz Pannwitz ve své zprávě o vyšetřování atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha také konstatuje, že „u žen a vůdců Sokola vystupují do popředí jejich šovinistické postoje. Své nepřátelství k Němcům nezamlčují ani před Tajnou státní policií. Dotyční při výsleších prohlašovali, že česká krev prolitá během prvního stanného práva na podzim 1941 musela být pomstěna. Tehdy odsouzení Češi jsou v jejich očích nevinní mučedníci… Ženy jako Moravcová nebo Fafková s pachateli spolupracovaly s obzvlášť fanatickou horlivostí… Pro samotné atentátníky byl atentát vojenským úkolem, který jim byl uložen v Londýně.“
Moravcovi, Fafkovi, Novákovi, Khodlovi, Piskáčkovi, Smržovi, Hešovi, Vosmíkovi, Pleskotovi, Pechmanovi, Oktábcovi, Hejlovi a další, další a další. Lidé různých náboženských vyznání a všemožných profesí. Lékaři, tovární dělnice, úředníci, ženy v domácnosti, čalouníci. Sokolové, členové Masarykovy ligy proti tuberkulóze, pravoslavní duchovní. Bez jejich odhodlání, které zaskočilo i gestapo, by Josef Gabčík a Jan Kubiš svůj úkol mohli sotva splnit.
Brzy o nás uslyšíte
Na 2. oddělení československého ministerstva národní obrany v londýnské Porchester Gate se 3. října 1941 dostavili rotný Karel Svoboda a rotmistr Josef Gabčík. Oba muži statečně bojovali ve Francii, ve Skotsku absolvovali speciální výcvik. Šéf vojenské rozvědky plukovník František Moravec jim za přítomnosti podplukovníka Bartíka, majorů Palečka a Krčka sdělí, jaké je jejich poslání. Mají co nejdřív zlikvidovat Heydricha.
Jenže operace Anthropoid se záhy musí odložit kvůli zranění Karla Svobody, jež utrpěl při závěrečném výcviku. Josef Gabčík požádá, aby se Svobodovým náhradníkem stal rotmistr Jan Kubiš. S Janem jsou přátelé, prošli spolu francouzskou frontou, z poražené Francie se v červenci 1940 dostali poslední lodí do Velké Británie.
Osmadvacetiletý Jan i o rok starší Josef vědí, že není cesty zpátky. Na sklonku prosince 1941 Kubiš píše: „Dnes nejsem si jistý dnem, neb jest na mne požadován zvláštní úkol, úkol velice nebezpečný, ale nebojím se ho, jdu s chutí do práce a nezastaví mne ani to nejhorší.“
O několik hodin později, v noci 29. prosince 1941, oba vojáci stisknou ruku štábnímu kapitánovi vojenské rozvědky Jaroslavu Šustrovi a slíbí: „Brzy o nás uslyšíte, uděláme všechno, co bude možné.“
Gabčík s Kubišem měli seskočit u Ejpovic nedaleko Plzně. Kvůli navigační chybě byli vysazeni u Nehvizd, asi dvacet kilometrů východně od Prahy. Josef Gabčík si sice poranil nohu, jinak ale parašutisty od počátku provázelo jenom štěstí v podobě spolehlivých vlastenců z řad Sokola.
Po seskoku se Gabčík s Kubišem vydali do Rokycan k železničáři Václavu Stehlíkovi. (Rodina Václava Stehlíka patřila za heydrichiády mezi první popravené. Druhý den po atentátu, 28. května 1942, se nacisté nevědomky zbavili důležitého svědka a další tři týdny při raziích marně hledali stopu, která by je přivedla k parašutistům.) Třicátého prosince dostanou Kubiš s Gabčíkem díky Václavu Královi z Plzně a jeho bratranci, jenž působil na pracovním úřadě, falešné osobní doklady. Parašutisté získají v Plzni také spolehlivé kontakty, ať už jde o manžele Kučerovy, policistu Jana Bejbla, nebo Karolínu Královou. Jan Bejbl je odkáže na svého přítele Václava Růtu. U něj doma, v Biskupcově ulici 4 v Praze na Žižkově, se poslední den roku 1941 parašutisté seznámí se sokolským odbojářem, učitelem Janem Zelenkou-Hajským, který jim pak všemožně pomáhá.
Už na začátku ledna se Zelenka dozví, co je smyslem operace Anthropoid. „Zelenka od této chvíle neúnavně sháněl pomahače, které našel zejména u svých přátel – členů Sokola. Lze žasnout nad tím, s jakou přímo hráčskou lehkomyslností všichni přistupovali na Zelenkovu nabídku… Od této chvíle si atentátníci nemuseli dělat jakékoli starosti stran ubytování, zásobování a další péče,“ píše Heinz Pannwitz.
Zelenka parašutisty mimo jiné seznámí se svým bývalým žákem Františkem Šafaříkem, jenž pracuje na Pražském hradě. Šafařík Kubišovi a Gabčíkovi ukáže místo, kde Heydrich parkuje. Informace o Heydrichově pohybu Šafařík nosí nejprve na Žižkov do Biskupcovy ulice, později je dává do okna přízemního bytu v Magdeburské, nyní Letenské ulici číslo 2, kde tehdy bydlely sestry Marie Kovárníková a Ludmila Soukupová. Poslední zprávu jim přinesl deset dnů před atentátem.
Marie byla přítelkyní Jana Kubiše. Ludmila Soukupová měla také nápadníka. Domovníka Josefa Ottu. Odmítla ho – a zhrzenec ji na konci června 1942 udal.
Proč neřekli hrdinka?
Osmadvacetiletá vdova Anna Malinová pracovala ve stejném kartonážním závodě na Smíchově jako Ludmila Soukupová. S Josefem Gabčíkem se údajně seznámila v tramvaji. „Maminka po zatčení trvala na tom, že byla pouze Gabčíkova přítelkyně a o atentátu na Heydricha nic netušila. Svým tvrzením zachránila druhé. Když jsem proto jako holka doma zaslechla útržek hovoru, kde zaznělo ,Gabčíkova milenka‘, bolelo to. Proč třeba neřekli, že byla hrdinka?“ říká dcera Anny Malinové Alena Voštová.
Jediná dcera Anny se narodila dva dny po začátku okupace, 17. března 1939. Až do svých dvanácti let nevěděla, že je adoptovaná. Nevzpomíná si, jak ji coby tříletou v létě 1942 gestapo odtrhlo od babičky Josefy Komárkové. Gestapáci se dětem snažili nalhat, že je odvezou za maminkou. Pobyt na Jenerálce a ve Svatobořicích, kde byly děti spolupracovníků parašutistů internovány, také vytěsnila z paměti.
V květnu 1945 se jí ujali manželé Karel a Ludmila Klímovi. „Pověděli mi, že jsou moji rodiče, a já jim věřila.“ Až ve dvanácti se jí dostal do rukou maminčin poslední dopis, jejž napsala v září 1942 v Malé pevnosti Terezín, a vzdálená příbuzná jí předala srdíčko z chleba. „Maminka ho pro mě vyrobila krátce po zatčení, 23. června 1942.“ Annu Malinovou zavraždili v Mauthausenu 24. října 1942 stejně jako Marii Kovárníkovou, Ludmilu Soukupovou a další lidi, kteří na jaře 1942 spojili svůj osud s parašutisty.
Mezi popravenými byli i manželé Smržovi. „Když se někdo po válce vychloubal, jaký byl za protektorátu hrdina, a přitom nic nedělal a nic se mu nestalo, utíkala jsem pryč. Nemohla jsem to poslouchat. Moji rodiče, Jarmila a Jaroslav Smržovi, patřili mezi blízké spolupracovníky Gabčíka a Kubiše. Tatínek byl mírný člověk, žádná dobrodružná povaha,“ vzpomíná Jaroslava Mokrá. „Atentát na Heydricha byl sokolskou akcí. Tatínek pro Sokol žil, byl okrskový vedoucí dorostu ve Vysočanech. Maminka cvičila žákyně. Nebyli jsme nóbl rodina, maminka byla švadlena a tatínek čalouník. Padák parašutistů v zimě 1942 zašil do otomanu. Nejdřív se ho pokoušeli spálit. Nehořel. Když pak začaly prohlídky, strýc Václav Smrž vybavení parašutistů pohřbil v dětské rakvi na ďáblickém hřbitově. Na pohřbu byla jen tatínkova sestra Emanuela Khodlová.“
Na Jaroslava Smrže se s žádostí o pomoc obrátil náčelník vysočanského Sokola Jaroslav Piskáček. „Ty chlapce z Anglie bylo třeba někde ubytovat. U nás to nešlo, měli jsme malý byt, doma dvě děti, mně bylo jedenáct, bratrovi čtyři roky. Tatínek Gabčíka s Kubišem odvedl ke své sestře Emě Khodlové. Nosila jsem k tetě Emě mléko, vždycky si se mnou povídala, ale najednou mě nepustila dál. Párkrát jsem z předsíně zahlédla, jak nějací mládenci sedí v kuchyni. Nikdy jsem o tom ale nikomu neřekla. Maminka mi to zakázala,“ vysvětluje Jaroslava Mokrá. Její otec půjčil svůj bicykl Kubišovi. Kolo pro Gabčíka obstaral Vlastimil Moravec od své známé Lydie Bondyové.
Právě z bytu Khodlových se podle všeho Gabčík s Kubišem vypravili 27. května 1942 na místo atentátu. Kubiš u Khodlů 28. května také nechal na první stránce Poledního listu vzkaz pro Gabčíka. „Krátce po atentátu na Heydricha maminka řekla babičce, že teď už konečně bude všem na světě jasné, že jsme se s okupací nesmířili, že proti nacistům bojujeme,“ říká Jaroslava. Když zatkli Piskáčkovy a Khodlovy, odvedla Jarmila Smržová děti k babičce. „Maminka měla ten den na sobě modré kostkaté šaty a červený svetr. Tehdy jsem ji viděla naposledy.“
Zrádná tráva v aktovce
Parašutisté měli trvalé zázemí i u sestry Karoliny Králové Marie Moravcové, jež spolu s manželem Aloisem a synem Vlastimilem bydlela v Biskupcově 7 na Žižkově. „Moravcovou lze vedle vrchního učitele Zelenky označit za ženu, která vynaložila tu největší námahu, aby mohl být úkol atentátníků úspěšně splněn,“ uvádí v závěrečné zprávě Pannwitz.
Marie Moravcová s pomocí nikdy nešetřila. Na podzim 1938 pomáhala lidem vyhnaným z pohraničí. Po okupaci se stala oporou židovské rodině Bondyů. Byt Moravcových je otevřený nejen pro parašutisty z výsadku Anthropoid, ale i pro další vojáky, kteří seskočili na území protektorátu. Moravcovy tak bohužel zná i Karel Čurda. V úterý 16. června 1942 se vydá do Petschkova paláce. Je poledne. Čurda prohlásí, že chce učinit oznámení ohledně aktovky, kterou viděl vystavenou u firmy Baťa. Říká, že v tašce byla tráva. Gestapáci zbystří.
Po válce Čurda své tragické selhání ospravedlňuje. Denně přibývalo popravených, po vypálení Lidic se všichni hrozili toho, co bude následovat, matka na něj naléhala, že musí zachránit rodinu, národ… Čurda nevěděl, kde se ukrývají ostatní parašutisté, ale jmenoval lidi, kteří to mohli tušit. V noci na 17. června 1942 vtrhne zatýkací komando do bytu Moravcových. Třiačtyřicetiletá Marie spolkne jed. Jsou čtyři ráno. Její nejbližší, manžela Aloise, syna Vlastimila, sestru Karolínu i švagra Františka, popraví v říjnu 1942 v Mauthausenu stejně jako Vlastimilovu snoubenku Věru Löblovou, Věřinu matku Irenu a bratra Miroslava. Z Vlastimila 17. června 1942 na gestapu po deseti hodinách brutálních výslechů vymlátí, že se v případě nebezpečí měl skrýt v kostele v Resslově ulici. Do chrámu svatých Cyrila a Metoděje nosila Marie Moravcová parašutistům jídlo. Sedmnáctého června má svátek jeden z nich, Adolf Opálka. Měla pro něj napečeno.
To byl náš Vladík
Na konci května 1942 se Jan Zelenka-Hajský prostřednictvím Petra Fafka, jehož dcery – Rela a Liboslava – doprovázely parašutisty po pražských ulicích, aby mladí muži nepoutali pozornost, obrátil na předsedu sboru starších pravoslavné církve Jana Sonnevenda. Poprosil ho o pomoc při hledání vhodného úkrytu pro parašutisty. Jan Sonnevend oslovil kaplana Vladimíra Petřka, jenž se souhlasem biskupa Gorazda nabídl mužům útočiště v pravoslavném chrámu svatých Cyrila a Metoděje.
Jan Zelenka během několika dní doprovodí do kostela sedm parašutistů: Jaroslava Švarce, Jana Kubiše, Josefa Valčíka, Josefa Bublíka, Jana Hrubého, Adolfa Opálku a Josefa Gabčíka.
Kaplan Vladimír Petřek se o vojáky obětavě staral. „Kaplan Petřek, který celou péči o atentátníky a agenty organizoval, činil každé jen myslitelné opatření, aby se zabránilo nějaké zradě… Příchod agentů, jejich zásobování a péči o ně konzultoval s Petřkem Jan Zelenka. Byla dohodnuta krycí jména a označení pro rozeznání agentů… někteří z nich měli na krku řetízek, na němž byl umístěn znak českého lva,“ uvádí Heinz Pannwitz.
„Všichni jsme byli na Vladíka pyšní!“ okomentovala na začátku roku 2012 Pannwitzovu zprávu Vladimírova sestra Jiřina Petřková: „Vladík vždy pomáhal lidem v nouzi. Nám doma samozřejmě nevyprávěl o tom, co dělá, například kolika Židům od března 1939 vystavil falešné křestní listy. Na podzim 1941 naše sestra Zdena prohlásila, že by měl někdo oddělat K. H. Franka. Vladimír na to jen řekl: ,Věděl bych o někom lepším na odstřel.‘ Myslel Heydricha,“ vzpomínala Jiřina Petřková pro Reflex.
„Ti mládenci, Gabčík s Kubišem, vykonali spravedlivou odplatu. Později, když už jsem byla v Ravensbrücku, jsem se kvůli tomu pustila do křížku s několika komunistkami. Mlely, že atentát byl zbytečný. Odsoudily ho. Vyrukovaly s teorií, že už Lenin odsuzoval individuální teror. Tvrdily, že důležitý je boj proletariátu, prohlašovaly, že atentát na Heydricha nemůže mít politický význam, že to je brzda pro masovou akci. Pohádaly jsme se. Povídám jim: ,Tady přece vůbec nejde o nějaký třídní rozpor. Je válka, a přitom to vypadá, že naše země bez protestů přispívá k německému úspěchu, jde Němcům na ruku. Ve Škodovce se vyrábějí zbraně jak o život. Atentát na Heydricha jasně dokázal, že se český národ s okupací nikdy nesmíří, že prostě nesouhlasíme.‘“
Devatenáctého června 1942, v den Vladimírových třicátých čtvrtých narozenin, se jeho rodiče a sourozenci dozvěděli, že schovával parašutisty. „Tatínek v rozrušení chodil po venku, maminka měla hrozný strach, ale my, Vladíkovi sourozenci, jsme se nebáli. Věděli jsme, že nás zavřou, ale žádnou bázeň jsme necítili. Gestapo přišlo 2. července ve čtyři ráno. Zazvonil zvonek, moje sestra Milada vykřikla: ,Němci!‘ Tatínek šel otevřít, já jsem si řekla, že vstávat dobrovolně nebudu… Tatínek nám poradil, ať si nazujeme pořádné boty, žádné letní střevíce. Nebáli jsme se. Uvědomovali jsme si, že nám svobodu nikdo nepřinese na talíři, že pro ni musíme něco udělat, obětovat.“
Vladimíra Petřka popravili 5. září 1942 v Kobylisích. Jeho otec, matka, bratr Jaroslav a sestra Milada zahynuli v Osvětimi. Bratra Miroslava dopadli při útěku a utýrali ho. „Stáli jsme při Vladíkovi. Byli jsme na něj hrdí!“
Češi se nevzdávají
Razii v kostele v Resslově ulici zahájilo gestapo 18. června 1942 ve čtvrt na pět ráno. Komando státní policie proniklo z bytu kostelníka přímo do chrámové lodi. Šéf vyšetřovací komise Pannwitz
před sebou strkal jako živý štít spoutaného kaplana Vladimíra Petřka, jejž krátce předtím zatkli. Na empoře kostela byli Jan Kubiš, Josef Bublík a Adolf Opálka.
Prvním raněným Němcem byl kriminální sekretář pražského gestapa Kurt Kahlo. Jakmile se z kostela ozvala palba, začali z protilehlé budovy školy střílet do oken chrámu příslušníci Waffen-SS. Mezi členy Pannwitzova komanda propukl zmatek. Úředníci gestapa kostel rychle vyklidili. Na ulici se šéf gestapa Geschke pohádal s velitelem Waffen-SS Treunfeldem. Geschke považoval muže z Waffen-SS za pouhou posilu k provedení jeho policejní akce. Treunfeld zastával názor, že se „jedná o velmi obtížný úkol pro regulérní útočný oddíl“. Nakonec se prosadili muži z Waffen-SS. Na rozdíl od úředníků gestapa měli samopaly a ruční granáty.
Boj v kostele trval dvě hodiny. Adolf Opálka utrpěl tříštivou zlomeninu ramenního kloubu. Požil kapsli s jedem a prostřelil si hlavu. Zraněný Josef Bublík ho následoval. Jana Kubiše zasáhl granát.
Zbývající čtyři českoslovenští vojáci v kryptě byli třikrát vyzváni, aby vyšli ven a vzdali se.
Poprvé odpověděli: „Nikdy!“ Po druhé zopakovali: „Nikdy!“ Po třetí výzvě vzkázali: „Češi se nevzdávají!“
Ve tři čtvrtě na sedm povolává gestapo hasiče. Kromě zaplavování krypty nařídil Treunfeld házet dovnitř dýmovnice se slzným plynem, které však muži v kryptě vyhazují zpět. Žebříkem odstrkují hasičské hadice. Hasiči Ladislavu Kleinovi se podaří hákem žebřík vytrhnout. „Hák jsem obsluhoval já, Hertl a Novotný, rukou pomáhal Soustružník,“ přiznává později.
Po několika hodinách boje a vhánění vody do krypty nechal Treunfeld odstřelit kamennou desku nad schodištěm, jež vede do krypty. Po krátké přestřelce se ozvaly čtyři výstřely.
K. H. Frank se ještě před kostelem nechal zvěčnit se svými trofejemi. Triumfálně rozkročený nad mrtvými parašutisty. Jan Kubiš a Josef Gabčík přežili Reinharda Heydricha o dva týdny. Jednoho z nejnebezpečnějších mužů třetí říše, strůjce holocaustu, odstranili v době, kdy se mohlo zdát, že nacistické Německo je neporazitelné. Bylo to vítězství. Vykoupené krví.
„Není den, abych nemyslela na rodiče. Věřila jsem, že se po válce setkáme. Nevrátili se. Moc mi scházeli. Kdybych se ale mohla rozhodnout za ně, rozhodla bych se stejně. Jsem na ně hrdá,“ říká pomalu dcera manželů Smržových.
